Fido Fidel Kastról, pán z Opřetic

Dobrodruh a pes

Rád cestuji a hraji si s aportky a se ségrou Francou. O svých příhodách pak píši na tenhle web. 29. května 2021 mi přibyl brácha Car. Nyní tedy Vymýšlíme piškuntálie ve třech :-)

Ozvěte se mi

Máte nějaké dotazy nebo nápad na nový článek? Neváhejte a nechte mi vzkaz. Budu rád za vaše nápady, připomínky i pozdravy.

Kontaktujte mě...

S Dášenkou Franco...

25. 12 2023

Ahoj kamarádi,

ve čtvrtek 14. prosince jsme bohužel museli uspat ségru Francu. V sobotu  16. prosince jí pak táta s dědou pochoval na Jitřence hned vedle Máji. Už tam ségry spinkají spolu. Franca už byla stará, slepá a hluchá. Táta s mámou si ji vzali jako svatební miminko. To už je šestnáct let. Táta s mámou už jsou taky pěkně dlouho spolu. Do teďka ségru s bráchou hledáme, ale už víme, že se jí již nedočkáme. Už spinká s Májou, je jim tam jistě moc dobře. Nic naplat, pořád nám chybí. Byly to přece jenom naše malé a milé ségry a to naprosto báječné! Budiž jim tam u Dášenky jen lehounká země. 

Na památku ségrám,

bráchové Fido, Car a ségry čiřiny, supice a tydlytáci.

Spinkejte sladce hoky ...

Naše, už Sázavská smečka.

Mrtvý Alfréd a nový přírůstek do rodiny a to hned mnohonásobný...

4. 6. 2023

Ahoj kamarádi,

nýčko, co bydlíme celá smečka v sázavský boudě, nemám moc času na psaní. No chápaj, hlídat supice, ohlídat celou zahradu a hlavně koukat na řeku jestli je dostatečně koupatelná, to zabere času. Ale k tématu. Alfréd, který nás neuvěřitelných třináct let vozil sem a tam, tam a sem umřel. Táta řikal, že ho nechal uspat. Prej ekologicky. Tomu teda za drápek nerozumim, ale já tátovi věřím. Budiž Alfrédovi vrakoviště lehké. No ale místo Alfréda táta domů dotáh Malinu. Malina je sice menčí, ale za to červená. Prej má pohon čtyři krát čtyři, bez kterýho se prej tady v sázavských kopcích a lesích neobejdem. Tomu taky nechápu, páč já Car i Franca máme čtyry krát čtyry furt. Mně se na Malině nelíbí, že nemá ta šoupací okénka, co měl Alfréd. Nemůžu tak pohodlně jezdit s hlavou z okénka. Malina má klasická čučokna, která se ztahují dolů. No ale já se s tím nějak poperu. Výhoda je, že Malina má vyhřívané sedačky. I vzadu! Takže jestli nás táta někdy poveze v zimě, nebude nám mrznout to pod ocáskem.

Včera měl táta zase takový ten den, kdy pořád něco dělal. Udělal toho moc, posekal zahradu, Jitřenku, ostříhal živé ploty. Proč se jim řiká žívý plot nechápu, vždyť nebejt větru, tak se ani nehnou... No ale táta taky sušil seno, které strašně voní a já i brácha Car se na něm rádi povalujeme. To seno je prej pro ségry supice, ale to my ignorujeme a užíváme si tu vůni stébel provoněných sluníčkem. A navíc se po tom seně krásně klouže. Kdo jste pes, jistě chápete. Taky se tátovi včera stala taková nehoda. Jak stříhal ten již zmiňovaný "živý" plot, tak si trouba přestřihl kabel, který, jak jsem vyčmuchal na psikipedii, přináší elektrický proud do toho jeho plotostřihu. Táta řekl něco o té dírce pod ocasem, co máme, zasmál se, řekl jaký je blb, zbytek kabelu smotal, do kapcy si dal bankovku v hodnotě dvěstě korun, to jsem jako čeknul, nasadil mě a bráchov obojky a já čekal, že půjdeme na tu zrzavou vodu, co má táta rád. No ale jsem taky zaslech, že je ještě brzy, že U Hrocha bude ještě zavřeno, takže tu bankovku si táta dával do kapcy úplně zbytečně. Trochu jsem se zalekl, že se na procházku jako nepude, ale šlo se. Táta nás vzal na brod! Jóóó. Hned na břehu si sundal boty i ponožky a s bráchou Carem na vodítku šel s náma do řeky. To bylo moc prýma. A v řece jsem si našel aportek. Konečně aportek mé postavy hodný. Taky jsem ho ale nepřepral...  Mrkněte jak jsem byl ale statečnej :-)

Jelikož tohle píšu několik dní, událo se mezi tím moc. Dneska už je dvanáctýho června a táta nám dneska přivezl další ségry a bráchy. Joooo. Máme dalších patnáct séger a čtyři bráchy.  No nekecám! Jsou to japonské křepelky a ihned po příjezdu vzbudily veliký ohlas. Hlavně u bráchy Cara. Mne tedy taky jako zajímaly, ale brácha na ně štěkal celý dopolodne. Chudáci ptáčkové. Museli být ve stresu po cestě a teď ještě z bráchy. No musel jsem ho trochu usměrňovat, že to jsou další pipíkámo a že na ně musí být hodný. Ale i tak si tam občas také zaběhnu štěknout :-D 

Takže v tý sázavský boudě se pořád něco děje, pořád se ta naše smečka rozrůstá a to mne hrozně ba! Mám co hlídat, brácha co prohnat a ségra na co koukat. Samozřejmě pořád chodíme s mámou na super  procházky. Máma taky už nechodí do tý práce, kam chodila, ale nýčko se chodí starat o babičky a dědečky do takovýho domu v Samopších. Už jsem tam taky byl a byl jsem od těch stařečků mockrát pohlazený. A mě dělalo strašnou radost, že jim ta moje mechová palice a ten můj úsměv a voči psí udělaly takovou radost. Až jsem byl, to se vám teda jako přiznávám, na měko. Tak si tak řikám, že i když mne člověk dal do útulku, že ty lidi asi nebudou úpa špatný. Car mi jednou pod peřinou nejen dal čuchnout, ale taky mi zamručel, že to má podobně.

Tak to bude asi všecko.

Tak to jen tak pro info, jak se to s námi u nás má.

Pozdravuje tetu a strejdu. Všichni jsme v cajku.

Haf mňau čau a klov!

Vaši Fido, Franca, Car,  Supice a křepelky

Stěhování, bráchovi šroubky a  ségřin pupek...

25.3.2023

Ahoj kamarádi,

za poslední dva měsíce, co jsem se neozval se podělo věcí moc. Tak za prvé, ze sázavské boudy už jsme neodjeli, jsme tu furt a jak tak poslouchám mámovo a tátino štěkání, budeme tu asi nadobro. Nám to teda jako vůbec nevadí, protože tay je moc prýma  a navíc tu máme ty ségry - supice. A když jsem u supic, už nejsou čtyři, ale táta ještě dalších šest dokoupil. Ty jsou tak krásné, každá jiná. Se smečkou to chodíme pravidelně kontrolovat. Takže jich bylo deset. Bylo, protože se mi jedna moc namyšlená pipíkámo vůbec nelíbila. Trochu terorizovala ostatní a nechtěla ty původní supice kamarádit s těma novejma a to mne děsně štvalo. Vždycky, když jsem byl u jejich pětivajíčkového grand hotelu PIP, potají jsem na ní vystrkoval prostřední drápek na tlapce, ten blonďatej. Ona na mne také něco nehezkého kokodala, ale protože nerozumím pipčíštině, nevím, co nehezkého, ba i sprostého na mne kokodákala. No prostě jsme si nesedli. Takže jistě již tušíte, že supic je jen devět, a že jsme si to s tou onou dámou vyříkali pěkně na férovku. Inu stala se taková náhodná věc, že při snaze mne uaportkovat, zaletěl aportek mezi skupinku pipinek, kde zrovna byla ta pipina. A jak ten aportek letěl a pipina tam byla, normálně se mi vrhla do mordy. Štěknul jsem si, že je to docela drsný způsob sebevraždy. Třeba chtěla holka chytit aportek dřív než já. Možná se jí to i povedlo, to si již nepamatuji, páč v zápalu boje o aportek neznám takštěknutě bratra. Takže Pipina byla možná rychlejší a já jsem ji pak chytil i s aportkém. Bohužel zemřela. Musím uznat, že i když mne bobíkovala, neměl jsem z toho dobrý pocit, ta krev všude kolem, to peří, vyděšený zbytek supic, vyděšená ségra, až moc klidný brácha, máma smutná a táta v práci. Aj, jde táta, ten mi do toho zase bude kecat...

"Fido nech ten notebook, bude zase jako prase, a plný drobků od piškot. Co to tady píšeš ty moulo, vždyť nevíme, jestli jsi to byl ty, ale je od tebe hezké, že tedy možná bráníš zbytek smečky. Pojď sem ty mechouši.  Ty kluku jeden. Hele smečko, dokud jste tady pohromadě. Ano stalo se, ale kamarády a už vůbec ne ségry se nekousají, rozhodně nezabíjí, jasný!? Já vím,  je to příroda, lovec a kořist, ale dávejte si na to pozor vy mezuláni. To bylo naposled hovada! Tak já ji jdu pohřbít a zbytek nakrmit."

Táta tedy odešel. No všichni jsme měli ztaženou prdku, protože jsme se báli, že půjdeme zpátky do útulku, jen ségře France to bylo úplně jedno, protože ta slepice byla skoro  o tři chlupy větší, než je ona. A navíc, ve svém pokročilém věku to má trochu pod ocáskem. Pravda je, že se od té doby supice více kamarádí a brácha Car je o to víc hlídá, aby se jim něco nestalo. Občas je tedy jako prožene, ale neublíží.

No ale v nadpise této příhody jsou také bráchovi šroubky a ségřin pupek. Ty šroubky. Moc dobře si pamatujete jakou patálii měl bráška Car s levou přední tlapkou. Inu po roce se mu udělala na té tlapce taková boulička, táta říkal, že píštělka, nebo něco takového. Tak vzal bráchu k panu bolíto. Co mi brácha vyprávěl, proběhlo fotografování. Táta si na to musel prej vzít takovou hrozně veselou zástěrku :-D No a fotografie ukázala, že Careček, jak měl v tlapce šroubků jak v železářství, jeden se ejhle trošku odchlupil, nebo odchlípnul a vytvořil se mu tam zánět. Hmm. Tomu nerozumím, co je to ta záněť. Nicméně se pan moc hodný doktor Martin po diskusi s jeho kamarády z českobrodské Monády, to je taky veterina, kdybyste náhodou nevěděli, rozhodl veškeré šroubky a podpůrné prostředky z Carovi tlapky vyndat. Já, Franca, Car, Máma i táta tušili, co to znamená. Supice ne. Operace :-O A tak se car na operaci objednal. Ne osobně samozřejmě, normálně jim to zaštěkal do telefonu. No a když už šel na operaci brácha, vzal to pan doktor Martin šmahem, repektive švihem psího ocásku i se ségrou Francou, která měla nějáké buchty na mléčné dráze bo co, to fakt moje plyšová hlava nebere tyto odborné termity. A jak se stalo tak se udělalo a já měl doma místo dvou parťáků na hraní dva gramofóny...

Takže tyto poslední dva měsíce jsou opravdu plodné, co se týče zážitků i stresových situací, kdy jsem byl doma, tedy v sázavské boudě sám. Ba ne hlídal mně děda. Byly to ale dny, kdy jsem měl psígrénu, bolelo mne to mechový mezi ušima, páč jsem nevěděl a opravdu se bál, jestli ještě budeme smečka. Jak jde o doktory, nedá se jim věřit, jak jsem se dočetl posledně na louce. Ale doktor Martin je FAKT prýma, Máje prodloužil život o dva roky, chuděrka za duhový most odešla v nedožitých 21 letech, Carovi společně s Monádou zachránili tlapičku, (chodí, běhá a hlavně ji má) France teď odoperoval ty buchty na mléčný dráze a mně, mně zašil nádherně prokouslou prdel. Ani jizvička. Navíc daroval tátovi pytlíček se šroubky a s želízky, které měl Cařík v tlapce. Dárek :-)  Carovi navíc vymyslel, objednal, táta tedy zaplatil, ale Martin na míru upravil, naohybal, podložil  a hoodně obvázal dlahu, kterou měl brácha na noze , nelžu vám, čtrnáct dní, aby si náhodou tu po vyndání šroubků tlapku při námaze nezlomil.

Brácha se mi přiznal, že když byli na kontrole, po týdnu, France měli vzít půlku stehů. Jenže naše madam se asi trochu přepapala a stehy se jí prořezali, takže prý jí tam už byly na to, kam to padá z pod ocásku a šly ven všechny. Brácha se taky přiznal, že když mu převazovali bandáž, vyváděl tak, že ho museli přispat. Když usnul, vzal ho táta s doktorem Martinem na stůl a tam se vzbudil, prý pěkné dopoledne pro lidi, kteří čekali asi hodinu v čekárně. Ven odcházel jako velký pán. A pozor kočičím průsmykem!!! S Tátou vešel do čekárny, ano jeden pes. OK řekl si. Pak přišla paní s kočičkou. HAF. Táta ho uklidnil. Po chvíli přišel dědeček s kočičkou, HAF HAF HAF, i potom ho táta  prej ještě uklidnil. Ale když příšla starší dáma s kočičkou třetí, HAF HAF HAF HAAAAAAAUUUU, prej šli jako ven a štěkli na dotyčné, ať na ně venku mňouknou, až půjdou na řadu, konec :-D Škoda, že jsem tam nebyl, no možná bohu dík, čičí kámo já rád proženu:-D

Takže podtrženo sečteno

Mínus asi 20 stehů Franca, Mínus bandáž, Plus Bandáž - obnova, Zážitek pro celá kolektiv veteriny. Navíc táta, když odcházel z ordinace, Franca měla obvázané bříško, aby si neslízala mast, kterou měla naplácanou na bříšku, prohlásil: "To máme ale pěkný trencle co?". Ordinace i čekárna šla smíchem do kolen. To mi štěknul brácha. Ale jak znám tátu, určitě to bude pravda, táta je pro srandu úplně poštěkanej...

Tak to jen tak pro info, jak se to s námi u nás má.

Pozdravuje tetu a strejdu. Všichni jsme v cajku.

Haf mňau čau a klov!

Vaši Fido, Franca, Car a Supice

Tyjo tyjo tyjo...

15.1.2023

Ahoj kamarádi,

tyjo, to už je doba, co jsem se neozval, ale u nás je teď  spousty novejch věcí. V první řadě Vám všem chci do nového roku popřát mnoho zdraví, hodnejch páníčků a paniček, mnoho aportků mňamek a mlsek. Také věřím, že i Dášenka k vám letos, tedy vlastně loni , byla velmi štědrá.

Tak a jak je to se mnou a s mojí smečkou? Na Dášenku jsme vyrazili do sázavský boudy s vidinou klidných svátků. Na nás byla Dášenka opravdu hodná, dostali jsme spousty báječných dárku. No jo, ale máma si hned v pondělí po Dášence s námi na procházce zlomila nohu. No pěkný teda. Měla levou spodní tlapičku tak jako úplně jiným směrem. Tě haf se nám s bráchou udělalo mdlo. Jenže máma nás překvapila, zachovala si chladnou hlavu a tlapičku narovnala do správného směru, pak vzala dva aportky, které si na tlapičku přiložila a ovázala si tlapku šátkem. Pak vzala takovou tu tatranku do který něco mluvila. S Carem jsme pochopili, že je zle a že volá asi tátovi. Štěkala do tatranky, že je v prdeli. Tomu jsme vůbec nerozuměli, protože jsme byli v lese na dost supr cross místě. Pak tu tatranku strčila do kapsy, seděla na strání a nic. Chvhilku vypadalo, že spí, pak se probudila. No s bráchou jsme byli celí vyjevení.  Měli jsme o mámu fakt strach. Asi po půl hodině jsem začenichal Alfréda, kterého táta řídil lesem jako o závod aby mámu zachránil. Když k nám dorazili, všimli jsme si s bráchou, že táta přijel jen v bačkůrkách. Asi měl o mámu velkou starost a vyrazil ze sázavské boudy kvapem. Máma se za tátovi pomoci nasoukala do Alfréda. Táta nás pochytal a naložil, také do Alfréda. Musím dodat, že táta přijel i se ségrou Francou, prej aby nebyla v sázavský boudě sama. No a frčeli jsme do boudy. Máma v autě zase usnula, ale jen na chviličku. Pak s tátou něco řešili a máma zase vzala tu tatranku a někomu volala. S bráchou jsme pochopili, že volala babičce, aby jí odvezla k veterináři. Chápejte, když má máma zlomenou tlapku, musí to řešit na veterině, o tom vám Car může povídat. Když jsme přijeli k boudě, táta celou smečku vysadil, ale mámu nechal v Alfrédovi. Za chvilku dorazila babička. Táta pomohl mámě do jejího véúzetka a odjeli na tu veterinu. Táta byl nějaký smutný, tak jsme se mu s bráchou a se ségrou snažli zlepšit náladu tím, že jsme mu cpali aportky a snažili jsme se ho donutit aby nám je házel. Nešlo to. No jo, ale za chvíli přijel děda! To bylo radosti! Úplně jsme na všechno zapomněli a hráli jsme si a blbli a běhali a běhali a ocásky vrtěli. V podvečer se máma z vetriny vrátila. Byla taková jiná. Levou spodní tlapku měla oblečenou v takovém bílém a divném kabátku a v každé horní tlapce držela takové divné aportky. A i divnou chůzi měla. Nechodila, spíš tak jako hopkala. Ale musím štěknout, že jsme ji teda velice rádi viděli. Od té doby jsme na sázavské boudě. Máma s námi na procházky vůbec nechodí. Ale táta, když nejni v práci, kde vydělává na piškoty, s námi chodí na úplně prýma procházky. Na mámu teda jako nemá, ale pššššt. Když je táta v práci, běháme s bráchou a se smečkou po zahradě a honíme veverky a tak. Máma nám ale sehnala tety na venčení, protože já se prostě  v sázavský boudě nevyseru a musím ven, do lesa, do přírody. Teta Tonička i teta Terka jsou naprosto úžasné a vždy se na ně moc těšíme, když už teda máma a táta nemůžou. Ale je to prýma.

Tak. Další novinka v mé smečce j e to, že jsme se rozrostli. Ano, mám další čtyři ségry. Konkrétně pipíkámo. Táta jim se strejdou Čobolem postavil grand hotel PIP a to rovnou pětivajíčkový! Mrkněte.

Táta ségrám říká supice a vždycky, když k nim jde na ně tak divně štěká. Otevře vrátka, otevře hotelové dveře, ségry, tedy supice se vyvalí ven a táta na ně štěkne:"Nazdar supice, holky moje, kokokokoko." Vůbec tomu nechápu, ale ségry jsou fajn. Brácha Car si vymyslel prýma čurinu. Sedí u boudy a čeká až se ségry supice neshromáždí u vrátek. Pak se rozeběhne přez celou zahradu a začne na ně štěkat. Hrozně ho baví, jak se rozutečou. To já jsem s nima kámo. Posledně, když táta u  supic operoval, zapomněl zavřít vrátka. No tak jsem tam vlez. Holky jsem si očuchal, seznámil se a jak se patří sbratřil. Jednu jsem možná i podepsal... Supice nám dávají vajíčka, která občas dostaneme, abychom měli krásný, hebký a ještě hebčí kožíšek.

Tak to jen tak pro info, jak se to s námi u nás má.

Pozdravuje tetu a strejdu. Všichni jsme v cajku.

Haf mňau čau!

Vaši Fido, Franca, Car a Supice

Stehy...

Odkoulený Car...

21.1.2022

Ahoj kamarádi,

a je to tady, Car už nemá kulky. Jen tak pro úplnost, už jsme vykastrovaní úplně všickni. Teda nevím jak to má máma s tátou, ale naše smečka už je kompletně bez. Cařík se před nějakou dobou vrátil od pana Bolíto a zase s kloboukem a okamžitě šel dospat tu uspávající meducínu. Chrupkal si tady asi dvě hodinky, ale teď  je na nohou a žebrá krmi, takže už ho to asi nebolí. A fakt, už se mu pod ocáskem nic nebimbá. Pan Dr. toho musel mít plnou hrst, páč Cařík nebyl žádný chlapeček, ale pořádný chlapák. No snad se bráška trošku uklidní a nebude tolik plakat, když někde bude vonět nějaká psíkámoška. A jelikož je Car po operaci, zítra půjdu do školy sám, to mi tam bude pěkně smutno. No ale rekonvalescence je velmi důležitá. Tak držíme bráškovi všechny čtyři tlapky aby byl v pořádku.

Haf mňau čau!

Vaši Fido, Franca a Car

Další den ve škole...

15.1.2022

Ahoj kamarádi,

dneska jsme byli s bráchou Carem zase ve škole. Máma s tátou nám připravili svačinu a šli samozřejmě s námi, jen ségra Franca zůstala doma a hlídala tu naší benešovskou boudu. Dneska mne to ve škole moc bavilo, Cara už moc ne, ale o tom až později, teď jsem na řadě já. Ráno, co jsme protáhli záda a drápky, vyrazila Franca s Carem na krátkou, čůrací a kakací procházku. Jakmile se ale vrátili, Franca upalovala do pelíšku dochrupkat a dosnít dášenčin sen a já s Carem jsme s mámou šli na naší klasickoou bejkovací prochajdu. To bylo prýma, bažanti, srnečka i prasátka jsme pozdravili a vůbec jsme dělali ty naše společně Fiďulárny a Carinády. Pak jsme přišli před benešovskou boudu, ale ne do ní, ale máma nás naložila do Alfréda. Čuli jsme s bráchou nějakou čistírnu, a taky jo, škola. No ale dneska to bylo moc epesní. Kromně poslušnosti (ale no jó) nás učili aportovat. No tak na to jsem se moooc těšil a také jsem se moc předvedl. Byl jsem nejlepší, protože aportky, ty jsou prostě moje. No pravda, když nám to pan učitel ukazoval se svým psíkámo, čuměl jsem jak pes, kterej vyvaleně čučí na učitele s vycvičeným psíkámo. Byli fakt dobrý. Než pan učitel vyvolal ostatní psí spolužáky, přišla řada na mne s mámou. To vám štěknu, že jsme udělali docela dojem, páč aportky, ty mi prostě jdou. Dostal jsem i pochvalu a jedničku s hvězdičkou do žákajdy, teda kdybych ji měl, ale táta to určitě nějak zařídí, abych tu žákajdu jako měl. Jsem zvědavej, jak se mi do ní podepíše pan učitel :-D No a Car? Ten a aportek? CHA! Na mne nemá, ale jelikož byly ve škole nějaké psíkámošky, které prý nějak dneska zahárejí, spustil brácha docela cirkus. Chápu ho, zahálet by žádný pes neměl. Co to je zaháret, ale netuším, ale bráchu vždycky podržím. Příští týden bude ve škole i nějaký figurant a budeme cvičit obranu. To jsem teda zvědavý, co nám ten figurka jako ukáže. Mámu si totiž ubráním já sám a mne pak táta. Jestli mi bude nastavovat ruku, tak ho kousnu do zadele :-D to by byl fór. Na psíkipedii jsem to tož četl, že tyhleti figurky vám nastaví ruku abyste je do ní kousli. Nene, na mne si nepřijdou. No ale příští týden půjdu do školy sám, brácha jde totiž na odkoulení, táta tomu říká kulobraní. Nevím tak úplně o co jako půjde, ale mám takový divný pocit, že brácha přijde o ty dva vtipný balonky, co se mu motají okolo bambitky. Třeba se bambitkou naučí lépe střílet, když ztratí to nevyvážený závaží. No nic, ze školy jsme jeli rovnou domů, tedy do benešovské boudy, ale ani jsme nevystoupili z auta. Máma s tátou naopak ano. Za chviličku se ale objevil u Alfréda táta se ségrou Francou, pak přišla i máma a frčeli jsme za dědoooou! No jo, ale táta mámu vysadil u babičky v Třemošnici, to mi teda bylo jako hodně smutno. Ale když jsme přijeli do boudy sázavské a olízl jsem dědu, smutek, ne že by opadl, ale rozhodně se to dalo vydržet. Dostali jsme k jídlu barfíka Kájovku, pak jsme si s dědou pěkně chrupli u tý povídací skříňky, ale pozor, chrupali jsme všichni. No a večer po barfíkovi vzal táta ten svůj špalík a děda klacík a hrálo se a štěkalo a bavilo ná sto až uááách.....

...chrrrrr

Pozdravuje tetu a strejdu. Všichni jsme v cajku.

Haf mňau čau!

Vaši Fido, Franca a Car

Jejda, Dášenka přišla zasejc...

25.12.2021

Ahoj kamarádi,

je to sice zatím pár hodin od Štědrého dne, ale Dášenka u nás udeřila zase. Na návštěvu totiž přijela babička Eva se strejdou Jenem. Nejenom, že jsem byl ráno s mámou na procházce, že Car s Francou pěkně ohříval tátu v pelíšku. Ale tohle už bylo i na mne moc, páč jsem si celý den musel hrát s novým aportkem od Dašenky, to snad pochopíte, a najednou todleto. Návštěva. Mne to teda jako neva, páč vím, že z toho něco kápne, ale mámu a tátu to moc neba, páč vědí, že z nich něco kápne. Ba ne, Štěkám si zadel, máma s tátou jsou naopak tak strašně hodní, že rozdají všem všechno a doma pak večeří suchou chlebovou kůrku. Víte, co je ale na nich to nejlepčí? To je to, že jim i ta suchá chlebová kůrka prostě chutná. Já NECHÁPAJE... No a pak jsem to prokouk... Máma jim do těch pečenejch kúrek od chleba totiž přidává takový takový divný věci... S Francou a Carem vyšetřujícíce, jsme zjistili, že tyhle věci jsou něco jako hovězí, ryba, krůta, sejra, česnek, rum, kontušovka ,čert, třešňovka, ořechovka a vanilková. Jelikož jsem ale naprosto chápající pes, tak to chápu. Podle mne jim z toho musí být pes sakra blbě, ale když si vzpomenu na pejska a kočičku, jak pekli dort... Inu proti Gustovi žádný Brežněv. A aby vám bylo jasno, jak jsem o Vánocívh blbnul, poradím vám jednu věc. Když už jsem zmínil Gustu a Leonida Iljiče, je potřeba se snížit a podvolit abyste viděli, jak jsem na vánoce blbnul. Štěkám si zadel, stačí jenom kliknout na odkaz níže :-D  Všimněte si, že i brácha Car už morduje svůj nový dárek od Dášenky :-D

NAOPAK!!!  NIKDY a NIKDO z vás nesmí polevit v doufání, že jednou budete mít svůj  vlastní domov, teta Natálka Vám to jisto jistě vysvětlí, jak to myslím, myslíme.

Vám všem do Opřetic, přejeme jen to nejlepčí, jen dravý zdraví, podrbaná a plná bříška a nové, konečně nové domovy. 

Pé Ef  2022 

Vaši VELCÍ kamarádi

Franca, Fido, Car a Mája z poza duhového mostu.

I k nám Dášenka přišla!

24.12.2021

Ahoj kamarádi,

představte si, že dneska byl opravdu zvláštní až magický den. Hned ráno vzala máma mne a bráchu Cara na delší prochajdu. Už od rána čujeme s bráchou a ségrou divný tlaky a intuice. Když jsme se totiž vrátili z procházky, máma mi nasadila obojek s rolničkama, ten já tuze miluju, protože já jsem vopravdovskej muzikantskej tip. Zatímco děda hraje na tu jeho kytáru, já jsem po tátovi peskusista. Máma s tátou nás pinďoury i s frndou naložili do Alfréda a jeli jsme. Kam, tušáka nemajíce, ale veselostí roztlemené měli jsme líce. Tak bych to popsal. Nakonec jsme dorazili k babičce do Třemošnice, kde vám byl dokonce i děda!!! Už tam nastalo první Dášenkování, kdy jsme od Dášenky dostali pytlíčky dobrot a máma dokonce dostala nějakou literatůru, respektive manuál na nás. Táta dostal pro nás bezvýznamné klobásy, ale zase s mámou dostali pro nás významné  korunky na školné. Tak z toho jsme měli všichni velkou radost. Dášenko DĚKUJEME!!! Ale to ještě nebyl konec. Pak jsme naskákali do Alfréda a frčeli jsme dál. Kam, to jsem pozoroval svou peskusovskou hlavou za zvuků rolniček a s hlavou s okénka i s vypláznutým jazykem. No, dojeli jsme na chatu, ale pozor, dědu jsme zapomněli u babičky! Trošku mi to bylo líto, ale zbylému uprchlickému týmu z Benešova to celkem bylo jedno. Nechápal jsem. Chvilku jsme běhali s bráchou a se ségrou po zahradě jak střelení do zadele, ale pak jsme se uchýlili do chaloupky. Táta totiž zase zapálil pár aportků v té krásné skříňce, co jí říkaj kamna a my jsme pozorovali jak moje aportky v těch kamnech pozvolna hoří a mizí. No slza mi ukápla. Táta s mámou se pak šli vykoupat do řeky, které říkají sprcha, oblékli si svátěční tepláky a pustili v takové kysně , co jí říkají televize, kterou doma nemáme, pohádky. Tak jsme koukali na celkem dojemné filmové zpracování jistého příběhu, který přerušil jiný příběh a ten se jmenoval reklama. Tu reklamu přerušil ale v zápětí ten příběh původní. Nechápaje tomu ani za drápek, jsem tomu prostě nerozumět ani nechtěl. Táta ale povidal, že při příští reklamě už půjdeme na rozbalování dárků od Dášenky. Máma prý v pokojíčku našla nějaké stopičky, cizí chlup a také oslintaný polštářek. Maje oháňky, uši i jazyska nastražené, chvíle nervózního očekávání a nejistoty... A pak to přišlo. Máma se trošku bála jít do toho pokojíku, aby jí jako někdo (Dášenka) nepokousal, ale nakonec tam vešla. Když vycházela ven, měla v ruce veeeelkou bednu a v té vám bylo kamarádi spousty dárečků. Pro mne tam byly tenisáky a jiné aportky, pro Cara tam byl veeelký aportek, pro ségru tam byl pytlíček dobrot a vitamínů, pro mámu pár knih, respektive manuálů jak na nás a táta tam našel mikinu All Blacks, knihu a jedno moc roztomilé taplíčkové pyžamko.Nutno dodat, že v té krabici byla hromada mlsků a dobrot. Také musím přiznat, že veškeré aportky, jak pro mne, tak pro bráchu Cara jsem ihned uklidil. Carovu hračku pěkně pod smrček, můj první tenisák za boudu a ten druhej tenisák jsem si pro jistotu nechal přes noc v mordě. Inu, byl to krásný a zábavný večer - DĚKUJEME DÁŠENKO!!! Pak jsme se šli opět věnovat pohádkám. No začala moje oblíbená popelka. Při znělce mne kousla blecha a jak jsem se drbal, tak jsem svým rolničkovým obojkem, jako správný peskusista, mistra Karla krásně doprovodil. Nyní již jen u pohádek odpočíváme, a moc na vás myslíme. 

Přejeme vám všem také bohatou Dášenku a nádherný příští nový rok.

Vaši Franca, Fido a Car.

Začali jsme chodit do školy...

18.12.2021

Ahoj kamarádi,

máma s tátou nás zapsali do školy, to jako fakt! Strašně nás to ba i když Franca teda jako zůstává doma, páč ona všechno již umí, jasňačka... Já s s bráchou Carem chodíme do školy pravidelně, bez omluvenek, tedy rodinných problémů atd.. Měli jsme zatím jen jednu omluvenku, táta musel jít vydělávat na piškoty, prej jsme na tom nějak špatně, a tak musel táta do rachoty, abychom měli něco do pupíku. Haf, dělám si zadel, nejsme na tom tak špatně, my máme co jíst. Táta s mámou tedy už moc ne, ale to je vedlejší :-)  Štěknu vám, že je to docela psina :-D

No ale zpět k té škole. Už jsme tam byli třikrát a učí nás tam tedy jako samé békoviny. Jako třeba že musíme chodit na vodítku a k noze. A jako proč, když s mámou pořád chodím na volno a vodítko mne celkem dokáže naštěknout? No, Car je ve škole za šprta. Předpokládám, že potajmu někde čuchá nějaké informace a potajmu také nějaké info předává bambitkou tajným agentům. Musím uznat, že brácha školou zatím prochází s lepším prospěchem. Ale jak štěkám, ZATÍM! Dneska nás třeba učili, že máme přeskočit překážku. Chápejte, překážka je ta věc, co vám prostě překáží v cestě. Já když jdu s mámou a vidím přes cestu strom, tak jej prostě přeskočím, ale ve škole  nám dali takovou překážku, no respektive nepřekážku, která se prostě dala obejít.  Pan učitel, spolužáci, a dokonce i táta s mámou ze mne měli srandu. Prej že v lese na procházce přeskočím strom, ale tady to jako nedám. Taky proč!? Štěknul jsem jim nahlas. Proč mám přeskakovat něco, piškota nepiškota, co se dá prachsprostě obejít? Ne e, moje zůstávající síly po procházce jsou prostě cennější. Brácha Car také dnes neměl svůj den.  Asi se dnes mění póčo a bráchu bolí čtvrtá packa. I táta si ztěžuje, že ho bolí kolena, srabi. No, překážku teda jako brácha přeskočil. Sice za pomocí tátova napnelizmu a cukatůry bráchova vodítka, ale dal to. Je to pašák. Celý den ve škole dal Brácha na třech, ale statečně a pan učitel mu hodně nadržoval. Jak jsem již zaštěkal, minulý týden jsme ve škole nebyly, z rodinných důvodů, ale někteří spolužáci udělali opravdu veliký pokrok. Za to jsem rád. Dneska nás třeba učili, že máme  slalomovat  mezi tyčkami a u nohy. Hmm. Já jsem tedy spíš místo slalomování salámoval, ale dobře! No nedal jsem to. Brácha Car ano, pašák. Ale když šel táta s bráchou zaplatit školný, tak jsem si to s mámou prošel úplně v klidu. Hmm, bohužel to nikdo neviděl, páč prachy jsou hold prachy, piškoty jsou piškoty a hlavně, aportek,je aportek.  Inu, tak to prostě bylo, je a bude. Ale táta s mámou s námi do školy chtějí chodit pořád a to jsem rád. Táta se dokonce zmínil, že s Carem udělá zkoušky. Nevím sice jaké, ale asi to bude nějaká psí madurída. A já zase budu mít jen učňák no. Ne, rodiče mne na tu madurídu vezmou taky. Docela se na to těším, páč mne ta škola ba.

Haf mňau čau!

Vaši Car, Franca a Fido

Jak jsme potkali kombejka ...

Ahoj kamarádi,

jednoho dne jsem si takhle polehával v beneboudě, když tu jsem zaslechl takový divný zvuk. Fakt divný zvuk. Zkusili jsme s bráchou Carem vykoukat z okna odkud se to bere, Franca chuděrka na okno nedosáhne. No ale nevykoukali jsme nic díky té zatracené borovici, co máme před oknem. Pak ale Táta zavelel a šli jsme na procházku. Už byl večer, ptáci řvali, sluníčko zapadalo, páč už toho na něj za celý den bylo dost a tu tíhu mráčků už prostě nezvládlo. Tak jsme si ta celá psí parta, tedy Já, Franca a Car vyšli na procházku. Ihned jak jsme zašli za beneboudu, jsem si všiml, že nám někdo ujedl kousek pole. No to se musí vyvětřit, řekl jsem si a také jsem se do toho ihned pustil. Car s Francou mi samozřejmě byli k pacce. No jen co jsme něco podePSAli a odpověděli jsme na PESemesky, zaslechli jsme ty podivné zvuky, co jsme slyšeli z beneoudy zase. Zastavili jsme se a čekali, co z toho bude. No to vám štěknu, byli jsme napnutější než guma u dědových trenýrek. Zvuk sílil, nám stoupal tlak, srdce bušila. A když byl zvuk čím dát tím víc hlasitější, z poza horizontu se objevovalo cosi. Ano, byl to KOMBEJK! Trošku v nás hrklo, páč jsme nevěděli jestli nás ten kombejk nekousne, ale táta byl s náma a držel nás na vodítku. Upřímně řečeno hned bych ho z toho našeho pole vyhnal, páč v tom porostu se mi sice blbě hledají aportky, ale krásně běhá a úplně úžasně inkognito kaká. Ale táta mi řekl, že je to řepka, že když v ní běhám, mám mastný kožich, a že smrdí a spousta našich kamarádů kvůli ní kejchá - štěká, a že patří nějakému Babišovi. Kdo to je Babiš nevím, ale táta mi řikal, že mu v tý naší zemi patři skoro všecko, a že tyhle žlutý kytičky seje úplně všude. Táta mi taky řekl, že prej má nějaký čapí hnízdo. Jsem tátovi štěknul, že on má také hnízdo, ale brabčí, každé ráno když vstane a jde mi popřát dobré ráno a já ho olíznu, aby měl hezký den. Totiž, takovej brabec, ten je taky pěkně rozčepejřenej. To vim, však je s Carem pořád pozorujeme z okna. Franca pořád na okno nedosáhne. No ale zpět k tomu kombejku. To von se proti nám rozjel až jsem, jsme měli nahnáno, ale táta nikam neutíkal, tak mne, nás to trochu uklidnilo. To vám povidám, ten kombejk sežere pět psích délek pole dřív, než já misku s večeří. No koukal jsem na to jako blázen, jakej von má apetit, na jeden hlt sežere čtyři metry těch žlutejch kytiček. Tak to jsme se na sebe s Carem a s Francou vážně podívali. No a když se ten kombejk k nám blížil, země pod packama duněla a v nás stoupalo napětí. Naštěstí nás kombejk minul a pomalu užíral pole dál, jako by se nechlupilo. Ale bylo mi divný, že ten kombejk dělá takový divný bobík, ale že hned! Já když něco sežeru, chvíli trvá, než to projde tím mým chlapáckým tělem a pak teprve udělám bobík. A Jakej! O Carově nemluvě. Ale ten kombejk to kakal ihned za sebou a ještě tak divně, jako by měl sypký průjem, dokážete si to představit? Taky jsem si všiml, že po pár dnech jezdí na poli sypkoprůjmocuc, který z toho sypkého průjmu dělá pěkná hovínka, taková kulatá a občas i hranatá, ale VELKÁ! Nevšiml jsem si ale, jestli toho kombejka neřídil ten pán, co ztratil tu čepici, se kterou jsme si loni tak krásně hráli. Abyste věděli, co kombejk je, natočil jsem vám to a taky vyfotil, pes níže. A než jsem tohle napsal, tak nám ten kombejk to pole celý sežral...

Tak to je vše kamarádi

Haf, mňau, čau a pozdravujte tetu a strejdu.

Na vrcholu...

16.-17. 06. 2021

Aby pan Fido neměl škvareček mezi ušima, v tom mechovym ... ranní jedenáctikilomertovky, bez dobrodrůža, zato vysokou travou (spodní chlazení) a koupačkou v "Soukromý rybník, zákaz koupání"... v tajňáku Muřetínském, uprostřed lesa a mokřadů. Nemá nám, zvídavým, stát celou zimu v cestě Pravda, při zpátečce jsme trochu spěchali a trochu neplánovaně to museli vzít bažinou (kde ovšem ještě před měsícem byla cesta!?!! ) Požahaná od kopřiv jsem až po gumičku u culíku. FIDO NADŠEN!!!

V pátek 19. 06. se máma pokusila mě vošidit, pač že bylo horko už vod rána... To bylo, děsný! A že teda nebudeme hledat žádný velký dobrodrůžo a jdeme se projít a vokoupat do Sadovky. Tak jsme to vobhákovali kolem Statku, ke starýmu smolnýmu mlejnu, ale já se tentokrát rozhod, že "mámo jdeme po silnici". Máma se v pravdě mé volbě divila, ale vypadala, že je i ráda... a já to tam neznal, chápeme, žejo, a děsně nutně jsem to potřeboval protlápnout. Rio Smradlo nám bublalo po levici a za křižovatkou jsme to houpli pěkně po lávce na cestu podél vody. Nad námi se černal Kozmáč, nad nim ažurovalo letní nebe, na nebi rvalo slunce milion stupňů celsia už v půla sedmý. Vpravo si smrděl potok ... Prošmejdili jsme pár motokrosových stezek na Kozmáči, takový jen tak lehký nahorudolu kopřivou rozcvičeníčko a vhrnuli se mezi lidi, do parku, za měšťáky jsme byli. A já byl vychovaný a ukázněný. A obdivovaný. A takový krásný pes jsem byl. Než máma vytáhla hračku a já házel loping za lopingem do potoka, do mokřadu, do sena, do rybníku (tam jsem musel upadnout vopravdu několikrát, to chápete?!) Za rybníčkem (SOUKROMÝ... ZÁKAZ) jsme nějak trochu ztratili azimut. Já nevim, ta naše máma mě nemít, ta se ztratí snad i doma. A tak jsme se trochu vyparádění vymotali u vodárny, kde jsem ještě několikrát musel zachránit hračku před utonutím uprostřed rybníku (SKLÁDKA ZAKÁZÁNA). Podél koupadel, na která jsem závistivě koukal a vobhlížel si ty prima skokanský můstky, jsme se protočili zpátky do parčíku, kde jsem tedy zase byl za naprosto způsobilého, městského, vychovaného "tenjekrásný" pejska.

Mamka mě vzala ještě trochu poválet do trávy na Karlov, chytil jsem pár pravých háků a mašírovali jsme za "angličákama", tak máma povidá France a Carovi, aby taky udělali, co slušní a vychovaní pejsci dělaj jen venku! A pak abychom se zase jako slušní pejsci nadlábli chlazeným masíčkem doma.

Careček nás vítá jako tornádo a vůbec, já si domejšlivě domýšlím, že mě vážně dost žere. A abych pravdu štěk, já toho malýho bráchu taky! Maso jsme zplivli, Franca se v tom nimrala (to my dva vždycky brousíme kolem a kontrolujem, jestli "pěkně papá" a hlavně, jestli něco, voč bychom se mohli trochu popostrkat, v misce nezbylo.) Dostali jsme ňami, pusu na čumáky a máma prášila do práce. Zatím jsem doma voschl, vodrolil do gauče... a už zařinčely klíče, v pátek ty máminy, jako dycky, vo hodinu dřív, taky jako dycky; a to já my víme, že se jde pátečně venčíkovat, nějaká extrovka.

Jenže tentokrát byla extrovka horko a máma to chtěla kvůli angličákům vošidit. Že když už musíme tlapkat pomalu, abychom se neupekli. A to já to pojistil, na mě se, brácho, můžeš spolehnout, že ten tvůj vodpolední trénink nevošidíme! Hned v zatáčce za barákem, jak jí táta s mámou říkaj Banán, jsem se připozdržel ... a parádně smáznul bezvadný, ale BEZVADNÝ hovno, pěkně přes celej levej bok, i do přezky vobojku jsem ho vtlačil a už jsem si to na asi miliontý volání (tadááááá, na příchod hvězdy se prostě čeká) smradil za mámou. Máma mě zrovna chtěla pohladit a poplácat ... ehaf :D a tak si to parádní hovno nabrala taky, pěkně do celý dlaně ... A šlo se koupat!

Já musel za celym tim procesím angličáků. Protože "Fido jdi od nás, ty smraďochu"... to jsem nes trochu těžce! Ale Car je brácha, Car je kámoš, strkal to s ortézkou, co mu uši pomáhaly, až mu jazyk vlál u zadních, Franca vrtěla čumáčkem a jasně naznačovala "mami, on odorizuje"! Ale nakonec i vona byla ráda! V Dolní Tužince jsme si všichni ošplíchli tlapky, pupíky, máma tu voňavou dlaň, uhasili žížu... a na konci jsem zaplul do jinak zakázaný tůně (pač tam žije paní Nutrie, ne, že bych ji chtěl sežrat, ale vona je vám tak legrační, jak si to šupajdí, že mě dycky hrozně zajímá) a tam jsem si ploval jako lední medvěd v ZOO, vod břehu ke břehu a nechtělo se mi ani za chlup ven. Pěkně jsem čeřil bahno a hovno, co jen se z něj podařilo ošplíchnout, jsem nahradil parádně voňavým bažiňákem. Byl jsem na sebe moc pyšnej a brácha koulel závistivě vočima na břehu a byl by se moc, ale moc chtěl čabrat se mnou. A to já se moc těším, až von se bude moct čabrat, já ho všechno naučim, na psí duši! Jenže když je pátek a když jde máma dřív domu a když se jde na extrovnější odpoledku... tak to vono se taky jede na chaloupku, za dědou a ráno se vono jde na vejlet s mámou!!!

A tak jsem se dal vylákat ze svýho bahýnka a šlo se domů. Tam se mě pokusili ještě v rychlosti trochu odsmradit a vytřít do hadrů, pobalilo se pár věcí, v Alfrédovi se otevřela všechna vokýnka a máma by ráda urvala i střechu, táta nastartoval a hrnuli jsme to, co jen páteční provoz dovolil, na chaloupku, za dědou, hrošit, mlsat, vejletit. A pokud možno se to hrnulo kolem vepřínů, kravínů a pohnojených polí, abych nebyl cejtit.

Na chaloupce máma tátu hned mezi sloupky branky vyslala hrošit. Pač to děda už hrošil. A hrošil s Milanem. A bylo Milana. A to je prej nebezpečný. Tomu já vůbec nechápu, ale byl jsem smutnej a vopuštěnej, jako pes, ale byl jsem tentokrát vopuštěnej nejen s mámou, Francou, hovnem ... ale i s bráchou Carem!!! Což bylo hned trochu veselejší vopuštění a byli jsme sami vopuštění pod smrkem, u aportovníku a patníku Psí DVA! A taky jsme tu dva, tu všichni tři, mámu pronásledovali po zahradě a taky za katrem dveří chaloupky, abychom vyloudili něco ňam na duševní bebí. (Tomu Car ještě pořád úplně nerozumí, co, jak a kdy se loudí, kdy z toho nejvíc kápne a hlavně, co je to taková ňamka! Skoro všechno považuje za prima hračku a já, abych mu nakonec ukázal "heletakjsitomělsežrat" ...) Nakonec se táta ale okázal úplně brzy, ještě bylo světlo a máma s Francou ještě nekoukaly na pohádky u kakaa. A hnedle za ním šel děda, a bez opičky, zato u branky opřel Milana, který vypadal, že nese celou zoologickou zahradu i s vrátnym.

A děda byl chytrej a brzdil. Já tomu teda nechápu, ale máma povidala "ježiš dědo, teď jsi chytrej". Tak to von asi musel bejt, hafbysemtakštěk. A že byl děda "chytrej" a páníček "jájsemradšimazal", tak byl príma večer i s aportíkem a bráchou a Franca nám do toho frfňala od televizoru, asi špatně slyšela pohádky. Velmi brzy nastala fáze ulehání a hledání flíčků, která se teď do značné míry zkomplikovala. Jen Franca a děda si hájí pevně svý proležený fleky, táta začíná vytlačovat důlek do zdi za postelí a máma dost často spí pravou půlkou těla na zemi a jen jako tonoucí se levou rukou a nohou chytá matračky. Car kam padne, tam padne a pohne s ním jen jeho vlastní pohnutí, ať už duše, nebo dušíků. A já mezi tím proplouvám a vobčas trochu plavu, mezi parádním pokojem našich a boudou dědy. Ale u dědy, vocasem namířenym k němu, kebulí v jeho košíku, tak já vám spím úplně nejradši!

19. 06. 2021

V sobotu ráno, jen co máma vytřela truclouži po Caříkovi a převlíkla si tílko, co jí brácha při nočním venčení počůral na zádech, jsme obdrželi každý po míse plechovýho masíčka. Já to svoje vzorně, pomalu vychutnával, ségra Franca se v tom ponimrala a pofrkala čumákem a jasně mámě sdělila, že toto ovšem není francouzská paštička a už vůbec ne špikota a že míří zpět na své výsostné místečko po tátově levém rameni (tedy v danou chvíli celou volnou půlku postele). Brácha Cařík svou porci zhltl svým neopakovatelným způsobem - vše rozstlamat, rospyskovat, rozslintat a za letu daná sousta zhltat; ideálně stihnout poslintat vše v blízkém okolí a cestou roztrousit vodu z mísy po celém obydlí. Musím uznat, brácha má styl!! A jak u toho ještě stihne chromcat a koulet očima ... jó, taky jsem byl mladej! Pak jsme se trochu pošťuchovli u Frančiny misky a Cařík byl pak násilně zahnán a zatlačen do chalupy, aby se vesmír vrátil trochu do rovnováhy a máma v klidu na verandě vyžuncla svůj kafatej lavor na tři tempa.

U toho kontrolovala mampku. MAPKA! Mapka znamená, že mamka ladí svou džípípes .. prej na to maj jiný lidi telefoni, ale máma na to má papírovej taháček a Fida! Dycky tátovi píše: Nevím, kde jsme, ale je tu krásně. Jdu za pes. A to, to upa určitě znamená nějaký dobrodrůžo, blouděníčko, nalézáníčko a pak o to větší radováníčko!

A tak se vyrazilo s Fidem, kapsu narvanou sušeným králíčkem, divočákem a v kabele puťačce šustil pytlik špikotů na "kdyby bylo nejhůř" v misce puťačce na vodu pcí! Nutno uznat, že mě máma na začátku dost ráda tahá za čumáček a vodí mě na truc pořád vokolo Prokůpka, abych neměl za drápek tucha, kam to dobrodružství vezme drajf. Tentokrát mě zaskočila hned nad cintorínem, kde jsme to prošli Smradlavkou, jak onu lahodnou a velmi zajímavou lesní čtvrť nazval mámi děděček, mýho dědy tatínek, taky Kája, aby v tom nebyl zmatek ... Ehaf. Tam jsme to vzali šturmem kopcem, který je prý plný čuníků, ale to ráno jsme tam chroptěli jen my dva. A taky prej kotrčů, co nevim, co je. Ale prej na to spolu přijdem a máma ukáže! Dotlačili jsme to křovíčkem a trním k takový praskající věži, prej re-tla-nsa-ční- samice nebo co ... Raději jsem od toho šel obloukem dál. A to už jsme byli na naší stará dobrý rozchodný, modrá, červená, žlutá ... A šlo se jéžišmarjázase na Nechybu ... JENŽE! Tentokrát jsme to zahákovali už do Čertovky, kterou máma čertvíproč chodí raději nahoru, že prej cestou dolů jí kouřej brzdy, nebo co. Kolem oveček, přes Votočnici pěkně k jezu, přes most bubák ... a máma se v jednom kuse sehybá a sbírá "nábojnice" - tj. "DROBNÉ KLACÍKY, DOVODY HODNY HODITI, ZA KTERÝMI SE PES VRHÁ, AVŠAK NEAPORTUJE ZPĚT", abych uvedl nový termín z Fidova slovníčku pojmů.

A že bylo hic, a že řeka byla "pěkná", a že máma byla připravená, hned za mostem bubákem jsem házel do vody loping za lopingem, kde jen to šlo. A že to nešlo teda vůbec úplně všude, protože to vono když je řeka "pěkná" a když von je "hic", to vono se urodí v každý volný skokanský škvíře mnoho rybářů. A když je tam chlápek se zapíchlým klackem v břehu a čučí do vody, tak to je "Fido nesmíš", pač bych jim prej skočil na háček. Rybáři, ty já nemám teda moc rád. A pak mamce došly nábojnice, ulovila takovej akorátní, pěknej, kolíkovitej klacík a ten si schovala do kabely a řekla "hračka". A hračka, to už je jinej pojem. To je věc, co je radno aportovat, nikde nezaštrachat, a když zaštrachám, tak dohledat; věc, se kterou možno utržit mnoho zábavy, pašáků a ňamek do mordičky. A vůbec! Hračky, ty já mám děsně rád!

Takhle jsme se proskákali podél Sázavy tři kilíky a pak jsme přes louky mířili na Rakovku... Mířili, jenže jsme mířili nějak špatně. Máma šla za pes. A pes chtěl k vodě. Pořád. To dá rozum, v tom hicu, no žejo? A tak jsme se, hafbysemtakštěk, trochu ustřelili. A to vono jsme šli, máma měla kopřivy ponejprv, jak už je natrénovaná a zvyklá, po lýtka, po kolena, po stehna, po pás, až je měla pojednou až po obočí, já šel pořád podél vody, tu a tam po skále, po pražci nataženym ve skále přes propast, máma šla s vočimama skoro zavřenýma, protože to vona se bála a povidala: To je, Fido, škoda, že si teda vůbec nevychutnám ty panorámata". A to škoda byla, protože tam bylo moc krásně, nad námi skály, pod námi řeka, na druhé straně nááádherná, posečená louka, chatky a brabeque... A šli jsme těmi kopřivamami až do vody, vodou a máma se mě ptala, jestli si jako myslím, že tohle je ta značená žlutá, turistická cesta a jestli jako myslím, že takhle půjdeme až do Samopše. Tak jsem zvážil, že nepůjdeme... a hupnul jsem do řeky a doufal jsem, že se dovtípí, že doplaveme. Máma ale kategoricky odmítla, že prej je to proti proudu a že s mošnou, v pohorkách by leda tak ucpala v Choceradech elektrárnu.

A tak se šlo zase zpátky, durch ty kopřivy, přes pražec, k pomníku Ivan Jaroš, kde jsme to tentokrát vzali cestou nahoru, abychom se vyhnuli zbylým dvoum kilometrům kopřiv metr a půl vysokých. A to byla skvělá volba! Pováč najednou jsme byli na kolejích, na trati Budín - Samopše, hnedle u tunelu. A máma tak stála na prahu tý jednokolejky, koukala vpravo, vlevo byl ten tunel, nad námi už jen stěna s nějakými červenými puntíky... a tak máma povidala, že teda asi musíme nic než nahoru, po tý puntikatý cestě. A to já jsem zavrtěl ocasem a povidal no to je mámo dost, celou zimu ti to naznačuju shora, že tedy je e-pesní pěšinka pro Fida, jako stvořená, jako dělaná... A udělal jsem pár pravda opatrnějších kroků, pak mrštných skoků a byl jsem nahoře v hájku.

Zato máma, ta se šoupala tu po zadku, protože se jí točila hlava, to protože vona vejšky jako nemá ráda a má z nich strach; tu se plazila nahoru po prsou a chytala se kořenů, důlků, zákrsků a zoufale volala Fidííííí počkej, kde tě mááááám, jsi v pořáááádkůůůůů.... A to já byl v nejlepším, tedy v nejlepším pořádku, už jsem se nahoře dávno kamarádil s lhasaapso a jeho paničkou, která koukala, kde já mám tu svoji paničku a ta moje panička se vyplazila z tý pohodlný cestičky a panička lhasaapsa zírala na moji paničku, vobě uplně tumpachový, jako kdyby tam mámu snad vytáhlo sluníčko z pařezu. A máma tak i trochu vypadala, jako vytažená z pařezu, taková celá zelená, vyšvihaná, špinavá, poštípaná. Krásná byla, tak jako je dycky, když se jde s Fidem na vejlet!

A to si máma rozepla bundu, zalapala párkrát za chůze po dechu, moc, ALE MOC mě pochválila, jak neuvěřitelný jsem pašák, že jsem parťák jako blázen, dostal jsem velkou kupu sušeného králíčka do mordičky a na to mechový mezi ušimama a taky na čumák velkou, upocenou pusu. Já tomu teda moc nechápal, vejlet teprve začal a byla to moc pěkná procházka, začalo to slibně a vůbec. Ale ničemu jsem se nebránil. Máma pak naťukala něco do telefonu, ten párkrát pípnul a máma se usmála a povidala, že za tohle nás na konci vejletu bude čekat překvapení. A to já se těšil, ale nejdřív jsem merčil, že jdeme už po zelený stopičce pěkně do Samopše. A že u Samopše je ten moc, ale moc krásnej, plovací, hračakovací břeh. A to vono taky jo! To jsou další dva, tři kilíky skoků do vody, plování vod jednoho břehu ke druhýmu, šmejdění v chatařský vopuštěný vosadě a taky mezi rybářema a hlavně jejich paničkama a dětmama, který mě maj rádi. A to já mám taky rád!

Za Samopší jsme to zahli u Přívlak vlevo, zasejc na žlutozelenou stopičku a vodcama jsem se nás viděl, jak se zase škrábeme, v tom hicu, na ten bělokozelskej Vraník, jako celou zimu a jaro ... Ale to vono ne! Vod nádraží jsme mašírovali dál do Ledečka. Máma chvíli váhala, vědoma, že "tento týden je fakt ve vrcholný formě, co se chronicky dementních nápadů týče", čemuž já vůbec nechápu, pač celej tejden byl skvělý dobrodrůžo... ale pak jsme přeci jen zkusili za nádražím zahnout pod chatky, abychom se nepekli na tý výhni. A tak jsme se objevili zase na trati. Ale tentokrát, že to tady bylo široký, klidný a v nejhorším že dole byla cesta podél řeky (bahnitý koryto to bylo, Fido!), cesta (!) po který já moc a moc chtěl, ale máma nechtěla ani trochu, tak jsme šli podél trati ... až jsme došli k "hm! tunel, Fido..., to tu dlouho nebylo". A podél tunelu vedla cesta nahoru ...

Ale tentokrát nás nečekala žádná pěkná cestička, ale nudná pěšina nahoru na silnici, ke psím kámo, který já už dobře znám, po mostu na druhou stranu Sázavy, ke krásný, voňavý, votevřený hospůdky, plný lidí, vodíků (vodáků! 😊😊 ) a k těm já všem nutně potřeboval a vůbec, už jsem měl pocit, že už jsme jako vlastně doma, pod chatou a už jsem chtěl zůstat na kus koupačky a žvance.

A to vono prej ne, to prej musíme ještě domů, přes Stráň, Mrchojedy, Budín ... pak už jsem radějc neposlouchal a štrádoval to nahoru, kde to tak nejvíc vypadala jako Na Stráni. Konečně jsme se zase zapustili do lesa, do chládku, krásnýho smíšenýho lesu. A máma krčila ramenama a říkala, že někudy tudy, ale přesně neví, neví, a že vedu. A tak já ved, jako dycky, já ved, až jsem to doved z kopce. Z kopce já totiž určitě raději, než dlouho do kopce! A z kopce byly chatičky a čilý letní, rekreační ruch, voňavý seno, ve kterym si dycky potřebuju dát dvě, tři tempa a hodit zádíčka. A tak jsme vobešli takovej pěknej okruh, až jsme došli k místním obyvatelům, kteří si baštili dortíka a pili kafíčko a celou tu kruhovou cestu nás prej pozorovali a "to vy už jste to vobešli". No jasně!! Máma se voptala, kde to tedy vůbec jsme, a to my jsme byli ve Vrbinách. Tam jsme prej v plánů jít neměli, ani trochu. A to prej jsme si trochu zašli, povidala máma těm dortíkovejm kafovejm, a že je zase trochu ztracená, ale že to je normální, a to vono je. A tak se aspoň voptala na cestu a pak jsme šli.

Šli jsme milion a jeden rok do kopce lesem, polomem, ze zatáčky do zatáčky, fůůůůrt do kopce a to máma povidala, že to je správně, a že to tak na mapce je (nejni, mapka je pěkně placatá, to já poznám!!!) a že Mrchojedy jsou na kopci (to já teda nevim, protože když jdeme z Talmberka, tak je to z kopce! Tak jestli mě vona máma zase netahala za tlapičku!) A pak ještě do kopce mezi polemama, kde aspoň byli bahňatý louže, kde si my pejsci můžeme chladit tlapky a čabrat. A to už máma vydechla, protože viděla vršek mrchojedskýho kravína. A pak vršky mrchojedských stavení. A to já už vydech taky, teď už je to tutovka, teď už i já vím, kudy a KAM cesta vede. Lesem, přes Krdliště, Budín, z kopce dolů (!!!) domů do Sázavy a k vodě na koupačku a na hračku!!! Zasejc. Juhů!!!

A taky jo! Sice jsem musel za den hnedle dvakrát přejít ten vošklivej, visutej most, kterej nás pejsky moc, ale moc tlačí do tlapek a vůbec, to je most pod psa, ale já už ho znám moc a moc dobře. Za ním už se ale zahybá na Ostrov, kde je spouuuuusta minirybníčků, krásnej park, kde se moc rád štrachám a hlavně! za tím parkem už je klášter a pod ním vona je vám řeka. Zase! A taky jo!!! Hupkydupky do Podzámčí a hračka do vody!!! A pěkně podél řeky až přes celé sportoviště a pak si to tady zahneme pěkně do Kopanin ...

Ne? My jdeme podél řeky dál?!?? Začínám čout ... že se jde ... k HROCHOVI!!! A máma se culí a hází mi hračku a povidá "hledej, někdo tu na nás čeká". A já se řítím skrz rekreanty a metám písek přímo k pánínkovi, k mýmu tátovi zlatýmu, který má s sebou na vodítku brášku Cara, a pak hledám dál a nacházím u stolu dědu, který má naši Francu a tak jsme tu šickni spolu!!! Juhůůů! Máma nás nechá chvíli ukáznit, vyžuncne kafe a střik a pak nás pouští všeckny dva z vodítek a cara odvazuje a bere ho s sebou k brodu. A hrajeme si s míčou, dětmamami, který si nás vybraly, jejich maminkamami, Carovi ukazujeme, co je to voda a že se nemusí ani řeky bát, pač potoku, toho už se nebojí. Franca si nechá namočit kožíšek a pak se jde domů.

Car s Francou mají za sebou vrcholný výkon, rozumějte, sešli pod chalupu a zase nahoru, my svých dvacetšest kilíků, všichni jsme teda trochu unavený a zasloužíme barfíka, kuřátko s pasírovaným hráškem. Já a bráška samozřejmě žvýkáme maso a ségra čeká, až jesli na ni zbude ten hrášek, ňáká vadná. No zbyl! 😊 to my ti v poho necháme! Děda s tátou pak umírají vedrem a máma chvilku štrachá v chalupě a pak vaří prej rajdu, nevím teda, co to je, ale maso v tom nejni a já bych to nežral. Ale Franca, ta zas čeká, co zbude. Asi že je to ženská.

Zbytek soboty se už jen snažíme přežít horko a všicky postupně pousínáme a probíráme se až večer, na chvilku, nadlábout, vyčesat kožíšky. Car se celý večer snaží tvářit, jako že to šel s náma, ba dokonce, že mě možná i nes a zatím co já bych si ještě hrál, on se povaluje.

Čekám, jestli mi děda s tátou zahrajou na kytáru a špalík, ale dneska prej ani štěk... a hamouni si pečou buřtíka a debužírujou a to my chudáci zase jenom ty čtvrtky kuřete, a to dokonce bez hrášku, který bychom rozpatlali po verandě.

V neděli si s mámou dáváme jen osmnáctikilíkovou rekreačku do Vlkančic, podél potoků a trochu omočit u Marijány, abych náhodou nejel suchej, pač to mě je vám pak horko, jako pes. Ale voba všichni pět jsme unavení, jako psi. A v autě pěkně spinkáme a táta krásně, klidně řídí a už jsme doma. Doma, v naší Benešovský boudě, na našich velkých, hebkých, měkkých, naducaných, chlapáckých pelíšcích a Franca se mačká na celym gauči a snažíme se všichni nabrat trochu roupáků do svých kožíšků, úplně, ale úplně od roupíků vysypaných, vykoupaných a vysluněných.

Tak to vám byl vejlet, zahájení letní venčící sezóny a co se příhod na sepsnutí tejká, mysím, že to vypadá dost slibně! Já Vám zase napíšu, čestnej štěk!

Tak ahoj, kamrádi!

Váš Fido.

Jak jsem vyvezl brášku Cara na chaloupku...

6.6.2021

Kamarádi, to jsme zase s mámou upiklili plán. Já prej s ní půjdu do Třemošnice za babičkou a táta s Francou a Bráchou Carem pojedou kůňmo Alfrédem za námi. Tam si rodiče přehodí pejsky, tedy franca zůstane s mámou u babičky a já s carem pojedu za dědou na chaloupku. Jenomže, když jsme přišli s mámou k babičce, táta, Franca, Car i Alfréd tam již byli. A děda taky. Tak tomu jsem nerozuměl ani za vobilí. No ale zatímco rodičové s prarodiči vydýmali takové divné bílé tyčinky, já jsem nutně potřeboval zpacifikovat neposlušný babiččin balón. Car se ségrou Francoou jen ujídali nabízené prášky na piškotytidu a jiné velice vážné choroby, ale já jsem měl co dělat. Pak mne ale zavolal táta a já musel valit, totiž nastoupit do Alfréda, kam za mnou přišel i Car. Táta ano, já ano, Car ano, ale kde je máma a ségra a kde děda?! Tak to byl pro nás s brácou totální zmatek. Táta nás odvezl od babičky těsně po tom, co odjel děda. Proč jako děda nemohl jet s náma?! No nic. Zatímco se táta řítil Alfrédem s námi vzadu azimutem chaloupka, my s Carem jsme jen nechápavě pozoroval z okének ubíhající krajinu. Říkal jsem Carovi, že tudy už jsem taky šel a támhle tudy půjdu a tak. Car vyděšeně koulel očima a štěkl mi, že doufá, že jsme normální smečka. Jsem mu štěkl, že jo, že si z něj dělám kloaku a že na ty dlouhé procházky chodím s mámou jenom já. Franca je totiž už starší dáma a on, že je chromej. Po tom, co jsem tohle vypustil z mordy, jsem si uvědomil, že jsem asi přestřelil, neb Car se na mne zadíval takovým pohledem, že jsem se mu hned štěkal omlouvat. Asi to vzal, páč mi neukázal ani zoubek, jenom drápek. To gesto jsem si vysvětlil, jako že jsem přecejen ve smečce dříve než on, ale raději jsem to dál nerozštěkával. Když jsme přijeli na chaloupku, děda už tam byl. Jak to udělal, nevím, ale měl jsem radost. Trochu jsem po příjezdu porajtoval aportky a zahradu, aby jako všichni věděli, že jsem přijel a taky proto, aby věděli, že jsem vyvezl brášku. Dnes je sobota a včera měl bráška první narozeniny. Ano, bude mu teprve první rok. Na oslavu jsem mu napsal pejsničku, ale tu zveřejním až ve druhém díle své knihy, kterou teď píši se ségrou a vlastně i s bráchou. Po příjezdu na chaloupku byl bráška trošku zmatený z nového prostředí a já zmaten, že tam nemám mámu a ségru. Tak jsem si štěknul, že budu odpočívat a že tuto situaci využiji k tomu, abych se více seznámil s bráchou. Táta mu sundal ten směšný klobouk a i tu ortézu. Říkal, že je vedro, stejně ležíme, tak prej ať si ta jeho čtvrtá packa oddychne, vydejchá a vyvětrá. Jelikož jsme skoro celý dopolodne jen chrupkali, nehrozilo Carovi žádné nebezpečí. To já jsem hlídal. Na bezpečí ségry a brášky jsem prostě pes. Jednou se rozeběhl po zahradě, ale táta ho okřikl, že to kvůli té jeho hokejce nesmí. Bylo mi Cara líto, že si nemůžeme hrát, ale pochopil jsem proč. Ta jeho nožička si musí ještě trochu oráchnout, než budeme moc blbnout. Toleruji to já, ségra, máma i táta, takže s bráškou žádný vylomeniny neděláme, jen kratší a pozvolné procházky. Natálce táta poslal fotku z procházky, kdy jsme šli všichni na volno. Táta dostal trošku céres od Natálky, že Car by tu nohu měl zatěžovat postupně. Chudák byl z toho špatnej. Ale chápu Natálku, že má starost o Caříka. Ale táty se musím také zastat. Ta fotka totiž strašně klame, a vypadá to že jsem asi tisíc psích kroků od domu. Bylo to necelých 500 metrů od benešovský boudy. A taky musím říct, že kdyby mi táta neházel aportek, byla by to ta nejnudněší procházka ze všech, protože se Franca, táta i Car táhli jak smrad. Asi čtyřikrát jsme zastavili aby si Car s Francoou odpočinul. No pruda. Ale když jsme se po nějaké době došmejkali domů, respektive před dům, táta mi ještě chvilku házel aportek. Ovšem do té doby, než Car zaběhl za barák. Táta se za ním ihned vydal volaje jeho jméno, leč neúspěšně. Nic zlého se nestalo, jen to, že můj nový a ségřin bráška chytil stopu lidskou po níž se vydal. Ta stopa byla opravdu lidská a hnědá. Bráška nelenil a snažil se svým tělem, zavázanou packou a krunýřem tuto stopu smazat. Podařilo se, ale to, co zmizelo z trávníku, přibylo na bráškovi a jeho klobouku. Táta trošku naštěkanej nás se ségrou hnal domů. Nechápali jsme proč, když si brácha pořídil parádní voňafku, o kterou jsme se chtěli také podělit. Odevzdali jsme Cara mámě s předávacím protokolem a s žádostí o vyčištění a šli jsme se ještě projít. A a opravdu, když jsme šli kolem místa té lidské stopy, už tam nebyla. Car je borec, fakt ji smazal. Já jsem se tuhle snažil smazat jednu stopu rybí a takhle dokonale se mi to teda nepovedlo. Když jsme absolvovali s tátou vybombení a napsání domácích úkolů, jak tomu říká táta, vrátili jsme se domů. Carečka malýho jsme našli nasmrděného nějakým cosi, kožíšek měl takový hebký a tak krásně promaštěný, bez klobouku bos. Klobouk byl pověšený na topení, které i v tom teplu topilo a vedle klobouku byla jeho ortéza. V naší boudě se stejně ještě linula ta vůně lidské stopy, kterou máma prstě nedokázala z Carova kožíšku vyndat. Jsem měl trošku škodolibou radost, a myslím, že i Car a Franaca. Car měl radost určitě, protože nemusel mít v tu chvíli klobouk a ortézu. Ještě teď, když si na to vzpomenu, musím si štěknout.

No to je pro dnešek asi všechno kamarádi.

Pozdravuje tetu a strejdu. Všichni jsme v cajku, jen tátu bolí záda - no to je konec...

Haf mňau čau!

Vaši Car, Franca a Fido

Máma s tátou porodili...

30.5.2021

Ahoj kamarádi,

a je to tady, máma s tátou porodili. Včera. Pěkně vám popíšu, jak ten porod probíhal. Trval asi 45 minut, ale šel hladce. No ale pěkně od začátku. Byl pátek 28. května a celý den jsme se ségrou čuchali takovou divnou náladu, takové napětí. Vše fungovalo normálně, jen něco viselo ve vzduchu. Pak máma něco naťukala do tý její tatranky, do které normálně říká haló a najednou se to napětí vytratilo. No jo, ale v sobotu to tu bylo zase. Ráno máma vzala ségru pěkně vyčůrat a proběhnout a pak se vrátila pro mne. No jo, ale mne vzala klasicky na procházku delší a tentokrát jsem již čuchal, že míříme do Opřetic. Proč zrovna tam jsem netušil a rychle jsem si v tom svým mechovým mezi ušima přehrával minulé dny, zda jsme doma jako něco se ségrou neprovedli. Upřímně štěknuto, na nic jsem nepřišel. No a když jsme se s mámou už blížili k opřetickému útulku, hle kdo nám šel naproti. Táta se ségrou. Koukal jsem jako blázen a ani za svůj blonďatý drápek jsem tomu nechápal, kde se tam jako vzali. Ale měl jsem obrovskou radost. Dokonce tam byl i Alfréd. To je ten brm brm kámo, který nás všude vozí, když už nemůžeme jít po svých a řídí ho táta. Máma s tátou mne i ségru zavřeli do Alfréda a šli pryč. V Alfrédovi jsme si se ségrou štěkali, jestli teda někdo jako něco neví co se děje, ale nikdo nevěděl vůbec nic. Ale po již zmiňovaných čtyřiceti pěti minutách se rodičové objevili. A ne sami. Měli s sebou psíkámo, kterému říkali Car. Cha chá štěkli jsme si se ségrou, půjdeme vyvenčit kamaráda z útulku. No jo, ale když rodičové s tím psíkámem přišli k Alfrédovi, všimli jsme si, že táta drží v ruce povědomý balíček. Byl hodně podobný tomu, který jsem na cestu domů dostal já. No a když si teta Natálka začala tatrankou fotografovat Cara s mámou a tátou, bylo nám to se ségrou už na sto haf jasný, že ta doba, co byli rodičové pryč, byl totiž asi ten porod. Máma s tátou nám porodili nového parťáka. Car je prý značkový pes. Nevím co to znamená, ale při prvním seznamování a očuchávání jsem si ho nenápadně bambitkou přeznačkoval. Také vám musím štěknout, že už když jsme čekali v Alfrédovi až porod proběhne, všimli jsme si se ségrou, že na podlaze leží úpa nová miska, v misce byl úpa nový obojek se známkou, na níž bylo napsáno Car a číslo 775 106 257. Samozřejmě nám to mezi ušima pěkně vařilo, ale v tu chvíli, kdy jsme Franca, Car, máma táta a já brouzdali pole nám to bylo už naprosto jasné. Máme brášku!!! Ségra byla trošku nervózní, ale já byl naprosto šťastný. I táta s mámou jevili psí známky radosti. No a pak jsme se naskládali do Alfréda a jeli jsme domů. Máma mi otevřela boční Alfrédovo okénko, abych jako vždycky mohl sledovat cestu. Táta ale udělal to samé i na druhé straně Alfréda a tak jsme jeli ve stylu, že z levého okénka sledoval cestu Car, z pravého okénka já a Franca se šudlala s mámou na přední sedačce.

Když jsme přijeli domů, musel jsem nového brášku trošku usměrnit a vysvětlit mu, že tenhle pelíšek je můj a že tyhle aportky jsou také moje. No zaštěkal jsem na něj asi třikrát. Pak jsem si uvědomil, že je to asi stejně jedno a dopadlo to tak, že Car ležel na mým a s mým a já na jeho s jeho. Car totiž dostal na cestu domů od Natálky podobný balíček jako tenkrát já. Jen s tím rozdílem, že já jsem tam měl pískací kachnu. Car tam měl růžovou pískací kočičku a tu jsem prostě zabavil. Ale upřímně vám musím štěknout, že pohodovějšího psíkámo jsem ještě nepotkal. Jsem moc pyšný, že je to náš brácha. Taky má stejný obojek jako já a ségra. Jo a taky jsme od táty a mámy dostali nové psíznámky, hele.

Na té mojí je dokonce odkaz na moje webové stránky :-)

Během dne jsme se šli všichni několikrát projít. A musím i přiznat, že Car to trošku posral. Nejdřív nepozorovaně udělal v naší benešovský boudě loužičku a pak již pozorovaně hovno. Co je hovno, viz první díl mé knihy - slovníček.

Ve dvě hodiny jsme šli s tátou, Francou, Carem, Míšou, tetou Katkou, která má prý v bříšku Pavlíka, a se strejdou Vláďou. To byla prýma procházka. Všichni jsme šli pomaličku a na volno, i Car. Jsem vám psal, že je to nejpohodovější psíkámo. To ale nebylo úpa všecko. Ve čtyři hodiny táta zmizel. Za třicet minut na to nás máma doma posbírala a jako celá smečka jsme šli za ním. Ty mezuláni si opékali buřty. Však jsme jeden nakrájený dostali taky, i když to moc nesmíme, ale na uvítanou Cara jsme neodolali. Byl to moc pěkný den, plodný den, procházkový den. Ještě vám ukáži pár fotek abyste věděli, že vám neštěkám žádné lži.

Na opékání buřtíků ještě přišel strejda Jarda s psíkámem Aresem, který tedy Cara trošku vyštěkal, ale jinak se nic nestalo. Car má sice pokřivenou nožičku, ale včerejší den ukázal, že je to psíkámo, který je hodný, nekonfliktní, milý a hlavně, že jo to Francy a můj BRÁCHA!!! Naučili jsme Cara, že procházky jsou pravidelné, a že po návratu je vždycky prášek na piškotitýdu. Věřím, že s bráchou zažijeme spousty piškuntálií a už se na ně moc těším, jen musím chvilku vydržet, až se mu opraví nožička.

Dneska ráno šel táta s Francou a Carem ven. Jelikož je Franca také po operaci, měli oba takové ty límce, táta tomu říká klobouky. Brácha se ségrou mi připadali jako lampičky a táta říkal, že jde vyvenčit lampionový průvod. Tomu jsem jako nerozuměl, ale přirovnání k lampičkám mne pobavilo. Však jsem ten klobouk také nosil, když mi natrhli prdel. Už se těším až budeme rošťačit na plný kule a bez klobouků. No a když už jsem u těch kulí, všiml jsem si, že Car má dvě. Hned u bambitky. Přemýšlel jsem, proč já je nemám. Pak mi došlo, že Car je značkovej psíkámo, takže asi kvůli tomu. Ale když Car odpočíval a ležel na zádech, trošku jsem ty jeho kule zkoumal. Když si toho všiml táta, řekl, že se nemám bát, že je stejně v listopadu mít nebude. Mi tak došlo, že já jsem byl určitě taky značkovej pes, než mi zmizely koule. A Franca taky, ale u ní nevím jestli někdy koule měla, páč ji znám druhým rokem. A taky nevím, proč a jak ty koule zmizí. To musím ještě vyčmuchat na poli-pedii.

To je všechno kamarádi, pozdravujte tetu a strejdu!

Haf Mňau Čau

Váš Fido se ségrou Francou a bráchou Carem!

Máma je prý těhotná :-O

23.5.2021

Ahoj kamarádi,

máma je prý těhotná. Vůbec nevím, co to znamená. Ve čtvrtek prý jeli s tátou na ultrazvuk. Ultra zvuk teda máma jako má, hlavně když se mi nechce moc poslouchat. Na poli, v bibliotéce jsem vyčmuchal, že když je fenka těhotná, březí neboli gravidní, naroste jí pupík a naběhnou jí cecíky. No, kravidní jsme většinou já s tátou, cecíky má věčně naběhlé ségra, která má falešnou březost, ale u mámy jsem žádné podobné příznaky nezaznamenal. Tak jsem ještě jednou pořádně začmuchal na polipedii, ale nic jsem nevyčmuchal. Jediné, co jsme se ségrou začmuchali bylo to, že když se máma s tátou vrátili z toho ultrazvuku, byli cítit nějakým cizím psíkámem. Napadlo nás se ségrou, že nás táta s mamou podvádí s jiným psem. No úplně v nás hrklo. Štěkli jsme si, že budeme muset asi víc poslouchat, aby nás rodiče nevyměnili. Chvilku jsme s rodiči, spíš s živiteli moc nemluvili, dělali jsme ofuky, a předstírali jsme různé stavy, aby si toho jako všimli, že my jsme si toho všimli, prostě že to víme. No jo, ale v pátek jsme zase jeli na chaloupku, kam přijela i babička Eva se svým kámem Honzou. To bylo drbání a radostí! Takže ve finále se nám to se ségrou mezi ušima pěkně honilo a nevěděli jsme, co si jako máme myslet. S dědou jsme chvíli blbli, ale jen chvilku, páč měl rýmičku a ledviny. Co to je mít ledviny také nevím, ale asi to nebude nic hrozného, protože nakonec se šli děda s tátou hrošit. Hrošit znamená, že šli na tu zrzavou vodu tam dolů k řece, kde voní klobásy, buřty a teče Sázava, ve které se tak strašně cachtám. Chtěl jsem jít s nimi, ale táta mi řekl, že je prej velká voda. Je fakt, že ze sázavské boudy na řeku vidím a je pravda, že řeka není taková jak jsem byl zvyklý. Je taková kakaová a teče jinudy než normálně. Teče tak jakoby si řekla, že má hlad a všechno, co mi bude stát v cestě, to sežeru. No není to úplně tak hrozné, ale je taková hodně přejedená. Venku je počasí pod psa, jak říkává máma. Už se těším až bude počasí nad psa, to bude určitě moc prýma. To bude určitě plus dvacet stupňů pselsia, bude svítit sluníčko, pršet a padat sníh. To by se mi líbilo!!! Koupal bych se v řece, lovil aportky a štěkal všude kolem jakou mám velkou radost.

No, ale v sobotu ráno jsem šel s mámou na procházku, to bylo zase něco! Máma mne vždycky vezme takovýma super cestama, kde si vyčešu kožíšek v roští, máma si div nevypíchne oči, neztratí holínky v bahně a já ztratím aportek. Onehdá jsem tam ztratil i veškeré své známky z obojku. Jistě tam někde v křoví do dnes cinkají ve větru a vábí zbloudilé psívíly. Pravda je, že skoro každý ztracený aportek jsem našel, ale svoje známky ne-e. A to mne moc mrzí, protože jsem tam měl takovou krásnou cedulku ve tvaru kostičky se svým jménem a telefonním číslem na tátu. Nu, od té doby si dávám sakra pozor abych se někde nezaběhl. No ale musím šťouchnout do táty a mámy aby mi objednali novou, podobnou, ne-li hezčí abych se mohl trošku proběhnout. Nechám objednat i ségře France. Ona ji sice má, ale už je ošoupaná a stará, tedy ta známka.

Tak kamarádi to je všechno ohledně mé kravidity a novinky ohledně máminy gravidity dám ihned vědět, jakmile něco se ségrou vyčmucháme.

Pozdravujte tetu a strejdu!

Haf mňau čau

Váš Fido se ségrou Francou.

Jak mi táta ukrad klíště.

8. 5. 2021

Kamarádi to vám byl den. Ráno vzala máma ségru na krátkou procházku a pak mne na delší. Ostatně jako každý den. Venku bylo celkem přijatelně a já jsem měl náladu na blbnutí a honění prasátek a všeho možného. Ostatně, také jako vždycky. Když jsme se s mámou asi po šesti kilometrech v jejích nohách nazutých v holinách, a po dvanácti kilometrech v tlapkách mých, a to mám čtyři, vrátili domů, táta už doma nebyl. Chodí každé ráno někam, kde prý vydělává piškoty, které nám pak s mámou dávají. I máma se pak doma moc neohřála a šla taky sbírat piškoty. To si pak se ségrou Francou jen tak poleháváme v pelíškách. Tedy já v pelíšku, no spíš v pelechu a ségra na gauči. Občas jdeme vymyslet nějakou tu piškuntálii a kočkujeme se. Ehaf, pejskujeme se. Občas přestěhujeme můj pelech a deku, na které polehává ségra. Něco vody popijeme z misky, něco zakousneme z misky. A čekáme. Čekáme až se rodičové vrátí ze sběru piškot. V poslední době chodí máma dříve než táta a ta nás vezme na prochajdu polem nepolem, lesem nelesem, cestou necestou. Je to moc prýma. Když se po nějakých kilometrech vrátíme domů, táta už sedí na svém místě, dívá se na pohádky a vždycky nás přivítá tak mile, že si ho vždycky namažu na chleba. Podrbe mne a ségru za ouškama a na bříšku a dostaneme mňamku. Nejdřív si vyčistíme zoubky zubočistítkama a pak si je zase zasereme prasečím ouškem. Se ke mně dostala informace, že prej i vy jste dostali nějaké ty prasečinky. No dostala informace, vždyť jsem to s Francou mámě a tátovi jasně a zřetelně nařídil! Teta Natálka si ty prasárny vyzvedla u táty na piškotové plantáži. Prej tam teď Natálka jezdí docela často pro nějaké ty dobroty pro vás. To nás se ségrou strašně moc těší. Že se můžeme podělit o nějaké drobnosti.

No ale vrátím se k těm procházkám. Na jedné takové procházce, když jsem zrovna četl něco moc důležitého v křoví, zaslechl jsem tenounký hlásek: "Kamaráde, mám hlad, pomoz mi." . A tak jsem čuchal a poslouchal odkud ten hlásek vychází. Nakonec jsem našel takového prťavého broučínka, který byl tak maličký a mne se vám ho zželelo. Tak mu povidám: "Tak si naskoč kamaráde, vezmu tě k nám do benešovský boudy a táta s mámou ti dají určitě taky nějakou tu piškotu.". Tak ten prďolka si teda naskočil a vlezl si mi za levé ucho. Asi aby měl dobrý výhled na cestu. Najednou mně něco za uchem štíplo. Nebylo to nic, s čím bych musel k doktoru Bolíto, ale i tak jsem byl najednou obezřetnější. Když jsme přišli domů, za levým uchem mně pořádně svědilo. Drbal jsem se jako blázen, ale nic nepomáhalo. Jenom jsem slyšel hlásek, no spíš už hlas, který mi říkal: "Nech toho, vždyť mne tou svou tlapkou rozmáčkneš!". V tom jsem si vzpomněl, že za uchem mám vlastně nového kamaráda, který měl hlad. Ihned jsem se snažil mámě a tátovi dát najevo, že je třeba piškot, ale ne jen pro mne a pro ségru, ale i pro novýho kámoše. Táta s piškotou přišel. A když mi ji dával pohladil mne a podrbal za ouškama. Táta jen řekl: " A jejda." A z pozaucha se ozvalo: "A doprdele!". Této komunikaci jsem vůbec nerozuměl a zcela zmateně jsem pozoroval situaci. Táta si vzal tu mojí mechovou kebuli mezi kolena a štrachal mi za uchem. Přemýšlel jsem, jestli hledá mého nového kamaráda aby mu tu piškotku přece jenom dal. Pak to za ouškem trošku zatahalo a "A mám tě!" řekl táta a já se těšil na tu piškotu pro kámoše. Jenže když mi táta toho mýho podařenýho kamaráda ukázal, čuměl jsem jako blázen! Už to nebyl takový pidižvík, jako jsem ho našel na procházce, ale byl to pěkně vypasený kámoš. Jsem si štěknul, že tímhle tempem mne do zejtra přeroste. Táta toho mého kamaráda vzal a vyhodil ho z okna. Chápete to?! Vždyť ho mohl zabít! A pak mi došlo ještě jedno. Kdyby ten můj kámoš rostl takovým tempem, měl by jistě větší a větší hlad a to by pak spořádal více a více piškot a granulí a na mne a ségru by taky nemuselo vůbec zbejt. Tak jsem si štěknul, že bylo dobře, že mi táta toho kamaráda ukrad. Ani to nebudu hlásit na peslicii. Táta mi pak řekl, že ten mezulán se jmenoval klíště. No nic, rodičové mi vždycky říkali, že k cizím jen opatrně. Něco na tom bude. Ten klíště mne pěkně vypeklo, páč jsem si vyčuchal na poli, tedy v bibliotéce, že prej nejsou moc na piškoty a granule, ale že prej bumbaj krev. Jsem si uvědomil, že mi upil. Doufám jen, že tu červenou a tu modrou mi tam nechal. No to byl zase den. Jdu se uklidnit nějakou pohádkou. Jdu čuchat tu o Otesánkovi.

To je pro dnešek vše kamarádi, pozdravujte tetu a strejdu a hlavně se držte a po této zkušenosti vám poradím jedno. K cizím jen opatrně, páč dokážou kousnout a ještě vás vysát. Táta mi ještě povidal, že prej úplně stejný je to i mezi lidmi. Tak to jsem si štěknul, že už tomu teda vůbec nerozumím a nechápu nic, protože jsem zatím potkal jen samé dobré psíkámo (až na tu frndu, co mi natrhla prdel) a dobré lidi. I táta s mámou jsou fajn a o ségře nemluvě.

Přeji Vám všem jen to nej, hodně aportků a piškot!

Váš Fido se ségrou Francou

Fido, ochránce fen. Ehaf, žen!

Listopadový rána, ty bejvaj těžký. A ty pozdně listopadový rána bejvaj i dost smutný, tak je vám jednomu pod psa. Protože to vono se už hodně špatně paničce chodí v lese a zbojničí na lesních stezkách, a taky má prej nějaký moc ale moc blátivý, těžký botičky. A taky v jednom kuse už skoro fakt vypíchnutá očička a na tvářích šlicny vod šípkovejch růží.

A to pak dá jednomu hodně moc práce a psích vočí, přesvědčit paničku, že jinak se ta depsese nevyléčí, než takovou pořádnou džípovačkou skrz les a houštinky. A to vám panička jedno ráno zase trochu povolila a vyrazili jsme spolu provrtat těm křovíčkům nějaký nový ďurky do podrostu.

Máma mi prostě jednoho rána chtěla udělat radost. A tak, jak pak povidala tátovi, se mnou spočítala všechny díry v lese, a taky všechny popadaný klacíky a vyvrácený kořeny.

Já teda nevím, ale spíš se v jednom kuse válela po zemi, nebo na všech čtyřech. Máma teda říkává, že špatně vidí. Tak to vona asi musí fakt z blízka počítat.

Jenže! Jak jsme se vraceli z lesních pěšinek, zahlédl jsem vprostředku středu lesáááá ... ehaf, to je zas jiná pejsnička... zahlídl jsem uprostřed lesíku, kam máma nerada chodí a kam mě to samozřejmě strašně moc táhne a kam strašně moc potřebuju chodit šroudit, nějaký mihotání. Světýlko. A to ono to světýlko svítilo zrovna tam, co máma povidala, že bydlej nějaký ty dvounožci, co kde jinde bydlet nemaj.

Asi tam v tý Horní Tužince místo psího outulku nakonec zřídili outulek lidskej. Nevim. Kdyby mi náhodou páníčci pošli, zkusil bych se po nějakejch outulkovejch páníčcích podívat, protože to máma dycky říká, že esli chci být celý dny venku, tak to se musím povohlídnout po nějakých bezdomovcích. Promyslim to, jako záložní plán! Ale doufám, že tahle smečka mi už zůstane.

No ale to světýlko ... To světýlko se vám přibližovalo a přibližovalo. A to už jsem začínal v srsti cejtit takový poškrabkávání a v nose nějaké štípání, to nebylo světýlko hodnýho pána, co nám radí nové trasy, kterého potkáváme ráno cestou přes pole, lesy, Poměnice.

Tady něco nehrálo. Tady něco přímo smrdělo! Z mámy jsem cejtil trnutí strachu, křečování, a to není cítit skoro nikdy, ani když se ztrácíme, ani když se střetáme se zvířátky. To už musí bejt! A tak jsem mámě ukázal, zač je toho bambitka.

Vždyť jsem, venkoncem, pořád ještě chlap!

A pak se vynořil. Týpek, co už za pozdních zářijových nababu za mamkou coural a štěkal nějaká slovíčka šeptem, co se mámě ani mně ani trochu nelíbily! A nelíbil se mi už tenkrát ani tenhle kámo, co teda určitě není kámo, i když se na mě snažil dělat "nu nu pejsku, hodnej". Už tenkrát jsem si ho sledoval přes ramínko, ale to si mě panička ještě raději víc jistila na lonži než na volno.

Ale tentokrát se mu jeho šepkání nevyplatilo. Tady něco hodně smrdělo a tak jsem mu to dal pěkně najevo, že tahle máma je moje máma, moje panička. A tý se žádný slovíčka o frndách povídat nebudou a už vůbec ne za šera někde v Horní Dolní Tužince.

Pěkně jsem ho vyštěkal a mámě udělal cestu, aby mohla projít. A pak jsem si ho hlídal, protože měl pořád cestu za námi, držel jsem se tři, čtyři kroky za mámou, nebo jí u nohy a sledoval ho přes ramínko svejma bystrejma očidlama a občas vycenil bílý zoubky, co za šera moc ale moc pěkně svítěj a trochu na něj vrknul, aby zbrzdil krok a držel si vodstup, ošusta jeden! Ještě jednou to zkusil, se k mamce trochu přináhlit, tak jsem mu to pěkně nahlas pověděl, že to teda nepůjde a ať se drží na svý tři metry a ani o chlup blíž!

Na rozcestí v Dolní tužince jsme se dali vlevo, máma doufala, že ho tím odstřihne, a taky jo. Měl dost, vzal do zaječích, chachá! Natáhl si to pěkně na Červený Vrška a čestnej štěk, vod tý doby po něm není ani vidu, ani slechu. Od mámy jsem dostal velkýho, ale VELKÝHO pašáka, doma mi dala několik pusin na čumák a mezi očička, kam já to strašně tuze moc nejvíc rád, a prodrbala mi kožich od krku, přes hrudník až k bambitce a zase zpátky. Dostal jsem dokonce pochvalu před nastoupenou jednotkou, tedy Jednotkou Francou (tomu sice nerozumim, ale tak se to prej u dvounožců povidá) a celejch deset deka dušunkulu do svý misky, Franca dostal taky, protože ta z toho nemá rozum a měla by žárlivosť, nebo tak něco.

A tak jsem byl světovej, tak se z Fida stal Pan Fido, ochránce fen a žen! A máma pak dávala na vědomí, že ženy v nouzi již nemusí halekat "hoří" (tomu teda vůbec nechápu, co by jí nějakej uhlík byl to platnej, ale psosim), nebo "pomoc", ale stačí volat "Fidó!" a všickni vošustové z bedrlesa vezmou nohy na ramena. A to teda taky určitě jo!

A to já už se večer při ulehání viděl, jak nějaká samička v nesnázích volá mé jméno, Fidóóóó!, Fidóóó! a to já se zvedám ze svého velkého, měkkého, hebkého, chlapáckého pelíšku, do mordičky beru svůj muckací ručníček coby kouzelný pláštík (tak, jako si ho brávám, když se jdeme večer ještě vyčůrat, protože co kdyby, žejo) a už si to řítím přes louky, les.... Joooooo!

" Fidóóó, vstávat" ... a jde se, za dalšími dobrodružstvími a mňaminkami, jde se, protože je ráno v mý bezvadný smečce, kde dobrodružství neberou konce a život je prostě úplně nejvíc psina! Jde se, protože to vono už je zase vejkend a to se deme někam ztrácet a nalézat svět.

A vo tom, jak šel táta na in-ven-tůru a my šli s mámou omylem jinam, než se chtělo, ale nakonec i tam a taky všude jinde, vo tom, vo tom vám budu pesát v další zkazce.

Tak se mějte moc pěkně a pozdravujte tetu a strejdu. Moc na Vás všechny myslím.

Váš Fido.

Přišla Dášenka!!! Veselé Vánoce a hepy ňů jír!!!

24.12.2020

Ahoj kamarádi,

Musím se Vám omluvit, že jsme Vám se ségrou nepopřáli k Vánocům, ale dělo se toho toliko, že jsem vůbec neměl čas.

Takže naši milí chlupatí, vlasatí i svalnatí kamarádi. Tímto Vám všem jménem mým, tátiným i máminým přejeme s Francou vše nejlepčí k Vánocům s do příštího roku jen to NEJ a plné misky!!!

Táta mi se ségrou dokonce zazpíval i koledu.

Dášenka psí,

Dášenka spí,

Dárky nosí,

Dárky nosí.

I když je venku bláto a dášť,

Necítím k rodičům pražádnou zášť!

Půlnoc odbyla, město šlo spát,

Táta i se ségrou vzali mne srát.

Dášenka psí,

Dárky nosí!

Jelikož mně táta má rád

Při sraní šel jsem i chcát.

Tichá noc, svatá noc...

A pak táta spustil :"Nesem Vám Noviny." Což jsem teda jako nepochopil...

No ale Dášenka opravdu přišla a nadělila nám spousty dárečků.

Pod naším oooobrovským stromečkem jsme se ségrou našli nové aportky, dobroty a jiné věci. Ale úpa nejvíc bylo to, že jsme se ségrou dostali voucher na spinkání v pelíšku s rodiči s platností do Na Svatého Štěpána. Taky si to se ségrou moooc užíváme páč spinkat s našima smíme jen na chaloupce. A teď si to moooc užíváme! Je to prýma, když vás táta s mámou při usínání šudlá! Moc bych vám to přál, protože je to úžo. Jak nám drbou bříška, ouška, záda a mne zónu kolembambitkoidní. Kamarádi, ještě teď jsem z toho dojatý. Teď nás čeká ještě nějaký ten Silvestr. To prý se lidé loučí s rokem starým a vítají nový. Lítaj bumbejchle a venku je hroznej rámus. Naši teda jenom zapalují prskavky a šudlají nás, abychom se nebáli. Ale ségře i mně jen ten rambajs úplně pod ocáskem. My se těšíme ne procházky a na sportky, které nás jistojistě čekají.

Nakonec Vám všem chceme se ségrou popřát krásný Vánoce, bohatou Dášenku a taky ten hepy ňů jír! Přejeme Vám, abyste i Vy měli konečně domov a také taky takové rodiče, jako máme my se ségrou. Přejeme spousty aportků, procházek a pohody! 

Váš Fido, Franca, máma a táta...

P.S.: Nezapomeňte pozdravovat tetu a strejdu!

PéPes: Dozvěděl jsem se, že u Vás jsou i kočičky. Ty zrovna moc nemusím. Tedy musím moc prohánět, ale i jim přeji všechno dobré a brzký domov!

Začal mi druhý rok mezi Buriánky a jak jsme slavili...

22.11.2020

Ahoj kamarádi,

je to skoro měsíc, co jsem se ozval naposled, ale u nás se toho děje teď tolik, že ani nemám čas zapnout kompjůtr.  Pořád jezdíme na chaloupku do Sázavy, kde na nás čeká děda i s barfíkem, a kde si neskutečně rád hraju s pnojmatikou, s aportky a se vším, co najdu. Onehdá mne napadlo, že už jsme dlouho nejeli do halvního města Prahy, ale Sázava je stejně lepčejší. Za tento měsíc jsme šli s celou naší smečkou z oslavy do oslavy a to doslova. Pomalu hned po mojí oslavě prvního roku mezi Buriánky, totiž začali slavit všichni ostatní okolo mne. Oni se snad opičí nebo co. Najednou se s narozeninami  a se vším, co se dá slavit roztrhl pytel. No Vážně. Hned po mně slavil děda svátek. Co to je svátek nevím, ale na ledničce na chaloupce stojí takový prapodivný papírový předmět, ve kterém jsou napsaná snad všechna jména, ale jenom lidí, protože jméno Fido ani Franca jsem tam nenašel. No a zrovna v ten víkend, kdy jsme přijeli za dědou, byl ten předmět otočený na stránce, na které bylo přesně uprostřed napsáno jméno Karel a bylo zakroužkované. Proč děda slaví zrovna na toto jméno, když se jmenuje děda, říkal jsem si. A ještě jsem si dodal, že jsem si teda jako už myslel, že mne ti lidé už ničím nepřekvapí. Omyl. Lidé mne překvapovat prostě nikdy nepřestanou. Jenže po dědovi, který slavil na Karla, začal slavit ještě táta. Ani jméno táta jsem ale na tom předmětu nenašel. A když pak začala slavit i máma, jejíž jméno tam také nebylo, byl jsem úpa mimo realitu a v mé hlavě psí se rojili myšlenky stejně jako tátovi na jaře včeličky. No a nakonec mne dorazilo to, že jsem začal slavit i já. Jenže já jsem alespoň věděl, co slavím. Slavil jsem totiž svoje třetí narozeniny, protože jsem se narodil v listopadu v roce 2017. Pak vypadlo z táty, že on je také listopadovej, ale že se narodil o pár let dřívávějc. Prej v roce 1980, proboha to snad bylo ještě před Dášenkou! Táta za mnou přišel, pohladil mne a řekl, že on už teda jede pátý gumy a já už čtvrtý. Tak tomu jsem nerozuměl ani za můj blonďatý drápek. Vždyť já žádný gumy přece nemám! No ale bylo veselo. Hrálo se a zpívalo, děda na tu kejtru, nebo jak tomu říká, a táta na ten svůj špalík s kůží. S Francou jsemse tulil a bylo nám všem  moc dobře. V kamínkách pěkně hořeli aportky, praskaly a vydávaly staršně moc příjemné teplíčko. Když šli všichni spát, vkradl jsem se do pelišku k France, kmámě a tátovi, kde jsem se nechal hladit na bříšku, až jsem z toho usnul. V noci jsem se ale probudil a začal jsem zkoumat ten předmět na ledničce. Rozuměji, lednička je ta bílá kysna, ve které má máma schované různé dobroty a táta pivo. No a na tom předmětu bylo napsáno "Kalendář". To určitě, říkal jsem si. Kalendář přece vím jak vypadá, vždyť jsem ho pro vás do Opřetic vyráběl. A nebyla tam žádná jména, jen Vaše fotografie a nějaká čísla, kterým jsem nerozuměl. Jo a taky tam bylo napsáno "PoÚtStČtPáSoNe", čemuž jsem nerozuměl. A tady na ledničce na tom předmětu bylo napsáno: "pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota neděle, 2345678, Tobiáš, Památka zesnulých, Hubert, Karel, Karla, Miriam, Emerich, Liběna, Saskie, Bohumír a Bohumíra. Pěkně pod sebou a jméno Karel bylo zakroužkované. Tak jestli ta jména jsou opravdu jména lidí, chtěl bych se jmenovat Památka zesnulých, říkal jsem si. Pak jsem otočil stránku a tam byla úplně jiná jména a jiná čísla. A u čísla 12 byla dopsána poznámka Tomášek 40. Otočil jsem na další stránku a tam zase bylo zakroužkované jméno Romana. Na další stránce už nic zakroužkovaného nebylo, a jelikož se táta nějak vrtěl v pelíšku, rychle jsem se k němu vrátil. V hlavě jsem měl zmatek a nemohl jsem usnout. K ránu mi ale něco došlo. Děda se totiž asi nejmenuje děda, protože mu máma s tátou říkají Karle a Kájo. Máma se taky asi nejmenuje máma, protože jí táta s dědou říkají Romanko. A táta se teda asi taky nejmenuje táta, protože mu děda říká Tomáši a máma Tomášku. Tak proto ty kroužky v tom kalendáři, ale proč Tomášek 40? Pak jsem si vzpomněl, co mi říkal táta o tom, kdy se narodil. Říkal přeci, že se narodil v roce 1980, teď je 2020, takže to znamená, že táta slavil 40. narozeniny. No fuj, ten je starej. Ale asi bude mladší než děda, protože není tak zmačkaný jako on. Děda určitě bude pamatovat Dášenku, musím se ho na to zeptat. Jen co se mi v hlavě srovnali myšlenky, máma se probudila a šli jsme na procházku. Kde jsme byli Vám napíšu jindy, protože teď už se chystáme na procházku. Ještě Vám musím napsat, že jsme jeli na chatu i další víkend, ale bez mámy. Bylo mi z toho smutno, ale táta to vynahradil. Házel mi totiž aportky tak dlouho, že mnu úplně uaportkoval. Měl jsem pytle pod očima a večer jsem už jen polehával a odpočíval se ségrou. No štěknu Vám, že to byly perné víkendy. Ještě teď odpočívám abych doodpočíval ztracenou energii. A je to tady, jdu ven, juchau!

Tak to je prozatím všechno, ale brzy se ozvu a vyštěkám Vám další podrobnosti.

Pozdravujte tetu a strejdu a já se brzy ozvu.

Tak pac a pusu, kamarádi!

Haf Mňau Čau!

Váš Fido

Dnes slavím první dovezeniny...

27.10.2020

Ahoj kamarádi,

dnes opravdu slavím své první dovezeniny, tedy dnes je to přesně rok, kdy jsem se z Opřetic přestěhoval do benešovské boudy k mámě, ségře a tátovi. Přesně před rokem také vznikla tato fotografie, kdy jsem od tety Natálky dostal balíček na cestu a byl jsem také poprve zachycen na fotografii se svou novou rodinou. Pravda, můj nový táta tenkrá fotil, když si mne půjčili jen tak vyvenčit. To to uteklo...

Na cestu jsem dostal nějaké dobroty a také pískací kačenu, která teda mou novou smečku hodně prudila, ale jak to bylo doopravdy se dozvíte, když si přečtete můj úplně první příspěvek na tomto webu. Musíte rolovat hooodně a hooodně dolů. Nedávno jsem si to četl a musím přiznat, že jsem i slzičku drápkem zamáčkl. No a jak to dopadlo spatříte níže :-)

Abych se přiznal, žádnou oslavu jsem vůbec nečekal, ale máma nám se ségrou přichystala syrečky, ty mi prý občas můžeme a strašlivácky moc nám chutnajó. No a od táty jsem dostal takové překvapení, že jsem doslova nemohl popadnout dech, hele...

Víte jak jsem na aportky a konkrétně na tenisáky vysazený, ale s tímhle si fakt sám neporadím, proto jsem se rozhodl se rozdělit. S Vámi!!! Takže až to momentální situace povolí, tak se za Vámi s celou smečkou rozjedu a rozdám Vám každému po třech i po více kusech, protože vím jaké to je, když se tenisák ztratí. Já je totiž ztrácím poměrně často, dá se štěknout, že neustále ýmrwére furt. 

Normálně se mi o těch tenisácích a o výletu za vámi zdálo. Zdálo se mi, jak Dášenka kráčela přede mnou a já za ní s tou krabicí v packách a potichounku jsme se vám vkradli do baráčku a pod stromeček jsem dle pokynů Dášenky  opatrně pokládal jednotlivé aportky pro vás všechny. A jak jsem tak spal, připadal jsem si, že také ležím pod stromečkem a táta mne vyfotil...

Pak mne potěšilo moc, co mi štěkla a lízla do ouška moje ségra. Od Mamky jsem dostal dopis, napsala mi:

27.10.2020

Milý Fido.

Dnes jsi u nás na chlup rok. Ten rok si chci dobře zapamatovat, chci si dobře zapamatovat každý den s Tebou. Ráda bych každý den popsala, jako jsi ty popsal každý den v mém kalendáři. Ale jak víš, dává ti zabrat i tvůj vlastní blog, a tak se to pokusím shrnout do pár bodů.

Co jsi mi vzal:

V první řadě obrovskou díru v srdci, tu, která zůstala po naší Maye. Víš, až s námi budeš taky 21 let, a to ty budeš, protože jak říká náš veterinář "jak vy to děláte, že ty psy máte v takový kondici", bude naše duše tebou tak naplněná, že každé pomyšlení na nevyhnutelné rozloučení bude bolavé... Když odešla Maya, ten večer, kdy jsme ji doprovodili za duhový most, protože už snědla všechny dobroty na tomhle světě, které sníst měla a víc už nechtěla ... ten večer jsme ji já i páníček moc prosili, ať nám pro Francu a pro nás pošle tak bezvadnýho parťáka, jakým byla ona sama.

Ten večer jsem ulehala do postele a nevím proč, říkala jsem si, že bezvadné jméno pro dalšího psa bude Fido. A to přesto, že jsme byli smečka vždy výhradně fenková a o psíkovi pindíkovém jsme zdaleka neuvažovali. Dva dny na to jsem začala projíždět pesweb, protože jsme s páníčkem skalní útulkáči a víme, že odtamtud pocházejí nejlepší styloví psíci. Předem jsme rozhodnutí pro Opřetice, už kvůli případné spolupráci. Když jsem zahlédla tvůj čumák a tvoje oči ... hledala jsem dál, chceme přece fenku, něco velikosti k Františce, aby měla parťačku tak, jako ona byla tahounem pro starší Majku ... K tvému čumáku a očím jsem se ale vracela stále dokola, popis .. je to pes, dobře, snad kastrovaný, ale pes. Je větší. Prý spíš na zahradu, k domu, stěhování připadá v úvahu za 3 roky. Projela jsem nabídku a zpět k panu Fidovi. Posílám tvé fotky do zprávy páníčkovi, v tandemu se Simbou. Páníček si pouští tvé video a odepisuje "bereme Fida! Napiš tam, jestli je volný. Jedem pro něj!" A tak volám paní Natálce, píšu SMS a týden nervózně čekáme. Tvé fotky mezi tím o víkendu shlédne děda a hned si je chce nechat, že se tak bude víc těšit na další víkend, kdy s tebou snad dojedeme na chaloupku, na představenou. Dodnes vlastně nevím, jak se to vše seběhlo, protože ten den bylo v Opřeticích velké hemžení a paní Natálka je za mě borec, co zvládá dirigovat nekonečný chaos. Vzali jsme tě na prochajdu a přesto, že jsem myslela, že se s tebou pojedeme seznámit vícekrát ať chceme, nebo ne, nakonec jsme tě nafasovali jak pecen chleba a hup, už jsi byl u nás v autě, celý vykulený a taky trochu vylekaný, to nemluvím o France, která se dívala způsobem "coto..toto.. panebože za co?" a jelo se pro obojek a pak domů. A tam nám asi dva měsíce připadalo, že jsme si pořídili bernardýna a že jsi na náš byt nadměrný. Radost střídalo zděšení, nepřidávaly tomu komentáře od dědy typu "velké sousto" či "divoch". Ale vše si sesedlo a když budu mluvit za nás dva, Tebe a mne, doufám, že to cítíš ve své psí duši stejně, našli jsme hluboké porozumění, něhu, vděčnost a lásku.

Vzal jsi mi také asi tak 5 kg živé váhy a iluze o tom, jak vypadá "běžná delší procházka, aneb pořádně vyvětrat". 5 kg je to teď, co jsem nějakých 5 nabrala zpět, takže už jsem jen v takovém přijatelném mínusu. Běžná delší procházka s mými holčičkami znamenala 2-4 km. S tebou je to denně 6-7 terénem ráno a 2 večer společně s Francou, o víkendu je minimálka 16 a to je teda taková fakt orazovka do hodně psího počasí.

Definitivně jsi mi vzal představu o tom, co to znamená "špína a všude bahno". Teď myslím, že už to vím!

Život s tebou mi vzal dvě hodiny času denně, které nejsem schopna nikde najít, doběhat, doorganizovat zpátky. Prostě se vypařily! A tak jsem zjistila, že ranní klidná káva a večerní ležení s knihou je zbytečný luxus, že to, co chci, potřebuji a co mě nakopne i uspí, jsou procházky a práce s Tebou a Francou.

Mezi ztráty bych mohla dále započítat:

Dvoje roztrhané holiny.

Troje prošlapané a roztrhané solomonky.

Jedny definitivně prochozené a ošoupané kožené pohorky.

Dvě kapsy dvou kabátů, které jsi mi v návalu psí vášně utrhl.

Dvě mlskabelky, které už za naše vandrování zpuchřely, oplesnivěly, rozervaly se, případně se v nich vytvořily ztrátové mezery ve švech.

Dvě večeře, které jsi mi z kraje našeho spolubydlení sprostě zblajznul!

Nespočítatelné množství ztracených a rozkousaných aportků, pytlů piškot a ňaminek.

Co jsi mi dal:

Zlepšil jsi naše vztahy se sousedy. Což lze považovat za naprostý paradox, protože paní sousedka pod námi slyší i radiátory, jak topí. A to bez nadsázky. Ale její syn, další ze sousedů, zkušený myslivec a chovatel psů pracovních, se do tebe tak strašně zamiloval. Jinak se to snad ani říct nedá. Od něho jsme dostali vůbec echo, co jsi zač. Doposud jsme tě považovali za čistokrevného ořecha, směsku RTW a NO. Z útulku o tobě jiné zprávy nebyly a i minulost byla dost nejasná, prý tě páníček dal do útulku kvůli změně zaměstnání No, od souseda jsme se dozvěděli, že jsi Erdelyi Kopó, sedmihradský honič. Nemohu říct, že bychom na to byli připravení. Prolistovala jsem moudré knihy a trochu se zděsila, že tento chlapík by měl prací a pohybem strávit 50% svého aktivního času. Ideálně pohybem během v lese, v mezích, plaváním, člunkováním, slíděním a hlavně honitbou... Pročež jsme od pana souseda dostali spoustu užitečných rad a tipů. Za ně mu opravdu moc děkuji. Protože s mysliveckým psem a jeho výchovou jsme se doposud nesetkali. A tak jsem pročetla mnoho knih, pochopila, jakým způsobem se potřebuješ pohybovat v terénu (a že mě tím jenom nemíníš prudit a není to neposlušnost), jak si mezi sebou vybudovat důvěru, a i to, co mi jde jen hlasem, kdy na tebe být nekompromisně tvrdá. Díky jeho radám jsme se k sobě prokřičeli, prozdrhali, prokousali, protrucovali, prostyděli i probrečeli. Ještě musíme dopilovat klid před zvěří, zatím jsme bezpečně zvládli dříve lákavé kachny a jiné vodní ptactvo, slepice, kočky, ovečky a koně. A za všechny zkušenosti ti velice děkuji. A děkuji drahým sousedům, kteří trpělivě první měsíce poslouchali tvou radost, tvé smutnění, tvé vzrušení. Nejdůležitější poznání je, že za všemi tvými psími rošťárnami je jen a čirá zvědavost, že musíš vše poznat z blízka, a že bezpečně se cítíš na volno, kdy, ty hrdino, můžeš vlastně vzít do zaječích, tedy k nám.

Asi o tisíc procent jsi zvedl mou fyzickou kondici. Nikdy by mě nebylo napadlo, že za týden budu schopna ujít minimálně (minimálně!) 70 km. A k tomu, si i dokonce ráno zacvičit. A pak jít do práce. Nebo někam na výlet. Nebo se vůbec být schopna pohnout. Také jsi změnil mé stravovací preference. Jedu výhradně na kakao, čokoládu, tvaroh či jogurt, cukr a máslo S páníčkem se naopak spravedlivě dělíte o maso a případně, výjimečně sýr. Spravedlivě! On svých 100g masa týdně, vy ten zbytek kilového fláku!

Dal jsi mi daleko větší povědomí o místech, kde žiji, tedy Benešově a Sázavě. Od té doby, co spolu my dva chodíme, jsme odhalili všechny cesty značené i neznačené, někdy jen letmo naznačené, někdy bezcestí. Náš revír se rozšířil o 20 km do všech světových stran z výchozího bodu. Naše tourmapy jsou za ten rok proklatě popsané a mnoho cest nás ještě čeká, ale musí počkat zase na příští léto, můj drahý Fido.

Naplnil jsi mně a manželovi život. A hodně, hodně i dědovi. Poprvé v bezdětném manželství spolu prožíváme pocit naplnění. Naplnění z postupných pokroků. Rozhořčení, které se mění v řehot, když se vyválíš někde v hovnu. Obranu před lidmi, kteří v tobě licoměrně vidí jen trhače, ačkoliv jsi křehká duše, navlečená do takového těžkého, humpoláckého kabátu. Ukázal jsi nám, co je fakt tulení, co je to potřeba opravdu něžně vzít do náruče tu tvou loveckou kotrbu a pořádně prodrbat ouška. Ukázal jsi nám, jak neuvěřitelně jsi sociální k čemukoliv a komukoliv zraněnému, nemohoucímu, zoufalému, třeba když nám ochrnula Franca. Ležel jsi u ní, očichával ji, spal jsi hlavou na ní a hlídal ji, když se snažila dostrkat pro piškotu. Když se pod sebe pokadila, nebo udělala louži, pomohl jsi jí se z toho odstrkat a mě jsi naopak dostrkal k místu zápas/chu! Když děda hledal svou opičku a ty jsi u něj dvě hodiny seděl, dokud se neodkutálel od stolu na kavalec, a tam jsi ho hlídal dál. Když jde páníček pozdě domů, ty na něj musíš počkat, musíš od něj dostat své chlapácké pomazlení, vlézt mu za krk; musíš vědět, že je smečka kompletní, aby v tvé duši byl klid. Naprosto všichni zbožňujeme tvou srdnatost a tvou zvědavost, máš ten dar, že každý z rodiny má pocit, že jsi s ním strávil celý den. Jsi prostě všude, kde se něco dělá a děje, za den stihneš se mou sklízet úrodu, s dědou rýt záhony a kosit křoví, s páníčkem míchat beton... a ještě k tomu každému strkat svůj aportek! :D Miluju to, že když na potulce nemůžu, když je tma, bahno, něco mě moc bolí, jdeš u mě u nohy, i kdyby kolem běželo stádo srn, ve tmě ke mně přijdeš a posvítíš mi pod nohy obojkem, čumákem mi strkáš do dlaně "mámo, já jsem tady". Miluju, jak se stydíš, když se někde zapomeneš a posloucháš mou bandůrskou. Já vím, tvou zvědavost jen přitáhlo něco moc důležitého, ale ty víš, že se o tebe bojím. Zbožňuji tvé ustavičné nadšení, těšení, protože vidět svět jako Fido, znamená vidět svět užaslý, plný dobrodružství, zábavy, novinek a radosti z každého aportku, každého - doslova - metru nové trasy!

Mezi zisky dále lze započítat:

6 nalezených tenisáků. A následně ztracených.

Paroží, pěkně vyzrálé a vyschlé, které jsi mi donesl. Několikrát. Byla to velká trofej!

Zjištění, že funguje "když nemůžeš, tak přidej".

Zmizel stres z marnotratností, jako jsou špinavé boty, kalhoty, občas do práce vyrazím celá od bahna a navíc si zapomenu i podprdu. A je mi to fuk!

Trvalé zlepšování kognitivně behaviorálních schopností. Dlouhodobá chůze na vratkém povrchu, často za tmy, s očima na tobě, na zemi a po okolí mně udržují v naprosté bdělosti, zlepšuje funkce mozku, prokazatelně zlepšuje kardiovaskulární systém, budu nesmrtelná!

Naprosto slastný pocit, když se přitulíš svou neuvěřitelně mechovou hlavou!

Každovečerní neotřelé a neuvěřitelné představení v podobě tvého ulehání. Fáze tvarování polštářů nemá chybu! Nemluvě o artistických polohách spánku.

Děkuji ti, Fido, za každý okamžik, který spolu prožíváme a budeme prožívat. Podívej, nebude to snadný, ani pro jednoho z nás. Ale za nic na světě už bychom tě nedali. Jsi u nás doma, my jsme tvá rodina a ty jsi náš PARŤÁK.

Moc, moc tě miluju, ty jeden zvědavej, mlsnej, vrtošivej hajzlíku :D

Tvá panička

Od táty jsem dostal jen krátkou zprávu.

Milý Fido, již jsi s námi celý rok, tedy 365 dní. Musím ti štěknou po psovsku, že začátky nebyly až zas tak těžké, ale ani né úplně nejlehčí. Ale díky tvé povaze, díky mamce a ségře jsme to všichni společně zvládli na jedničku. Vyklubal se z tebe ty mezuláne, nejlepší brácha, nejlepší procházkomil a aportkomil na světě, jaké jsem kdy poznal. Mája nám opravdu poslala z nebe sama sebe i když s pindíkem. Jsi frajer Fido a doufám, že společně ještě vymyslíme a prožijeme spoustu piškuntálií.  Vždy se moc těším na to, jak mne olízneš, skočíš na mne a vrtíš ocasem tak, že se ti rozvlní celé tělo. Nejvíc se ale vždycky těším na to, jak se na chaloupce jemně a nepozorovaně k nám přitulíš svou mechovou mordičkou a chrupkáte si se ségrou do rytmu našeho spánkového dechu.

Mám tě moc rád!

Ten tvůj fousatej moula, co řídí...

Když jsem to dočetl, byl jsem na mněko. A tak jsem si brumnul pod fousy, že je na čase abych se k tomu vyjádřil také já. 

Takže milá mami, milá ségro, milý dědo, milý táto,

zpočátku jsem byl vyděšený, vyjukaný , vyplašený a v Jiříkově vidění. Už jen to, jakým fofrem se to tenkrát seběhlo. Nejdřív nevinná procházka, pak nějaké papírování, pak focení, pak nakládání do Alfréda a najednou jsem byl na cestě. Pak mi na krku přistál nový obojek a šup, byl jsem v novém doma. Chvilku mi samozřejmě trvalo, než jsem si svou boudu zmapoval, řádně očichal, než jsem zjistil, kde mám svoje místečko. Ve finále to dopadlo tak, že mám opravdu svoje místečku v pelíšku u topení pod oknem, ale můžu i na gauč k ségře, mámě a tátovi. Když jsem poznal dědu, měl jsem z něho srandu, protože byl mnohem vyplašenější než já. Nyní už jsme velikánský kamarádi. Taky už se známe rok. 

A když ten uplynulý rok zhodnotím, musím přiznat, že i já jsem ztropil nějaký ten psí průšvih. Dvakrát jsem, vlastně třikrát jsem koousnul tátu, ale nechtíc, přísahám! Poprvé , když jsem domů přinesl srnčí nohu a on se mi ji snažil vzít, to prostě nesnáším, ale ja fakt, žakovéhle věci domů nosit nesmím a poslouchat musím. Podruhé když jsme s tátou blbli, tak jsem ho omylem ve svém rozbujaření chňapnul po ruce a potřetí to bylo, když ségra Franca nedojedla granule a táta chtěl přede mnou schovat její misku. Chtěl jsem ještě ulovit nějakou tu frančinu granulku, ale byl jsem tak nešikovný, že jsem tátu škrábnul svým špičákem do palce u ruky tak nešťastně, že mu tekla krev a ještě teď má na palci stinku. Ale věřte mi, že tyto vzpomínky se mi vrací jako noční můry. Táta je ale naštěstí člověk soudný a i když mne trošku okřikl a potrestal, uvědomuje si, že to bylo trochu i jeho vina, takže jsme i nadále kámoši na život a na smrt. Když bych měl tátu trošku vzít na přetřes, musím uznat, že je to člověk hodný, dělá se mnou veškeré lumpárny. Chodí se mnou na procházky s rugbyšiškou, kterou mi pořídil, pořád si se mnou hraje, hází mi aportky a neustále mne šudlá. Šudlá mne i když na něj už nemám náladu a tak na něj zavrčím a on se stáhne aby mne neprudil a já zas něco nechtíc neprovedl. Respektujeme se navzájem, ale já samozřejmě poslouchat musím, protože je to můj táta. 

To máma, to je jiná kapitola. Ta se mnou pořád chodí křížem krážem po světě. Ani jsem netušil, jak ten svět je veliký, ale s mámou mne to ba, protože je to zase něco jiného než s tátou. (s tím mne procházky také baví, protože mi hází ty aportky) S mámou prostě objevujeme nový svět a je to vždycky veliké dobrodružství, protože nikdy nevíme, zda se ztratíme nebo ne :-)

Děda, to je takový ten víkendový vrhač aportků a tulič, kterého mám rád, protože si k němu vždycky večer na chaloupce lehnu a on mi drbe bříško a já ho občas olíznu a je to prostě fajn.

No a konečně moje ségra Franca. To je takové moje zlatíčko šedivý. Je to prostě moje starší, ale menší sestřička, kterou vždycky bráním a bránit budu, když si na ni nějaký větší psíkámo dovolí. Dodnes si pamatuju, jak byla vyděšená, stejně jako já, když jsme se vedle sebe poprvé ocitli v autě. Trošku se mne bojí, když si s ní chci hrát, ale já to chápu, páč jsem větší postavou a také jsem větší trdlo a ona je přece jen už starší paní, ale i tak si mne umí srovnat, když to přeženu. Ale i tak se k sobě přitulíme, olízneme se a občas si spolu zablbneme.

Kamarádi, ten rok tady a s touhle smečkou byl celkově moc prýma a dovolím si snad i přiznat, že jsem šťastný. Ne, že by mi s vámi nebylo dobře, však jste stále moji kamarádi a teta Natálka se o mne i o vás moc dobře starala a stará, ale tohle, tohle to je vážně něco jiného. Mám konečně svou smečku, svou rodinu a Vám, Vám všem kamarádi přeji, abyste poznali to, co já a měli také takou radost ze života, jakou máme my všichni tady v benešovské i sázavské boudě!

To je pro dnešek a pro první rok vše kamarádi.

Pozdravujte tetu a strejdu a já se brzy ozvu.

Tak pac a pusu, kamarádi!

Haf Mňau Čau!

Váš Fido

Kam léto, tam září...

25.10.2020

Tý jo, no nazdar kamarádi!

Čuchám čuchám, že jsem tady na to dlouho házel bobek! Teda né, že bych na vás nemyslel. Ale nebyl čas ani pohonit si blešku za ouškem, jak jsme se se ségrou a naší smečkou snažili vymáčknout z posledních zářijových paprsků ještě kapec toho léta!

Tak jako pozor, hlavní body:

Nový prostor

Mám nový pelíšek ... pelech... no gauč!! Konečně naši seznali, že jsem prostě fakt vyrost a ani přes ustavičné máchání v potoce, řece a ve všech loužích se už asi nesmrsknu, alébrž že naopak rostu jako z vody. A že ten první pelíšek, který mi byl v prvních měsících doma, v posledních měsících roku 2019, tipťop, už je víc než ťop, tedy že mi ťapky, hlava, ocásek nepočítaje, přetékají do prostoru obýváku a je nutno je zachytávat záchrannými čluny, tedy pelíšky a dečkami ... bylo to jako hrát twister, to vám štěknu! Hehé. 

A tak jsem z posledních letních dnů vymáčkl... novej, světovej, měkkej, hebkej... VELKEJ PELECH pro velkýho Fida!

... Chvíli trvalo, než jsem z pokřivený výchovy vychytal všechny mouchy ...

Ale nakonec jsem na to kápnul, otočil se třikrát vlevo, užmuchal svůj mazlicí ručník, kterej prostě někdy potřebuje každej velkej Fido ... a ulehl... uuuáááách. 

A ani ráno se mi nechtělo z mého pelíšku vstávat, i když teda na loužení v půl čtvrté jsem se nechal umluvit ... ale hned jsem zase spěchal na své měkké a hebké, chlapácké místečko! A ani mě nenapadlo paničce tentokrát pomáhat při jógování s ásánami a dokonce ani strkat své křehké tělíčko k ségře na gauč, do mého pravého rožku.

Konec večerního smékání. A jak "honím draka"

Jednou to asi přijít muselo, to je fakt. Já to tušil hned, jak panička začala při ranních nababu hodně špačkovat, že prd vidí, že už jsme v lese Fido teda naposledy ... (což dlouho nebylo naposledy a ještě hoooodně dlouho jsem paninu utáhl na psí voči, že do tý Bedrče ale vopravdu nutně potřebuju!). A taky, když se začali vznášet nad poli krkavci. A taky, když mě panička poprvně rozsvítila po dlouhé době vobojek...

Se vším smutkem musím seznat, že skončilo večerní smékání. Tedy stékání ve smečce. Smýkání s Májou v bahně ... Je mi z toho smutně teda hodně, fakt. A abych byl upřímnej, ještě jsem se s tím úplně nesrovnal a potřebuju hodně, ale hodně pomoct vod svého mudlacího ručníčku ... Abych ale páníčkovi nekřivdil, dvakrát jsme ještě vyrazili večer za tmy smékat, celí rozsvícení a rozblikaní... Jenže nikde se neobjevila velká, bílá hlava mý kámošky Máji přesto, že její páníček to mýmu tátovi sliboval! A tak jsme se jen proběhli se ségrou párkrát za aportíkem a šlo se domů. Ale to poslední smékání stálo vážňácky za to a asi každej pes čul, že je to naposled, a tak jsme se tam smékli upa všickni kámoši z naší party! Franca na fotkách vidět není, protože ta, jako nejstarší a jediná nakažená rozumem, dělala dozor. Táta toto legendární smékání zvěčnil a s touhle vzpomínkou dodnes večer ulehám:

Kamarádi ... Zase z jara!!! Mezi tím máma kuje pikle, abychom se jeli vyřádit aspoň z kámošema tam vod vás, až se zavřou vrátka na chaloupku ... Ale, já ve skrytu psí duše doufám, že to bude, až bude tma a mokro a sníh skoro vod nevidim do nevidim, protože po chaloupce a dědovi by se mi stejskalo ještě daleko víc... Na to teď nemyslet.

Teď mám daleko víc starostí s tím, pohlídat všechny draky! Vono se totiž vyjma havranů na poli začali vznášet zase ti kverulanti s dlouhejma vocáskama, co mě tak strašně drážděj a který tak moc nutně potřebuju chytit a důsledně prozkoumat. A voni ne a ne sednout na zem! Saně jedny! Paničce vždycky spadne šutrák ze srdce, že ti kámo, co ty draky venčej na vodítkách a maj s sebou malílidinejvíckámo, jsou hodní a zvědavého Fida se vůbec nebojej. Prý bychom jinak zase mohli dostat bandůrskou! Ale už jsem všem drakařům dobře známý, u všech všudy protřelý "mladý aviatik", povidá panička (já nevím, co to teda je, ale fakt, vážňácky na ty draci nevyju, ani neštěkám!) a naopak mi draka vytahují nahoru a spouštějí dolu a vůbec, dráždí Fidouškovy brvy a čivy. Nejvíc jeden, co ho má krásně duhovýho ... toho draka! Snad táta taky toho svého provětrá ... toho draka! Co máme doma na skříni a jmenuje se Květoslav.

Dovolená na dědovy narozeniny a ňákej protaženej víkend

Předštěk: Panička mě prosila, abych vynechal povidání vo všech opicích, že prý by z toho mohl být taky monkey business. Tak jen pro úlitbu pralesům: kdo má pindíka, nějakou tu opičku si chytil.

............................................................................................................................................

17.9. - 20.9. 2020

Děda slavil 17. září narozky, žádný koulatý, povidali naši. No bodejď! Pač děda už není žádnej kulatej a už je naopak zase prej koulatej ... mám v tom hokej; Každopádně, moh by je slavit častějc, páč naši si na to vzali dovolenou.

Už jsem pochopil, že dovolená neznamená bloudit v lese. Teda, že to není JENOM bloudit v lese, ale že to nese i nějaká ta deviza. Jako že hlavně hodně brzo po odjezdu z chaloupky se zase hodně rychle vracíme zpátky, což je dobře! Já totiž pořád nechápu, proč z ní vůbec odjíždíme?!? Vždyť to nedává za chlup smyslu a kdo má za ušima, zůstává na čerstvém vzduchu, u misky domácího dědova barfíku, spí v noci napůl u dědy v boudě a napůl u rodičů se ségrou v posteli; kdo má za ušima, ten chodí každý den na dvou až tří hodinové procházky a hraje si celé odpoledne s aportíkem a večer hraje Fidovi na sladký dřevo a bubínek! Kdo má za ušima, je děda, a naši se mají od dědy ještě hodně co učit!!

Ve čtvrtek ráno jsme tedy s mamkou vstávali normálně, protože s narušením režimu mám pořád trochu problémy... a tak si panička zajógovala a vyrazili jsme ven protáhnout tlapky a pročesat kožíšek o ostružiní. Protože to ještě šlo, toulat se s Fidem polem, lesem a navykávat Fida na "volno", abych nebyl prej jak utrženej ze řetězu kdykoliv, kdy mě panička na dosud neprobádaném území propustí ze šňůry. A tak panička hodně jóguje, kupuje hodně špikot a mňasíčka, dobíjí baterky v obojkových svíticích "práskačích" i ve svých světýlkách pro zodpovědné chodce (a do červeného světýlka, kterému říká Fidův majáček, kterým mě volá, když už se moc dlouho "štrachám"... viz Fidův slovník naučný!) a učíme se vzájemně důvěřovat, že jeden druhýho nenecháme v louži.

Táta mezi tím vzal na procházku Františku, protože ti dva nemají vrozené vlohy pro ranní potulky a dobrodrůža a voba si ráno rádi pohověj s čajem na gaučíku. Čímž však páníček popostrčil odjezdové mučení o drahých 15 minut, a když jsme s paničkou přišli, jen se čaply tašky a košíky za uši, aportky do mordiček a jelo se!

Děda dostal nějaký kouzelný bylinky v láhvi (pročež páníčka i dědu začalo moooc bolet bříško a museli si tu meducínu vychutnat 😊 ) a taky nějaký pálivý utrejchy a protahováky, který si děda s tátou lejou snad i do čaje a my, abychom pro psí oči nepřišli zkrátka, jsme obdrželi šest lahví barfíka a vývárků od dědy a od mámy velké balení dušunkulu, pročež mě i ségru móc rozbolelo bříško vod hladu tak jsme si museli ten dušunkul pěkně vychutnávat, tak jako děda s páníčkem ty bejlinky.

Ten den už se toho moc jiného nenadělalo, jenom páníček dokončil ten sklep, KONEČNĚ, něco tam strašně rámusil a já musel "Fido fuj", protože v tý díře asi táta lovil draka, nebo mu tam něco bouchlo, nebo co, protože odtamtud šel dlouuuhý nekonečný bílý pruh prachu a páníček vylezl pak celý bílý, slepý a málem udušený. Ale prej "ajeto"! Pak už to nebylo "Fido fuj", ale "Všichni sem" a povinně chválit, kochat, já s Francou vočuchávat (pač táta nám tam furt ukazuje naše místečka ... já jako doufám, že žertuje! Ne, že by to nebyla e-pesní, zděná bouda s výhledem na řeku a přes den, když se nám dá měkká poduška, když takhle v létě bude přes poledne punťa moc, moc pálit, no prosim ... ale jinak, pelíšek se smečkou je pelíšek se smečkou, na to já jsem pes!) Máma pak k obědu slavnostně uvařila nějaký bílý ufo aportky... vypadalo to hodně podezřele a i táta s dědou se k tomu plížili poněkud s mrazením v zádech, ale nakonec nám nenechali ani líza! A dokonce musel děda na malej mžika oka zamhouřit. Páníček se šťoural ve včelách, jako vždycky, když dělá, že musí něco dělat... A panička pekla perník a prskala v hrních s něčim voňavym, ale "Fido fuj, Franco uhni" a hlavně "HORKÝ", protože v až se dvakrát vychrupneme, tak měl přijet psí strejda Martin. A psí strejda Martin, ten sladký rád!

A večer páníček honem, honem vytáhl: buřty, yperit (to moc voní po sejru a česneku a pak ještě tejden úplně stejně voní páníček a děda!), škvarkovej chleba a ... no samý moc dobrý věci; bubínek, dědu a dědovi kytaru a bylo nám moc príma a byl pěkný večír a zpívaly se pejsničky a drbala se Františka a hrálo se aportíkování s Fidem "na Haška" a pak se šlo spinkat, protože ráno se šlo s paničkou vejletit, abychom toho ještě užili!

18.9.

Ráno se máma vyloupla z pelíšku, ještě trochu slepá, ale odhodlaná. Vypila svůj lavor kafe, dala mně a Františce po ešusu barfíka, pěkně spravedlivě, mně víc a ségře míň, a protože Františka ještě měla moldánky na čumáčku, uložili jsme ji zpátky do pelíšku, hlídat páníčka a semo tamo i mrknout na dědu; panička se ověsila všemi blikadýlky, světýlky, žlutými brejličkamami od páníčka, aby lépe viděla, s narvanou mlskabeličkou, hurá cestou přes les!

A protože jsme trénovali "volný pohyb v terénu", a protože jsem prý moc šikovný a pašák, a protože je panička móc pyšná, že přesto že lovec-honič a naprosto vrozený pes myslivecký, co si slídí, člunkuje a šoulá, se nechá odvolat na viděnou od srny (a tak rád bych se s ní v tom křoví proběh, uhůůůů!), tak už mohu chodit po známých trasách na polích a v lesích na volno. A panička si tak v klidu může zakopávat o kluzké kořeny, padat do děr a máchat se v kalužích bahna, jak jenom zachce a taky úplně na volno a sama! 😊 A když už je hodně v ouzkejch, tak přijdu se svým oranžovým světýlkem a posvítím jí pod nohy, za špikotu, to dá rozum!

A tak jsme si dali mou moc a moc voblíbenou cestu přes Vlkančice, kde se snažím hlavně teda ale fofrem překonat ten vošklivej kopec, který navíc vede po silnici a městečkem, a tak musím být na vodítku a vzorně. A to je prostě pruda, to ví každej pes. Ale na kopci kopce už je les s naší oblíbenou stříbroskalickou hájenkou, malým kouskem ráje na zemi, jak povidá panička, a tam už můžu na volno, i když zatím paničce pořád jdou oči šejdrem, abych někde něco "neštrachal", nebo se nezdržel v černém kančím křoví, to je panička vždycky celá perplex a trop na nervy, jak povidá ... a to já si pak poslechnu bandůrskou. Pak musím přetrpět dva kilometříky zase na vodítku, ale pak mě čeká parádní odměna velké, šestikilometrové lítačky lesem podél potoka, a taky jo!

Vyjma aportíku a špikoty na "ela hop" (ze sedni nebo lehni lovím do mordičky létající špikotku) jsem tam taky chytil čumbrka (pcháče) na bambitku a to vám povím, že to jsem teda běžel s velkejma psíma očima za paničkou a úplně jasně jsem jí říkal "mamíííí" a panička se moc a moc smála a tu trofej mi teda sejmula. A to se pak hned jinak zase házely lopingy do potůčku a přes blata!

Tam, kde končí potok, musím vždy zpět na vodítko, protože tam zase začíná lidská civilizace, to znamená smradlavá auta a pnojmatiky, se kterými si není radno hrát. A že tentokrát bylo docela ještě perno, nebo parno? Prostě hic, že by se jeden pic, panička to vzala cestou, na kterou ji vždycky táhnu, protože tam, ta já to ještě neznám! A tak jsme za Mariánou zahnuli vlevo, na ceduli prý stálo "Vlakančice 4 km"... to ne, že se by se mi zase chtělo do těch Vlkančic, na kopec kopce a znovu do lesa, ale v plánu to bylo zahákovat přes Pyskočely kolem Nučickýho potoka, kde bych z kožichu vymáchal ještě zbylý roupáky. JENŽE! Tam, kde bejvávaly byly cesty, když panička byla ještě docela malá panička, byly všude ohrady pro koníky, což by nám teda fakt neva, ale hlavně všude boudy a "soukromýpozemek ploty". A tak jsme se tááááhli přes ty Pyskočely a ani jeden jsme nechtěl skončit na tý cestě, kterou jsme vlastně tour Vlkančice začali; a taky jsme trochu spěchali, pač panička slíbila dědovi rande k jeho narozkám, nějakou jejich vlastní "a vůbec couračku na kradlačku" - tak tomu vážně povidaj a to je zatím velkej tajem;... a tak to máma tak kilák před zahla vlevo do louky, kde byla cesta chatkami a za chatkami do stráááášlivácky vošklivýho krpálu do lesa a ... víte, panička má tu specialitu, že ze dvou cest si s 99% pravděpodobností zvolí tu, která bude končit, končit, až skončí. Buď plotem, nebo fakt e-pesním křovíčkem. Tentokrát to bylo to křovíčko 😊 😊 😊 a tak jsme zavzpomínali na naši letní výpravu na Spáleném Vrchu a panička po deseti minutách kosení křoví zavelela "musíme nahoru, na kopec". Já jsem zabral, byla to psina, no fakt, tyhle jeepovačky, to je něco pro mě, černým kančím, počesat ostružinami hřbet, perfektně již ovládám lidské povely "vlevo´" a "vpravo", "rovně" a "pozor" a tak jsme se prolevovpravopozorvzůrurovně prodrali na cestu a TADÁÁÁÁ PŘÍMO U PROKŮPKOVI KAPLIČKY! A tak Fido dostal piškůtek a drbal se Fido za ušima, jaký je pašák a měl volno, pač tam už to známe a je to do naší chaloupky kousek a taky jsme to stíhali dle paniččina slibu dědovi.

Františka nás přivítala svým tradičním poskokem Moravského Slovácka u branky, chyběl jen kroj, ale k zakousnutí jsme obdrželi dušunkul a pak pořádnou porci vývaru s jelenovitejma granulkama, na zahnání žížy a nabytí sil.

Panička se pak zdejchla z dědou, prej projít... to jim tak spolknu, vozili si zadek dědovým pidiautíčkem a děda pak říkal, že byl zoufalej, protože kudy jeli, tak panička říkala "jo, tady už jsme dneska byli, tady taky, tady nahoře roste hrušeň" 😊 až se děda naprdnul, zahnul to na Horní Dolní Kruty do vořechovi áleje (Ořechové, Fido) álenojo! Až k vesnici Smrk, kde je ovšem ne smrková, ale hrůšová álej a tam nabagrovali dvě obří lodny hrušek.

Já a Františka, řádně sílami nabytí, jsme si hráli s páníčkem, který si ve svém bunkru dorovnával stěny, nebo co. Prostě tam lepil takovou síť zase nějakým jiným lepidlem a pak, asi to zpackal, nebo co, se to snažil přemalovat bílou barvičkou. A tak z bunkru v pravidelných intervalech vyletoval dírou pro dveře aportík do všech světa stran a já se za ním střemhlav vrhal jako pilot RAF. Franca zaujala své vítací místo u branky a čekala, až jak to dopadne a co dobrýho jí za to duševní strádání zase kápne.

Vyjma těch dvou loden hrušek, ze kterých jsme já s Francou dostali každý po kuse tvrďošky na hraní (pač hrušky, hrušky ty já k smrti rád, ale ty slááádkýýýý, mazlavý mňám ... po kterých byl ale prý měl móc mazlavý bobík, tak dostávám přídělově a svátečně), jsme dostali akorát špikotu a pak přísný zákaz do kuchyně, kde panička zase voněla něco pro klucí k obědu, nějaký ájoójo těstoviny s móc voňavym sejrem, ze kterýho nám zase klucí krkatí nenechali ani líza!

Později z poledne, když už jsme poó okoukli oční víčka zevnitř, přijel STREJDA VLÁĎA! Strejda Vláďa už je takový poločlánek naší smečky, toho já mám rád! Strejda Vláďa už bohužel nejezdí s tetou Alenkou, on už s ní prý ani nechodí ... asi zlobila a měla by na vodítko, tak jako já, když se trochu moc "rozcapím" a dělá mi problémy "kemněfido"... Já bych jí dal za uši! A vona by mě pak Vláďovi naladila kytáru a zpívali by mi, že nos jak balbulku máááám ... No, zpátky k vejpravování!

Když byl Vláďa na nádraží v Sázavě, vyrazila CELÁ mužská část posádky KE HROCHOVI! Protože máma řekla! Protože máma řekla, že Fido potřebuje i páníčka a že ona s Františkou budou pect buchtu. A to máma řekla dobře. A taky spolu pekly. A to my hrošili. Všichni pět, já, táta, děda, Vláďa a soused Milan. A táta musil hrošit zodpovědně, protože jsme se hlídali navzájem 😊 😊 😊 A tak se lízlo jen tak do vesela a zvesela se šlo domů, kde se hrálo na kytáry a špalík potažený kůží a taky se pekli buřtíci a z kraje večera ještě padal dušunkul, než zapadla máma ... do postele. A pak padali do postele kucí, jeden po druhém, já padal s dědou a padali jsme spolu a padali a padali...

19.9. 2020

... "Fido, barfík" slyším nejsladší pisklavý skřípavý hlas své paničky, tlumený ranními moldánky. Už se nevstává na půl pátou, ani na pátou, ale na půl šestou až šestou, neboť si přispává Sluníčko a máma se za úplný tmy v lese bojí. A kdo se bojí, ten nesmí do lesa. Ani s Fidem! Panička byla trochu nedospalá, protože kluci zase lovili ta svá chlupatá zvířátka, o čemž prý povídat nebudeme ,... ale nakonec, když máma přeplavala svůj kafovatej rybník v hrnci, jsme vyrazili. Předpověď počasí nám hrála do karet, panička blikala jako UFO z filmu o četnících, na očích měla žluté brýle, a tak dobře viděla mě a já zase ji a mohl jsem lítat po lese na volno, za lovu špikot a sušeného hovězího. Panička rozhodla, že když je konečně tak akorát a krásně se dýchá, dáme si poslední tour de Talmberk, ale fikaně obráceně! Protože to dá rozum, že když to napoprvně bylo všeckno dokopcovatý, tak tenhle vejlet pojede pěkně z kopce. A taky jo! Jen se k tomu skopci dostat... Protože přes Nechybu, psí ves Čekánov až do Úúúúúúúúžice je to táááák dlouhá porovina ... Moc mě to nebavilo, tak jsme s paničkou hledali, kde to zahákovat do lesa, že bychom tu Úžici tak nějak šmejkli a prokrosili to lesem rovnou do Talmberku... Ale pak panička vyměkla a řekla, že jednou, JEDNOU si ten výlet chce užít, dojít zdráva a že už to těch pět kilometříků po rovince vydržím a pak že budu mít volno. A tak jsem loudil špikoty a držel a držel a už jsme byli v Talmberku! Uteklo to rychle a já konečně mohl krosit remízky, louky, pole, která byla parádně a zčerstva pohnojená a celou cestu nám móc krásně voněla! Přes Mrchojedy, kde jsme pozdravili kucí traktoristy a voni nám moc pěkně mávali 😊 A lesem hurá do Krdliště, kde už jsem musel na vodítko, přes Budín, na sázvaský Ostrov a hurááááá do řeky! A že bylo pěkně a že jsem byl moc hodnej Fido, máma vylovila z mlskabelky NOVEJ APORTÍK, tenisák, co píská, to je úplně nejvíc kombo! A tak jsem ho vzorně lovil a panička ho furt zahazovala a já ho nosil nazpět 😊 😊 😊 pěkně až k naší boudě.

U vrátek už nás čekala a poskokem vzorně vítala Františka a děda. Páníček s Vláďou zmizeli nahoru, na naši zahrádku na Jitřence a zašívali se tam v té malé dřevěné boudičce, prej pracovali ... ale jeden nikdy neví a vyčenichat jsme to nešli. Děda se chystal akorát na nákup. A byl nějakej vykulenej a starostlivej, že prej jede koupit maso na uzení, že prej panička dneska asi nebude vařit ...!!! Taková panika vypukla... Že prej totiž páníček s Vláďou včera nějak moc chytali ty svý chlupatý mazlíky a když páníček padal, padal do postýlky, tak padal, padal přes paničku.... Mamka teda povídala, že přeci bude péct nějakou třísku s bramborem (tresku, Fido, tresku 😊 😊 😊), ale že proti gustu žádné dišpuntace a proti fláku masa v komínku vůbec nic nemá, že ona k tomu upeče ty bandury se zeleninou. A že se nezlobí, že jsme to spolu přeci vychodili (ještě že mě, kucí, máte! 21 kilíků... tak pozor, na ty opičky a kočičky.)

A jelikož měl přijet ještě strejda Martin, který když rybu, tak v plechovém kabátě, tak jako páníček ... tak se rozhodlo pro uzené. A já s Francou teda souhlasil taky určitě fakt jojo! A tak děda vyrazil nakoupit, mezi tím dorazil strejda Martin ve svym parádnim jeepu, vyzunknul kafe a poctivě zbodnul skoro celej perník, protože ten se pekl skoro jenom pro něj, protože to von sladký rád. A pak mi házel aportík do skoro úplnýho padnutí, děda rozdýmal sluj a do komína pověsil prasečí ramínko a nějaký ty básy a panička sušila hrůšy na zimu a bylo nám prima.

Když dorazili kucí, páníček s Vláďou, byli jsme už všichni tak nadlábnutí hrušek! Ale kousku masa se nikdo, vyjma paničky, nevzdal, a tak nám nezbylo než vyžužlané tři malé čtverečky kůže. Protože na takové věci pro pejsky je máma pes. A tak máme pech. A tak máme pech, zatímco ostatní mastili mordičky, až jim omastek stříkal na umytá okna a my smutně koukali za katrem kuchyňských dveří. Ale i tak nám bylo moc prima, dostali jsme kus sušených jater a dušunkulu a tak vůbec a strejda Martin nás, mě i Františku, drbal za ušima a na pupících a válel s námi sudy a šunky. Strejda Martin, to je strejda psí!

Večer nám bylo zasejc blaženě. A že už jsem byl celý z tý máminý terapie tlapkáním uchozený, a že jsem vychytal úplně všechny aportky světa, a že jsem snědl úplně všechno, co se mi do pupíku vešlo, a že už jsme zabékali všecky pejsničky, bez prostestů, dokonce s prosíkem a s pytlema pod očima úúúplně plnýma celý tý dovolený jsem šel na kutě s paničkou a se ségrou Francou, paničce jsem ležel na nohou, Francu mezi ušima a po pravé tlapce, když se konečně přidal, i svýho milovanýho páníčka. A spal jsem jako štěně až do božího rána, kdy se jelo domů, do Benešova, lízat tlapky a vys(y)pávat ty pytle pod vočima psíma v mém novém, senzačním, měkkém, hebkém, chlapáckém pelíšku!

26.,27., 28.9. 2020

Protaženej vejkend. Aneb: chčije a chčije!

Září je úplně nejvíc nejlepší měsíc v celém dlouhém roce! Určo, upa nejvíc! Protože to je páníček a panička pořád doma a pořád jsou nějaký dny překvápek!

Sice z toho máme s Francou v hlavě trochu hodně galimatiáš a já mám pak trochu problémy si to ve své kotrbě porovnat, řád a kázeň na mě, povidá panička... má recht. Protože smečka by takhle pohromadě měla být pořád, To dá rozum. Ten psí rozum určitě. A když pak zase jdou naši do práce, tak je jednomu pod psa.

Ale to sem teď nepatří. Protože hned po dovolený jsme byli celá smečka pohromadě zase vo chlup dýl, ačkoliv jsme já, ani Franca nic dobrého netušili.

V pátek odpo se vyrazilo na chaloupku tak, jako vždycky. A že bylo psí počasí, a že sousedovic psíkámo rotwinka Megynka povila megynčátka, nechodí už kucí hrošit, ale "mrknout na štěňátka". Chodí pravidelně, asi je měří a váží. Co týden, v pátek večer, místo hrošení. Ale je podezřelý, že děda pak vypadá úplně stejně, jako kdyby hrošili! Zase rovná nosem záhonky u ribízů a panička zase říká "mladík" a očima vyvrtává dírky ve stropě. A páníček se zase o dědu vzorně stará a stará se i o paničku, aby neměla "nervy v kýblu".

Tenhle pátek večer se spustil déšť a průvan a pršelo a pršelo, celou noc nám dopadaly kapky na okno a do našeho chrupkání, všude kolem chaloupky se tvořily louže, ve kterých se prima prasí a loví aportík a já ani nedoufal, že ráno vyrazíme na naši pochůzku.

Ale panička v pátek narvala naši putovní chaloupkovou tašku oblečením, těmi svými tlustými lidskými kožíšky, které si navlékají, když sluníčko začne zkracovat svou pracovní dobu, nabila mlskabeličku a ráno se po skvělém masíčku vyrazilo tak, jako vždycky!

A to bylo moc prýma vyražení, upa nejlepší, skoro povyražení! Protože ať jsme šli kudy jsme šli, do kopce, z kopce, lesem, polem, všude tekl potok, který se místy měnil v řeku, plnou klacíků a šišek. A z nebe padal jen takový mlhavý déšť a panička byla docela klidná, že aspoň nikde nikdo necourá, a tak mi může povolit uzdu. Teda vodítko, to dá rozum! A tak jsem mohl tlapkat v blátě na volno skoro všude, vyjma silnic. A panička povidala, že viď Fido, nám nevadí, že prší, nám je docela prima. A to nám bylo docela prima, protože můj kožíšek nepropustí vůbec žádný brrr, jenom se e-pesně nacucne a to je teprve ta správná psina! A když je dost špikot, které mohu lovit svým mokrým čenichem, je svět úplně boží!

Ale přeci jen panička zvolila tu nejmírnější šestnáctikilíkovou trasu, kterou máme na své tourmapičce, na Mělník, Nechybu, v Čekánově důle z kopce, kde mi to dycky pálí za tlapkamami a kde už panička začínala naříkat, protože najednou se vypnul ten mlhavý deštík a nebe spustilo pořádný, naducaný kapky. A vítr paničce profoukával ten její kožíšek, který není tak úplně nejvíc nejlepčí, jako můj, ale za chvíli se pořádně nasákl a tím nasáknutým se protahoval ten vítr a panička začala modrat. A zmodrala tak, že už měla ruce jako sousedovic slepičky pařátky, a tak došlo na nejhorší, alébrž, že nedokázala vylovit špikoty! A hlavně měla úplně nevím proč něco proti tomu, že zase půjdeme pěkně údolím, potokem a mokřady, kde já moc rád celé léto řádím, hned vod tý doby, co mi tam prvně panička povolila vodítko. A tak jsem na ten Úžickej potok jenom stráááášně smutně koukal, fakt, vážňácky tam tý vody nebylo úplně tolik moc! A určitě nebyla vůbec, ale vůbec tak studená a určitě, ale určitě bych neuvízl někde v bažině!

Jenže panička mě nepustila to prubrnout a šlapali jsme pěkně po silnici k Budínu, na Ostrov, kde jsme to vzali přes Votočnici. A tam já zase moc a moc smutně koukal na tu bombasticky nalitou řeku, tahal jsem paničku pořád trochu za vodítko, že bych tam moc, moc rád hupnul, že jsou hice a vůbec, TAKOVÝ KRÁSNÝ POČASÍ, takový, který já nejradši! V Sázavě u Prokůpkova kláštera jsme to dokonce ani nezahnuli do slepého ramene, abych si poplaval a pochytal pár aportíků! Ale stočili jsme to na Černý Budy, do toho dokopcovatýho kopce, kde ze mě panička za normální situace ještě vyklepává poslední roupáky. Panička měnila barvy, nos měla rudý, pusu modrou a ruce fialový, to vám byla psina! A na kopci jsme to nezahli do lesíka, ale k naší zahrádce na Jitřence, kde byl PÁNÍČEK! A měl votevřenou tu malou dřevěnou boudičku a taky vypadal, že mu asi vadí to počasí, a že je mu taky asi zima. A povidal, že on už si byl převlíknout ten svůj zimní kožíšek, že byl už před hodinou úplně durch. A tak se chvíli zašívali v tý psí boudičce, pak páníček paničce ukázal, že minulý víkend se strejdou Vláďou vážňácky pracovali a pochlubil se plnícími se sudy. A taky se domlouvalo, kde budou stromy, že prej páníček pojede s nějakým malým traktoráčkem bagráčkem v tejdnu dělat ďurky. Takovej von je páníček pašák a taky ty ďurky nadělal, a to POŘÁDNÝ!

Abych nebyl tak smutnej, vytáhla panička z mlskabelky nový aportík, upa nezvyký, který místo pískání rachtal a dělal úíííííí, když mi ho páníček házel! Protože to musel házel páníček. Protože panička nějak zamrzla ... Ale páníček je boží a nějak, nějak von to dycky udělá, abych mohl lovit aportíky, ať už prý Prokůpek nad Sázavou čaruje, co čaruje! Pak už mě panička vzala domu. Možná spíš já paničku. Protože měla kožíšek tak nacucaný, že byl těžší, než ona. A to bylo dobře, pač jinak by nám taky mohla fouknout. Teda odfouknout! Doma pod sebou panička začala tvořit loužičku hned, jak překročila práh. Tak nevím, já to raději nestudoval. Ani Františka nás nevítala skočmo, ale byla zavrtaná pěkně u dědy na gaučíku v podpaží a hřála se u plápolajícího krbu.

Když se panička svlíkla úplně do nahata, pač na sobě neměla chlup suchej, a zase se oblíkla do jiného, suchého kožíšku, konečně jsem obdržel svou pocestovní porci gáblíku, vývar (ne, že bych teda žížnil, ale byl fakt ňam!) s dušunkulem a granulkama. A Františka jenom ten vývar, protože je prý zápecník a byla by celá koulatá. A to už dorazil páníček a taky ze sebe svlékl svůj promáčený kožíšek a voba s mámou žunkali velký hrnky čaje s nějakym pálivym kořenem, co byl "Fido fuj".

Jenom já si v tom počasí náramně, ale náramně lebedil, vůbec jsem nechtěl domu, ani do verandy, kterou si táta zabednil a pustil si tam foukací teplo, aby uschl. A to já ne! A tak, když si panička po o hupla do peřin prohřát kosti, tak mi páníček celý odpoledne házel aportík z okna verandy a já ho dírou psí nosil pěkně nazpátek. To aby se jen tak neflákal s nějakou knížkou! Já totiž nejsem z cukru!

Vodpoledne se ještě panička zberchala na nohy s chtěla mi házet aportík. No, párkrát jsem jí ho pro radost přinesl, ale s páníčkem je to přeci jen větší psina, s páníčkem je to moje srdcovka. A tak jsem se na ni brzy vyprdnul a raději brouzdál tátovi za patami, protože zase "šel do včel". Jenže! Koukal, jako by mu uletěly včely. Pač včecky včelky zmizely! Já to kontroloval, každou plástev jsem proslídil a ani křidýlko. Byl z toho zpráskanej, jako pes. Ale vypátrat, co se stalo, se rodičům nepodařilo. Prej si sbalily ty včelky svých pět švestek, včeckny zásoby medíku (to muselo v těch sklenicích dát zabrat, teda! :-O ), včeckna svoje miminka a prostě foukly. Ani řádku nenechaly!

Pro páníčka i paničku je to dodnes záhada a prý i kolegové včelaři si rady nevěděli, přesto že už to tu jednou bylo, prý před 15 - 20 lety. No zajímavý!! A kdyby se už nesmrákalo, a kdybych nebyl mokrej už i já až na kůži, a kdyby mě panička nenalákala k hořícímu krbu na barfíka, a kdy mně tam nebylo bývalo bylo tak krásně teplo a kdyby mě byl děda býval byl tak nedrbkal na pupíku a na bambitce a kdyby mně páníček tak krásně nevyprávěl, jak moc tuze mě má rád a nemuchlal mi mordičku a kdyby si na mě bývala byla Františka tak pěkně neustlala a nepřitulila se, až se mi začala očička klížit a klížit, až se přiklížila, byl bych býval byl tu velkou záhadu vyčenichal! 

Takhle jsem ty voči psí roztrhl až ráno, když jsme s paničkou vyrazili na nedělní předodjezdovou pochůzku, tentokrát přes město a Čertovou brázdou nahoru do kopce, což byl čerta ňákej kopec a jako skopec důle je to teda daleko lepčejší! Ale voněly tam srnečky a čuníci, a tak jsem čuchal tady - čuchal tam a nahoře na Svaté Trojici jsem dostal volňase, abych protáhl běhy. Tak jsme si projuchali svých lehkých šest kilíků a táta už na nás čekal s brblajícím Alfrédkem a fňukající Fantiškou s odjezdem. Kdybych byl tušil, že je to naposledy, co mám na cestu otevřené okýnko, tak bych páníčka moc poprosil, aby jezdil ještě tak 4 hodiny kolem Benešova, pač se mi po tom stýská teda moc. A taky celou cestu hodně, hodně moc žbrblám!

V neděli páníček dřel na svém pécéčku tak, jako vždycky a panička dělala ty úplně nesmyslné a zbytečné věci, vyjma vaření teda, který bej musí, to dá rozum a to my s Františkou pomáháme. Neděle, jako každá jiná, až na to, že páníček dal Alfrédka k panu doktorovi, protože cestou prý nějak moc rachtal. Nic nenasvědčovalo tomu, že druhý den bude smečka pohromadě a že bude ještě nějakej nášup psiny a povyražení!

28.9. 2020

Jenže! Jejda! Teda Jenda! Teda, safra, Venda!!!

Normálně pondělí, žejo, jako dycky, mamka si pocvičí, páníček zatím ještě chrupká, nebo dělá, že chrupká, aby mamka mohla v klidu hopkat jako pominutá, a poslouchá si u toho svou hudbu, ležmo v pelíšku, trpělivě trpí. Jenže už poté je cosi ve vzduchu, něco podezřelého ... páníček nevstátá, nenavléká pracovní kožíšek a nedává nám všem pusu na mordičky..! Chrupká dál, což znamená jediný, že taťka, můj milovanej páníček, bude uplně tutově doma, až se vrátíme z pochůzky! A bude mi drbat pupíka! A bude ,udlat Františku na gaučíku! A bude psina!

Jinak všechno v normálu, Franca na malé venčení, protože za tmy se jí nechce nic, jen akutní loužičku a když je fakt hodně akutní, tak bobíka. A pak Fido! Rozsvítit, ukázat pytel laskominek, abych se držel nějakém přijatelném akčním rádiu a moc nešťoural ve všech čuňačinkách, jak říká panička všem uplně nejvíc nejzajímavějším psím věcem. A avanti! Pochůzka začala naším klasickým revírem, ke statku, zápotočím, Dolní Tužimkou, po polích a hákem do města, kde normálně přecházíme na Karlov do parčíku na aportík. Jenže tentokrát jsme místo vlevo hákovali vpravo, jako ke špitálu a taky k psímu panu doktorovi, kterýho já mám moc rád a vždycky se tam řítím, i když, pravda, trocha strachu z eventuální prohlíky zadního kastliku je tu vždycky! Ale k muvdrovi jsme taky nešli, ani do špitálu, šlo se dál a dál a já už za ten skoro rok a milion jiných cest a kilometrů tenhle směr zapomněl a panička pořád něco brebentila "vzpomeň, Fido, Konopiště" ...

Fido vzpomněl Konopiště až za mlékárnou, jen co jsem zmerčil prvního bažantíka! A od té doby už jsem vzpomínal a vesela šlapal, ačkoliv nám zase už pořád úplně pršelo, ale to mně neva a panička měla nějakej super novej kožíšek a vypadala, že zima jí teda vážně není. A tak jsme došli Ferdovou cestou pozdravit medvěda, kolem rybníku, kde mi už panička dala volňase, pač já jsem vážně moc a moc snaživej a celkem většinou i vzornej pes, pokud nejde o hovno nebo o kost, to je prostě psí povinnost prdět na nějaký domluvy. Ale ani jeden bonus jsem cestou nevyčenichal, až na úplně super bažinu!!!

A do tý já jsem omylem, vážně, omylem, přesto že jsem paničku asi trochu slyšel volat "Fido, ne, ty prase", třikrát až čtyřikrát upadl 😊 😊 😊 a jelikož jsme to mířili k Žofčině mostu, tak panička vytáhla aportík a musel jsem povinně nepovinně asi tak 30x upadnout do rybníku! 😊 POPRÉ JSEM KRÁSNĚ APORTOVAL A PLAVAL NA HLOUBCE s aportíkem v mordičce! První vkročení do vody bylo nejisté, ale pak jsem se zase vod ý vody nemohl vodrtrhnout, ani za mostíkem, a tak jsme aportovali a aportovali a byla to psina a pak ... jsem ztratil aportík!!! V nějakym zatrápenym žabím rákosí jsem ho zaštrachal a ani šiška, ani špikota, ani klacík tu ránu nedokázali zacelit. Bylo mi to líto, no moc! A tak, abychom vůbec mohli jít dál, abych se od toho fleku odtrhl, jsme to vzali lesními parkopěšinkami vpravo, kde jsem zapomněl na aportík skoro úplně hned a lítal jsem v padajícím listí a dešti jako kulovej blesk, jako ze řetězu utrženej, jako splašená družice. Svět byl ohromej, naprosto bezva a fajn!! Panička se trochu bála, abych z tý radosti neměl infarkt, nebo psotnik, abych se z toho vůbec vzpamatoval a "aby se ti, Fido, těch pět kuliček mezi ušima ještě někdy seřadilo". Po dvou a půl hodince takového pobíhání už jsme to prý museli zatočit domů.

A to jsem musel zase na vodítko. Abych nehonil křepeličky. A bažantíky. A srnečky. A že jsme naopak museli honit čas. Protože doma čekala Františka. Vono ji teda páníček samosebo vzal vybobíkovat a vyloužit, aby nepraskla ve švech! Jenže s paničkou to je povinnost. Protože panička, ta má tu mlskabeličku a nějaká ta špikota se vyloudí i v zatáčce.

Zbytek dne už se buď společně válelo, nebo naopak moklo, ale už jen na naší durch prochozený luftovací dvoukilíkové trase. Páníček vyzvedl Alfrédka, který už předl prý zase jako koťátko. Panička udělala velmi sváteční, složitý a vonný pokrm, alébrž tousty! (Fido!!! 😊 😊 😊 😊 ) No co! To nám psíkům i páníčkovi voní vždycky až ven, až za roh a to my se do kuchyně hrneme a já, Frantička i páníček loudíme kouda gouda nebo dušunkulu!

Tak to bylo září. Takhle vám skončilo. A začalo se rychle stmívat, smrákat, foukat, zlátnout a barevnět. Začal se říjen a mně se začalo trochu svírat u srdce protože ve mně, v tý psí duši, je někde uložená vzpomínka, že v tohle čase nečase, to všechno začalo, a co všechno bylo nebylo ... Říjen ... vo něm, vo něm zase příště. 

To je pro dnešek vše kamarádi.

Pozdravujte tetu a strejdu a já se brzy ozvu.

Tak pac a pusu, kamarádi! 

Haf Mňau Čau!  

Váš Fido

Hodně pernej tejden aneb z překvapení do překvapení...

30.8.2020

Ahoj kamarádi,

Štěknu vám, že to byl teda hodně pernej tejden. Minulý pátek, jen co jsme dorazili na chaloupku, začal táta nosit z garáže takový podivný placatý věci. Nosil je na tu terasu, ze které tak rád se ségrou štěkáme na řeku a na lesy jak na lesy. Začal ty placatý věci pokládat na takový divný černý kolečka. Zajímavá hra, řekl jsem si a pozorně jsem tátu pozoroval, abych pochopil pravidla. No vypozoroval jsem, že se pod každý roh tý placatý věci dá to černý kolečko a na to se zase položí další placka, zase kolečko a zase placka a tak pořád dokola. No a už bylo něco kolem půl devátej večer a táta pořád nosil a pokládal placky a kolečka a jelikož už sluníčko šlo spinkat, svítil si na to takovou tou plackou, ze které telefonuje mámě, pouští si hudbičku a nosí ji pořád u sebe. No a v sobotu hned po ránu, vyndali táta s dědou z Alfrédka další zajímavou a divnou věc. Mělo to vanu, do které se nalila voda, pak takový divný koláč, který vypadal jako sluníčko za jasné oblohy a drátek. Ten drátek se zastrčil do dalšího drátku a ten zase do takého čtverečku, který vypadá jako prasečí čumák. Jak vypadá prasečí čumák vím, protože jsem pár prasátek při našich ranních toulkách s mámou již viděl. A když se zmáčklo takové tlačítko, ten koláč se roztočil a na ten koláč stříkala voda. Bylo to prýma akorát jsem nevěděl, k čemu jako tahle koláčová fontánka slouží. Rozuzlení této záhady však přišlo velice záhy. Totiž, jak táta hrál večer tu hru s kolečkama a s plackama, tak tam, kde to přesahovalo terasu se to touhle koláčovou fontánkou uřízlo. To mi přišlo unfér. Zapoj mozek táto! To umí každej jen tak si položit kolečka a placky a tam kde se mu to nehodí si to říznout. To potom ta hra nemá ani za slint cenu. No ale moc jsem jim do toho neštěkal. Jen jsem je v pravidelných dvouminutových intervalech chodil kontrolovat. A pěkně s aportkem, který mi dycky táta přes plot na terase hodil a já jsem pro něj utíkal. Když táta s dědou došvindlovali tu prapodivnou hru, rozhlédl jsem se po terase a ona vypadala najednou jinak. Tak nějak hezky, nově. To jsem se ihned po těch plackách proběhl a jednu tu placku jsem dokonce prošlápl. No fakr, rupla pěkně vejpůl. Táta se teda na mne podíval takovým zvláštním pohledem, ale nic neřekl. On tu placku totiž sundal z těch koleček a tou koláčovou fontánkou ji uřízl tak, aby se mu vešla někam jinam. Takže jak říká táta hovno zle.

A když už jsme u tohohle slovíčka, jak jsem pořád běhal kontrolovat a nosil aportky, trošku jsem se asi přihřál na slunku a dostal jsem sračku. No vopravdu. Když jsme přijeli do benešovský boudy tak v noci z neděle na pondělí jsem skoro každou hodinu budil mámu s tátou abych se šel vyvenčit. Ale byl jsem statečnej, doma čisto. Je teda pravda, že když se v pondělí odpoledne vracel táta z práce domů, odemykal dveře tak nějak nejistě, ale když spatřil, že je všechno pšoukej, tak mu prej spadl kámen ze srdce, jak říkal. Žádný kámen jsem ale spadnout neviděl ani neslyšel. Táta prej měl jen radost z toho, že jsem v pořádku. Když jsme se vrátili z procházky, dostali gábl a táta odešel na pravidelnou schůzi, přišla máma. Ta nás jako vždy vezme na ještě jednu procházku abychom byli jako vyvenčený úplně. A to jsem najednou pocítil v bříšku podivné tlaky a prostě jsem musel. Zadřepl jsem tedy do pole a pěkně zatlačil. To co ze mne vyšlo už bylo v pořádku a máma tátovi poslala stručnou zprávu. Tuhoš. No ale tohle je opravdu příběh o h....

Ve středu dopoledne se z ničeho nic doma objevila máma. Překvapený jsme byli se ségrou teda pěkně. Víc jsem byl ale překvapený já, protože máma vzala Francu a odešly pryč. Kam to jsem vůbec netušil, ale strašně mne přepadl pocit samoty. Zalezl jsem si do pelíšku a snažil jsem se neplakat. Asi za dvě hodiny se máma se ségrou vrátily. Franca měla přelepenou tlapičku a tak jsem vyzvídal, kde byly a co se stalo. Od ségry se mi dostalo vysvětlení, že máma o ní měla strach, protože moc nežere a tak šly k MVDrovi. Franca mi povidala, že nežere proto, protože zrovna dohárala a má hormonky trošku rozhozené. Teda ne že by nežrala vůbec, to ne, ale dá si jen trošku. Piškoty a dobroty se samozřejmě nepočítají, ty můžeme oba dva skoro pořád. Mezi náma, ségře trošku diety neuškodí J. Nicméně jí vzali krev a udělali nějaké rozbory. Když jsme se dozvěděli výsledky, spadla nám všem brada. Teda ne jako doslova, to by pak bylo sbohem piškotky, sbohem granule a sbohem lízingu na přivítanou. Představte si, že podle těch výsledků jsou mojí dvanáctileté ségře dva roky!!! To jsem byl teda haf. Ona je vlastně o rok mladší, protože mně jsou roky tři.

V pátek nastalo další překvapení. Totiž táta normálně vstal, ale nešel do práce. Okamžitě jsme se ségrou čuli nějakou psejkárnu. A taky jo. Táta nás trochu trápil tím, že jsme se ségrou vůbec netušili, co se bude dít a pořád někam odbíhal. Tu něco přinesl, tu něco odnesl. Ale nechal otevřené okno a tak jsem veškerý tátův pohyb pečlivě monitoroval. Vymonitoroval jsem, že se rozhodl vykydat Alfrédka. Rozuměji, Alfréd má velký pupík a tak se tam časem nastřádalo moc věcí. Táta toho vyhodil hromadu. Zametl Alfrédovi bříško a dokonce tam našel i bundu, to jsem se teda pobavil. Důležitý ale pro mne bylo, že mi nevyhodil aportky. Totiž, pokaždé, když opuštím sázavskou boudu, něco si vezmu s sebou. Takže s námi teď v Alfrédkovi jezdí už dvě klády, míček a moje rugby šiška. No ale abych se vrátil. Táta pak do Alfrédka nanosil košík a tašku, takovou oranžovou. Se ségrou jí říkáme Chatovka nebo nákupačka. A díky této indícii jsem se dovtípil, že jedeme na chatu. Už v pátek a navíc ráno!!! No radost jsme měli s Francou obrovskou. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Další překvapení bylo, že s námi nejela máma, ale táta povidal, že máma jela za svojí kamarádkou na kafe. Co je kafe taky nevím, ale asi to bude něco extra, když máma jela až do Mělníka. No ale my, když jsme přijeli na sázavskou boudu a přivítali dědu, dozvěděli jsme se radostnou událost. Sousedovic fenka Megyna porodila psíkámo! Prej čtyři psíkámošky a dva psíkáma. Odpoledne prej ale jednoho psíkámo zalehla a byl na placku a už to nerozdýchal. Tak to jsme teda zamáčkli slzičku, protože bude o jednoho psíkámo na hraní méně. Strejda Milan, tedy páníček Megyny k nám přišel na návštěvu a na tu jejich bláznivou rezavou vodu. Byl na jednu stranu šťastný z narozených psíkámošat a na druhou stranu smutný ze ztráty toho jednoho psíkámošete. Povidali jsme si všichni a aportkovali jsme, když v tom děda řekl, že nebude vařit. Tak to jsme se ségrou dostali šoka. Jenže pak se to vysvětlilo. Vařit se prej nebude jen ta jejich lidská šlichta, ale psí hostina bude. To jsme si se ségrou pořádně oddychli. Se ségrou jsme přemýšleli, co teda ty naši rodič a prarodič budou jíst, když se nevaří. Záhada se vysvětlila opět velice záhy. My, ale všichni jsme se totiž šli HROŠIT!!!! To vám byla snad ta nejlepší zpráva za celej psejden. A povim vám, že to byla bomba! Když jsme totiž došli do tábořiště u hrocha a táta s dědou i se strejdou Milanem si sedli na zadel a objednali si zase tu zrzavou vodu, všiml jsem si, že na druhém břehu řeky sedí na kameni kachna. No štěkal jsem na ni jako blázen, ale ona se ani nehla a nebrala tak na vědomí varování, že pokud nezmizí, bude mít táta s dědou večeři. Teda takhle celou situaci viděl táta, ale skutečnost byla jiná. Ano štěkal jsem, ale ne na kachnu, která mi byla celkem ukradená, ale na tu řeku, kde si hrály děti a házeli si s míčkem. Já měl ten svůj také s sebou, ale byl jsem na vodítku a nemohl jsem tak rozvinout svoji oblíbenou činnost aportkování. A tak jsem štěkal a čekal a výsledek se brzy dostavil. Táta už ztratil nervy, to teda on říkal, ale nikde jsem je viděl a pustil mne. No v tu chvíli jsem byl mladší než moje dvanácti dvouletá ségra a valil jsem to i s balonkem do vody. Děti se mne nejdřív bály, protože jsem přecejenom chlapák a budím respekt, ale táta je uklidnil a nakonec mi házely i balonek. Super! Táta natočil i videjo. 

No pobavil jsem se náramně. Táta mne ani nemohl dostat z vody. Ale když jsem přecejenom vylezl, všiml jsem si, že ségra je také na volno a chodí si po tábořišti a nechává se hladit od dětí a vůbec dělala to, co umí nejlíp. Radost. Také jsem si všiml, že táta s dědou jedí nějakou tu jejich šlichtu. Pak mi schovali balonek na stůl abych je při obědě nerušil, ale já jsem je pěkně převezl až jim zaskočilo.

Po třech zrzavých vodách táty, dědy i strejdy Milana jsme zase cupitali na chaloupku, kde děda vzal ten svůj klacík se strunama a táta špalík s kůží a hrálo se a hrálo a vylo. Pak přišla bouřka, ale my jsme hráli a vyli pořád. Dokonce vznikla i nová pejsnička, ale ta nebyla pro mne, ta byla jen tak pro pobavení nás všech. No nasmáli jsme se teda náramně. To se pomalu pátek přehoupnu v sobotu a šli jsme do pelíšku.

V sobotu ráno táta někam zmizel. Ale brzy se vrátil a nesl takové dvě divné věci. Lesklo se to a mělo to madýlko na držení. K čemu to bylo nevím, ale záhada se opět rychle vysvětlila. Táta si totiž takovou vrtulkou namíchal v kyblíku zase to jeho zvláštní bláto a pod tou terasou to bláto patlal jednou z těch lesklých věcí po zdi. Táta má vůbec zvláštní koníčky... No a odpoledne přišlo další překvapení. Konkrétně teta Alenka a strejda Vláďa. A tátovi přinesli malý dárek, ale táta říkal, že je to ten největší dárek, co kdy dostal. Pravda velké to nebylo, ale pro tátu to má velkou cenu. Je to Vláďou vyřezaná figurka vysoká asi 98 psích drápků a jmenuje se svatý Ambrož. Prej to je patron včelařů. Takže už i táta má svou Dášenku. Tady je fotka.

No a jelikož přijel Vláďa se svým klacíkem se strunama, děda vyndal ten svůj a táta špalík a zase se dělala kultůra. Hrálo se, blblo se a byla veliká legrace. Děda pak na chvilku přestal hrát a házel mi míček. Ten mezulán se strejdou Milanem vymysleli pěknou piškuntálii. Stáli u tarásku, vedle něhož vesele praskal oheň a Vláďa, Alenka a táta vesele pokračovali v kultuře, a házeli mi míček. Kousek od nich stojí psí bouda, kde teda se ségrou nespíme, páč my spíme v peří s tátou a mámou a nebo u dědy, a ta bouda má malý vlez pro kočičku, která už teda s náma nebydlí a velký vlez pro nás, pro psy a ty dva nenapadlo nic jinýho, než se vsadit. Prej kdo trefí mým balonkem ten malý vchod, dostane od toho druhého litr rumu. Když trefí ten větší tak jen půllitr. Takže házeli a já jak blbec jsem jim to nosil zpátky. Táta se strašně, ale strašně smál a říkal, že prej jsou jako dva malí Jardi. Nevím, co nebo kdo je Jard a taky nevim, co je to ten rum. Ale asi to nebude nic extra, protože táta jednou povidal, že komu smrdí rum, tomu smrdí práce. K práci jsem jednou čuchal a nepřišlo mi, že by nějak smrděla, takže rum mi smrdět asi taky nebude. Nakonec vyhrál děda, kterej trefil tu větší díru. Tak jsem zvědavý až ten rum přinese, schválně si k němu čichnu, ale běda mu, jestli to bude nějakej utrejch. Táta potom také na chvilku přestal hrát a vzal si na sebe takovej ten klobouk se síťkou, ve kterém se chodí vždycky dívat na moje včelí ségry. A šel i tentokrát, ale nejdřív jim uvařil podobný lepidlo, jako vaří máma a jaký včelkám táta sebral. Nalil do kýblu vodu a pak tam nasypal něco bílýho a míchal a míchal. Pak ten kýbl vzal a šel za ségrama. Něco tam s nima blbnul, protože po chvíli zavolal JAU! V tu cvhíli jsem zpozorněl. Jak mi někdo sáhne na tátu, mámu, dědu, ségru, včelky, čmeláčky a aportky to se neznám. Ale vše bylo psoukej, jen prej tátu ta včela jebla stejně jako mne tenkrát ten vosa. Takže i táta dostal, ale včelu. Když se od včeliček vrátil, jako vždycky krásně voněl tím včelím pyžamem. To já hrozně rád čichám a tátu vždycky olíznu, protože skoro vždycky z něj slíznu něco sladkýho. I tentokrát. Pak si zase ten klobouk sundal a vrátil se k tomu svýmu špalíku, ke stále hrajícímu Vláďovi, ke stále zpívající Alence, k už zpívajícímu strejdovi Milanovi a k už opět hrajícímu dědovi. No víkend to byl přenádherný a dnes se ségrou notně odpočíváme. Navíc venku prší....

To je pro dnešek vše kamarádi.

Pozdravujte tetu a strejdu a já se brzy ozvu.

Haf Mňau Čau!

Váš Fido

Fido Poutníkem...

(18.7.-19.7. 2020)

Relaps. Vopice. Kočky. Táta vytočil včely. A jak jsme se zase ztratili.

Ahoj, kamarádi!

To byl teda výživnej víkend na Sázavský boudě, čestnej štěk! Už když jsme vyráželi, bylo úplně úděsný vedro, že jsme měli jazyky se ségrou vypláznutý z okýnka až k Alfrédkovu vejfuku. A táta povídal mámě, že by celkem rád šel zahrošit, ale že má obavu, aby děda náhodou neměl zase ten kolaps! A to máma povidala, že určitě ne, že to by si děda nelíznul, nebo co. To by mě zajímalo, co by si tak děda lízal... Každopádně, když jsme dorazili, neměl pro nás zase ani drobek! Zase žádnej barfík, ani játromasovločkodortík rozkrájený na akorátně domordoidní kousíčky! Ještě že jsme doma dostali svého plechového rintíka a taky žužl ucho, alébrž zahřihubku, jak povidá mamka.

Za to! Měl na sobě fešácké červené monterky, na hrudi rozepnuté, prsil svaly jako ti kucí z reklamy na zmrzku pro mrože, v oku měl lišáckou jiskru a v ruce aportek, kterým hnedle mrštil svou osvalenou pravačkou mezi keříky živého plotu! Vrhl jsem se samozřejmě po něm, nehledě ani na protočené máminy oči a tátovo poposazování čepice... Když je děda haur, to se musí využít! Protože jinak, to se vždy velmi stará, abych si řádně hrál a rošťačil jen na louce a na cestě a nelikvidoval vzrostlou zeleň. Táta mumlal něco o tom, že "a jéje, kolaps" a máma povidala "nene, RELAPS"... Byl jsem z toho úplně aps... a nerozuměl jsem tomu ani za drápek.

Tak jak tak, děda byl i se sousedem Milanem pohotově ke každé nekalosti a táta s dědou Kájou přeci jen hrošit odešli. Pročež jsem zůstal sám a sám, se svým kulatým aportkem, šišatým aportkem, Francou a paničkou se svým hadříkovým aportkem, věčně ušmudlaným od nějakýho jaru nebo sava, se kterým já si hrát nesmím. Jenže děda si mě tak rozdivočil a rozřádil, že máma mě musela dlouho přemlouvat, že musí ještě něco dělat, abychom zítra mohli jít do toho slíbenýho Budína. A že děda zatrolenej si mě rozdovádí a zdrhne a "co teď já s tebou".

Celej schlíplej jsem si zalehl na svůj flek u studny a hryzal... hryzal jsem klacík, abych spolkl to zklamání. Jenže! K mé radosti byl táta ani ne do hodiny zpět. Ale zase bez dědy! Jak to, jak to, ježišmarjá!!! A že prej na kluky kašle, že už jsou dávno pod stolem. Tam já koukal, ale tam teda určitě nebyli... nerozuměl jsem tomu vůbec! A máma povidala, že ať se nediví, že už byli pěkně namazaní, když jsme přijeli. A to já jsem byl rád, že se děda namazal, protože jinak by se na té vejhni taky moh spálit! A táta se moc a moc plet, děda byl už dávno za brankou a jen hledal v trávě klíče, hehé! Máma s tátou se jenom dívali do stropu a povidali, že má děda pěknou VOPICI.

No nerozuměl jsem tomu ZASE vůbec! Ale asi ji měl někde pod těma červenejma montérkama, protože na něm jako by ztěžkly a děda se celý nakolabovaný sotva vlekl a volal na tátu "srabe, nechal si mě tam"! A to já jsem nechtěl být za sraba, a tak jsem celý večer u dědy seděl a moc a moc ho hlídal. Hlídal jsem ho, když si hodil šlofíčka u stolku a bedlivě pozoroval, jestli ta opička nevyleze některým rukávem, nebo nohavicí. A pak jsem si s dědou dlouho, dlouho do noci povídal, z psího voka do voka. A pak si mě děda vzal k sobě do dřevěný boudy, kde já spim teda dycky, ale že nejsem srab a že jsem k dvounohejm kámošům GRAND, nechal jsem ze sebe užmoulat velký, huňatý polštář a konečně jsme kolem jedné ráno zavřeli oko!

Ani jsem neviděl, jestli opička v noci vylezla, byl bych si ji moc rád prohlédl. Ale ráno jsme vstávali za šeření, protože jsme měli s mámou naplánovanej VEJETDO toho BUDÍNA,kvůli tátovokámo M. Budínskému. A vodtamata se podívat na nějakou starou boudu v Talmberku, kam jsem také pokaždé moc zvědavý se podívat, když chodíme vod Radvanic podél potoku domu do Sázavy; a to ještě k tomu přes Mrchojedy! Jupí, vejlet pro psa! A máma povidala, že je to poutní cesta Blaník - Říp a to já jsem si povidal, že když je to taková pouťová cesta, tak to bych si moh zase najít nějaký pěkný aportík. 

A tak jsme vyrazili, tak jako už dycky, pozdravit Prokůpka, nechat v lese bobíky... a pak z kopce důle do Sázavy, pěkně po červených stopičkách, kolem kláštera přes Ostrov, podél řeky, přes most bubák, pozdravit ranní rybáře a hurá do Budína! Budín je celkem prima díra, plná chatiček a pěkných lesních pěšinek, po kterých jsme se courali vpřed. Ovšem již u Krdliště jsem měl čuchat, že tahle cesta bude proklatě dokopcoidní! A to že dybysem věděl, tak bych s dědou, tátou a jejich opicema neponocoval! Od Krdliště do Mrchojed to byla teda e-pesní stoupačka do smrťáckýho krpálu, pěkně po kořenech, ale bylo to lesem a v chládku a tak se nám šlo docela prima, i když do kopce jsem prostě trochu fauligtrágik, povidá máma, a že se táhnu jako pes... No co by ode mě taky chtěla?!

Ještě že jsem na kopci čul nějaká ta zajimavá zvířátka, a tak jsme to svištěli, máma se nechala pěkně táhnout a dělala mašinku, abych se uklidnil (ššššš, fido, šššš). To já rád 😊 z toho mám dycky psinu! Jenže vona to nebyla žádná srnečka, ale vovce za plotem, co na mě jen tak kliďánko koukaly a žužlaly si trávu. A to zas měla psinu máma... Nono! Z Mrchojed, kde jsme tedy žádnou mrchu nesnědli, ale dostal jsem kus sušené kravičky, což se teoreticky taky počítá, a pár špikot, a kde jsem aspoň popohnal pár místních kočiček, aby na mě svět nezapomněl, jsme šli poměrně moc pěknou cestou, lesíkama a polemama a to už jsme čekali Talmberk a tam nějakou tu starou boudu; zakopli jsme o pár velkejch šutrů a máma povidala, jak si to tady dělaj lidi romantický a hezký. A to nám pak děda prozradil, že ty velký šutry, že to byla ta talmberská bouda ... No, nic moc teda! Ale dybysem věděl, co nás čeká, pořádně bych si ty šutry očichal a očůral!

Protože to máma byla celá ráda, že jsme někam došli a že už asi brzy bude Talmberk, že byla celá rozdavačná, a tak jsme spokojeně baštili sušené hovězí, špikoty, máma šušněnky a drbalo se za ušima a povídalo se s Fidem a vůbec se nekoukalo, kde to u všech Kerberosů jsme !!! ... a v klidu se pokračovalo po červených stopičkách... ale tak MOC krásnou a hlavně TAK MOC VOŇAVOU lesní pěšinou, ač do kopce, že ani já jsem neměl čas na nic jiného, než hlásit srnečky a "táhnout jako bejk" a máma za mou jen dělala ššššš a ššššš a tak jsme drandili dál a dál, po loukách, mezi chalupami, mezi poli, pak takovou ukrutně, ale ukrutně škaredou dolinou v holině, plné kopřiv a ostružiní a klouzatých, mechově vlhkých šutrů, a tam já se bál a šel jsem pěkně "za patičky" a byl jsem moc hodný; až jsme vypadli u studánky v lese, kde jsem zchladil e-pesní žížu a kde jsme se konečně rozhlídli ... Máma furt hledala tu starou boudu v Talmberku a kouká, kouká na rozcestník, že jsme V LEDEČKU! A že z Talmberka se právě vlečem touhle cestou necestou! (Zapiště si za uši ponaučení. Názvy, co znějí konejšivě, chladivě, jako je Ve Studeném, Ledečko ... znamenají, že vám bude setsakra horko!)

A tak máma rozhodla, že další "hradyzámky" kam vedly ostatní směrovky, už vidět nemusíme, a že naopak půjdeme najít ten ztracený Talmberk a cestu domu tak, jak jsme měli v plánu, ale že se teda určitě nebude vracet tou mrcasí cestou, že to ji ani nehne. A tak jsem se rozhlíd a hned jsem nasadil ty nejpsovitější psí voči, který mám ve svým repertoáru nachystaný vysloveně ale pro krizový situace, asi jako dyž mě kucí měštícajti chtěli zabásnout.

Pač to, co jsem viděl, to nebyla cesta ani pod psa, to bylo přímo pro kočku! Jenže máma se nedala vobměkčit a tak jsme vyšlápli ... do toho největšího, nejdelšího, nejnudnějšího kopce, co na týhle planetě a možná i ve vesmíru existuje, po silnici, z Ledečka do Talmberku. (To i děda potom říkal, že to je "hroznej stoupák, jako kráva" a pak se divte, že krávy, krávy ty já taky nemám vůbec rád.) A šli jsme asi tak milion let a mně to bylo nuda a neba, a tak jsem trochu zlobil, ale jen trochu, aby mi z toho aspoň něco káplo a abych se zas tak moc neunavil, protože jeden neví, co ho s paničkou ještě čeká za divočinu! A pak jsme přehoupli vrchol kopce a už jsme to mastili, máma četla, že už jdeme do Talmberka (jo, ZASE) a pak jsme minuli tu moc pěknou a voňavou lesní pěšinku a to už jsem věděl, že se blízká na lepčejší časy.

Jenže! Z Talmberka do Úžice je to zase do kopce kopcovatýho, ale aspoň teda lesem a chládkem a bylo na co koukat a co čmuchat a na konci ta Úžice vopravdu byla!! A mně i mámě se to tam moc a moc líbilo, protože to bylo jako propadnout se do malebné pohádky. A tak jsem mámě z dlaně vyžížnul půl lahve vody, abych mohl pěkně značkovat cestu do Čekánova, která vede mezi lesy a poli. A v Čekánově jsme pozdravili zase toho pána, co mi dal špikotu, když jsme se ztratili s mámou upa poprvý! Hehé. A Čekánov mám vůbec hrozně moc rád, protože, na psí uši, tam je psíkámo u úplně každýho baráčku a se všemi jsem se pozdravil, poklábosil a vůbec se družil, jak to jen šlo a v psovštině jim popisoval, vodkama kam si tu paničku vedu. Protože máma, ta už sotva pletla nožičkama a na cestu prej už neviděla. Ne, že bych na tom byl o moc líp, ale jsem venkoncem chlap a beze mě už by byla úplně ztracená!

Cestou z Radvanic na Nechybu se nám aspoň zatáhlo, a tak máma vyklepala trochu vlka z kalhot, jak povidala; a pak začlo foukat a krápat a máma říkala, že zaplaťpánbů, že už to máme jen domu přes les, a že ten les, to už je "doma". A taky jo, a tak jsme klocaprtali naším lesíkem a máma ještě na poslední chvíli a z posledních sil vočima sbírala hřiby, holubinky a kozáky a já ještě na poslední chvíli hlásil srny a prasata, abych toho užil.

U cintorínu jsme to prokrosili křovím, protože "navíc už ani krok". A pak jsem konečně dostal jako dycky vod citorínu "volno" a tak jsem z posledních sil popobíhal a hlavně, hlavně teda čachtal v našem potůčku a esli sousedům ten den došla voda, tak proto, že jsem ji ve studánce upa všecku vyžíš! 

Na to, že jsme vycházeli v půl šestý a vrátili jsme se v půl jedenáctý, nás teda žádný extrovně slavnostní uvítání nečekalo, žádný slavobrány, ani ňaminka hned pro chudáčka Fida do mordičky... Táta, ten už totiž bere se stoickým klidem, že se vobčas s mámou zatouláme vo šest, deset kilometrů, hodina sem, hodina tam. A jak vidno, i ségra Franca už si zvykla. Nebo už se s námi ve své psí dušičce rozloučila, to nevím... Ale v klídku si přiběhla pro svou hrst špikotků, co máma celou cestu hájí (a že tentokrát měla ta hrstka na krajíčku!), zblajzla ji a šla si po svejch myškách a čmeláčcích ... Táta nás uvítal od svého kýblu čaje ... a děda, ten dokonce TEPRVE votevřel svý lidský voko! A to voko, to vám bylo tak podlitý červenou, jako mívám já, když se do mě vo půlnoci žďouchne a přeruší se mi krásný spaní. A to prej způsobila ta vopička. Protože ta vopička, ta prej dědovi z montérek nevylezla, ale proměnila se v KOČKU.

Já tomu teda nerozumím, ani za drobek granule ... ale pak se divte, že na kočky, na kočky já jsem pes! Protože děda vůbec nebyl tak vesel, družnej a grand, jako byl včera večír, ale byl celej nějakej schlýplej, samá pokora a pardón a smrděl e-pesně česnekem. A máma se smála a povidala "mladík"...

Máma pak ze sebe utrhla boty i s ponožkamami, hehé... a dala je co nejdál vod sázavský boudy, aby nelákaly mračna much, a šla mě a ségru zachránit vod hladu z naší plechový zásoby. Já, aby se neřeklo, že jsem nějaká fena, jsem se třikrát, čtyřikrát vrhnul na rugbyšišku, ale pak už jsem měl celý den jen starost, abych měl pořád něco v mordičce a v míse hodně, hodně spoustu dost moc vody. Ještě, že začalo pršet, a to se dá taková únava svýst na to, že jeden nechce zmoknout jako pes. A tak jsem si našel pěkný místečko s panoramatickým výhledem do kuchyně a po očku, občas jen škvírkou a občas i s chrápáním pozoroval, jak máma vaří boršč, aby se chlapi "napravili".

A že jsem taky chlap a že jsem se taky evidentně potřeboval napravit a že bylo "toho masa vážně fůra", vodkrojila máma půl z vélikanánskýho fláku a rozkrájela ho na kostičky a vložila do našich ešusů, mně a Františce, naprosto spravedlivým dílem, mně víc, ségře míň. A já se konečně pořádně napral masem, ještě po tý plechový zásobě ... a že je ségra prima ženská, normálka mi položila čtyři kostičky ještě ze svého ešusu do toho mýho, abych se napravil teda ale vopravdu z gruntu. A za to, za to já mám ségru vopravdu rád! A tak jsem se, celej napravenej, uložil na svůj panoramatickej flíček a už se nehnul, než večer trochu poškádlit míček, hlídat páníčka a pak hlavně, hlavně do pelechu.

Děda, po obědě taky celej vod... ehaf napravenej, se chvíli zahloubal na SVÉM panoramatickém flíčku a pak šel hledat houby tam, co mu je máma našla vočima a v lese vyklepával z montérek "poslední chlupy z tý kočky" nebo co ...

Táta, ten by si se mnou býval byl celý vodpoledne hrál, kdybych já býval byl měl ještě v kožíšku alespoň za drápek roupáků ... ale nebylo, kde brát, a tak si uklidil svoji boudičku, kterou má na zašívání (šít, šít jsem ho ještě neviděl, ale teď už asi začne, když si to tam uklidil, hehé!) A pak, že se zrovna na chvilku vylouplo sluníčko, se TÁTA rozhodl, že VYTOČÍ VČELY!!

Musím přiznat, že to já se bál, pač takový jebnutí do ... no do koltu, to už vím, že nic moc. Ale zvědavost mi stejně nedala, a tak jsem na toho svýho tátu dohlížel a pak koukal, že von ty včely vytočí asi tim, že jim vezme kousky jejich skládacího domečku a strká je do bubnu a v tom bubnu tu kousky domečku točí a točí ... a PAK! Dole z kohoutku normálka teče něco jako to mámino lepidlo, ale voní to ÚPLNĚ JINAK! Voní to jako moje seno, a naše louky a les a taky jako ségry včelky. A taky jako dost často voní táta, když "do nich jde kouknout".

A to lepidlo, to prej je vám MED!Šest velkých sklenic!!!!! Tak moc, tak moc táta ty včely vytočil! A to je máma zase vzala a zase je uložila k ostatnímu lepidlu do sklepa, prej na zimu. To se asi rozbíjí v zimě hodně moc věcí. Určitě. Však tomu už já přijdu na kloub. Nebo tomu pomůžu ...

A aby ty včely nebyly zas tak moc vytočený a aby nás asi nesežraly, nebo nepřepadly v maskách večer u gáblu, tak jim táta zase namíchal nějaký jiný, vynikající lepidlo, které jim dal zbaštit. Že prej by na svém lepidlu v zimě být nemohly. Hm. Nerozumím tomu ani za chlup...

Jak byl den napěchovaný událostmi, šlo se spát s drůbeží. Já to teda nekontroloval, jestli sousedovy pipky už hřadují, ale my byli v osm všichni v pelíšcích, a to i bez pohádky. Spal jsem celou noc jako dřevo, s tátou po pravý tlapce, s máminejma nohama u čenichu, s Francou mezi ušima a spalo se mi blaze.

V neděli ráno jsme se vyštrachali na procházku po lese i se ségrou, ale dost jsme to vodflákly, to musím doznat, jen tak 5 kilíků přes louku a les a do Alfréda a DOMŮ! Byl jsem celej zdechlej,... a Franca, ta má k poflakování vyloženě vrozený vlohy a kladný vztah. A tak se nám to chrupavě notovalo, každýmu na jednom tátovu koleni, zatím co on pracoval pro můj milovaný opřetický flíček, pro Naději pro čtyři packy. A dělal a udělal moc a moc pěkný KALENDÁŘ NADĚJE 21, kde bylo už jenom hrozně málo kamarádů, který já znám, a dokonce bylo i málo těch, který já neznám ... a to je vám moc dobře!

A tydlencty kalendáře táta prej pěkně vytiskne a pěkně sváže a pak taky pěkně prodá na nějakém málohybném éŠopu za pěkné dukátky, které pěkně předáme zase tetě Nátálce. A na to já se MOC a MOC těším a pánína mám za to vážně rád.

Kamarádi moji, tak vidíte, nejen, že tady to teda fakt tepe! Ale moc na vás myslím a poslám vám se ségrou štěk a líz! A přeju vám všem prima pelech v prima boudách, kde užijete taky takovou psinu, jako já tady s touhle Buriánkovic smečkou!

Tak haf mňau čau, kamarádi, váš Fido! 

Jak jsem dostal vosu...

9.8.2020

Ahoj kamarádi,

právě jsem se se ségrou, mámou a tátou vrátili z procházky. Je tam takové horko, že jsme ani nešli do banánu. Rozuměji, banán je taková cestička ve tvaru banánu, kterou chodíme, když se vrátíme z konce pole. Dnes jsme ho tedy vynechali. Zatímco toto píšu, mám vyplazený jazyk a snažím se popadnout dech. Franca je na tom podobně. Vypili jsme skoro celou misku vody a teď už mám pocit, že se mi rovná tlak a klidní tep. Tento týden se toho stalo moc. Hned v neděli, po tom co jsem dopsal svoje vyprávění, vrátil se z procházky a táta přišel ze schůze, jsem na tátu skočil. Z radosti, že ho vidím a že nejni šišatej. A jak jsem na něj skočil, drápl jsem ho do břicha. Nechtěně. Ale drápl jsem ho přesně tam, kde mu končí guma u trenýrek. Chodil pak celou neděli s trenkama na půl žerdi, to byla psina. Jak jsem psal posledně, večer se chodíme venčit s kámoškou Májou. Běháme spolu po poli a vymýšlíme samé bejkoviny. No a já jsem onehdá na poli našel kšiltovku. Patřila určitě tomu spocenýmu pánovi, kterej řídil kombejka. A tak jsme se s Májou o tu čepici tahali a táta nám ji házel. Ale řeknu vám, že bych vám přál vidět jak ta čepice spocenýho řidiče kombejka lítala pěkně daleko. 

No a pak se stalo ještě něco jinýho. Když jsme se jednou vraceli z procházky našel jsem aportek, který jsem asi před měsícem ztratil. No to bylo shledání! Taky jsem ho už nepustil a odnesl jsem si ho doma do pelíšku. Kdybych neusnul a táta mi ho neschoval, mám ho tam do teď. Ve středu se mi stala taková podivná příhoda. Táta se vrátil z práce a první, co vždycky udělá je to, že nás vezme se ségrou vybombit a vyčůrat. A když jsem zrovna odepisoval na pesemesku napsanou na bodláku, něco mne jeblo těsně vedle bambitky. Vůbec jsem nevěděl, co se se mnou dělo. Normálně jsem začal kulhat a jelikož jsem měl takové divné bolení, trošku jsem i pofňukával. No šel jsem domů jak zpráskanej pes. Táta celý vyděšený, co se mnou je, mi ohledával tlapku, bříško, ale nic nenašel. Já jsem si pořád říkal co jsem provedl, že se mi ten Pcháč Oset takhle pomstil.  Když jsme byli u baráku, už jsem nemohl a na chvilku jsem si lehnul na trávu abych si odfrk. Táta tahavší mne za vodítko se mne snažil zvednout, ale nešlo to. Nakonec jsem teda jako vstal a došel do benešovské boudy, kde jsem si šel hnedle lehnout do pelíšku a ani jsem nešel na granulky, které nám táta  se ségrou nandal. Franca svoje zbodla do mrtě a ty moje tam nechala. Táta ještě chvíli pátral, co se se mnou stalo, ale jelikož jsem normálně reagoval ani nijak jinak jsem neprojevoval žádné zranění, odešel na schůzi. Kdyby věděl, že je se mnou něco špatně a nevěděl, že za chvilku přijde máma, určitě by nešel. Jen co odešel, máma opravdu přišla. Tátou informována přišla ihned za mnou, ale mně se najednou udělalo dobře a šel jsem se napít a sníst ty granulky, co mi táta nasypal. No a najednou máma povidá: "A hele?" a držela v ruce takovýho hmyzího drobečka. Mělo to takový divný voči a pruhovaný pyžámko. U očí dvě takový anténky. Máma řikala, že je to vosa. Takže to nebyl ten Pcháč Oset, co mne jeblo, ale tenhle vosa. Tak ten vosa způsobil tuhle patálii. Byl docela podobný těm mejm ségrám, co jsou na sázavský boudě, ale vosa není tak tlustý jako moje ségry. Jen co jsem dojedl šli jsme s mámou na pravidelnou delší procházku. Pak už bylo všechno v pořádku. Když už byl pátek, těšili jsme se ségrou na sázavskou boudu, kde nás určitě přivítá děda. A taky jo. Ihned po příjezdu jsme vtrhli na zahradu, kde jsme okamžitě smykem brzdili u přichystaných misek s barfíkem. To byla dobrota. Pak jsem se jal hledat aportky. Děda mi řekl, že jsou všechny v pnojmatice. Sem si řikal, jak je tam všechny dostal, ale pak jsem to uviděl a pochopil. Ten neřád mi dal balonek na klacík, ale tak vysoko, že jsem na něj nemohl dosáhnout. To teda jsem dostal na dědu vzteka, ale ne zas tak moc. Rozhodně jsem se nevzdal a nakonec jsem balonek vyprostil. No jen se koukněte.

Děda překvapený, že jsem ho převezl, vzal tátu a šli se hrošit. Doufám, že mne tam zase vezmou s sebou, protože tam je spousta psích i lidských kamarádů a hlavně je tam řeka, ve které se strašně rád cachtám a taky se vždycky do ní vyčůrám a napíšu tak do ní vzkaz budoucím generacím. Táta jednou povidal, že ten vzkaz doteče až do moře. To mi spadla brada a jen jsem štěknul:"Kecáš!" To je teda něco. Já si jen tak něco pesemesknu do řeky a hned to bude vědět každá ryba na světě. Voni prej ryby jsou totiž strašně ukecaný. To nevim, ale je pravda, že jsem rybu teda jako viděl, ale neřekla ani slovo. Pořád jen otvírala mordu, ale nevydala ani hlásku. Třeba měla vyražený dech, nevim. No a když se asi za hodinku vrátili, házeli mi aportky a vůbec jsme blbli jako obyčejně. To bylo v pátek. V sobotu pak děda s tátou patlali nějakou hlínu na podlahu ve sklepě pod terasou. Pravidelně jsem je chodil kontrolovat a samozřejmě jsem nezapomněl na aportek. Děda mi ho vždy poslušně hodil. Ale vedro bylo pěkný. Dokonce takový, že děda i táta pili sice tu rezavou vodu, ale ne z flašek se zelenou nálepkou, ale s modrou. Nevěděl jsem jaký je v tom rozdíl, protože ta voda byla stejně rezavá. No možná byla bio, co já vím. Já raději piju tu čirou čistou vodu. Prej existuje i štěňátko od vody a říká se jí vodka, ale tu jsem ještě neviděl. Ale asi se nebude pít z tak velkých láhví, když je to miminko. Máma celý den chodila po zahradě a trhala ze stromů takové barevné věci. Vypadali jako klíště, ale byli mnohem, mnohem větší. A taky byly modré a ty ještě větší zelené. Dokonce si je  strkala do mordy, čuně. No ale vždycky si na mne našla čas na podrbání, pohlazení a hození aportku. Táta nás také pravidelně chodil ovlažit do našeho bazénku. No pravidelně. Jednou a pak vlastně ještě večer. Jo a v sobotu večer ještě táta s dědou vylepšovali tu mojí pejsničku. Byl to zase prima výlet. Dneska je snad větší vedro než včera. Nezlobte se na mne, ale jdu se rozplácnout na chladnou podlahu, možná do pelíšku. Ale určitě se vám brzy ozvu.

Tak zatím ahoj, kamarádi! A pozdravujte tetu a strejdu. A nebojte, myslíme na vás, A JAK!

Tak haf mňau čau, kamarádi!

Váš Fdio.

Všednodenní intermezzo...

2.8.2020

Fido kavalírem. Traktory. Kombajny. Kombajn Franca.

Ahoj, kamarádi, musím vám dát vědět jednu zpravodajskou rychlovku! Teď se toho děje strašně moc zajímavého i během všedního týdne. Což dřív nebylo tak úplně zvykem; na začátku jsem se učil hlavně pravidelnosti a spolehlivosti. Ale jelikož jsem velmi, velmi vzorný pejsek a moc a moc se snažím ovládnout svý puzení vyvádět pořád nějakou neřízenou psinu, tak teď v létě nemusím být nutně v sedm ve svém pelíšku. To já totiž dřív musel! Protože jsem chtěl... protože bylo zima. A tma. A smutno. A někdy taky průvan. A v noci chodili bubáci.

Ale v létě, to je světlo skoro furt a to já mám rád! Protože mám jedno upa EXTROVNÍ venčení navíc!!! A to upa extrovní venčení zařídil můj upa nevíc nejlepčejší páníček, pročež už si na něj "nepovytahuju kalhoty" a "chlapácky na něj nervčím" když mně večer dává dobrou noc, ale hodím mu tlapu přes rameno, olíznu nos a nechám si podrbat pupík až ... no až po kolty!

Táta mě totiž ještě po velkém odpoledním venčení a malém večerním čurání, když se vrátí ze schůze, kde musí každý večer být a schůzovat, zavolá škvírkou ode dveří. To už bývá k osmé hodině a venku je chládek a příjemno, nikde se už moc nešpacíruje někdo, kdekdo, ani "TO", jen vod sousedů zpoza rohu vykoukne bílá hlava Máji, mojí nový kámošky, která je úplně nejvíc! To je vám moc prima fena, žádnej studenej čumák! Však je taky adoptovaná z útulku... a to každý ví, že takové psisko stojí za tu lásku a něhu a dřinu, jak povidá panička... A navíc se jmenuje jako moje předchůdkyně, pročež se zamiloval i taťka a chodí mě "vylítat" za barák moc rád. A máma je taky ráda, protože kámoška Majda ze mě každý den vyklepe i nejmenší zbyteček mých roupáků, naplní mi pytle pod očima únavou a jak přijdu domu, zblajznu tak akorát prasečí ouško, vypražím mísu vody a padnu "na žábu" na nejchladnějším fleku v bytě. A táta je taky rád, protože ten oceňuje mé dovednosti a hrozně rád sleduje "psíkusy":

A navíc! Za barákem je už naše pole zase jako zahrádka, protože jezdili KOMBEJCI! Takový kombejk, to je vám úúúúplně óhromnej bejk, co sežere celý pole a mě úplně strašně fascinujou. Možná i víc, než draci. I než balóny. A určitě víc, než "TO" se svými servítky...

V takovym kombejkovi sedí vždycky moc prima, hodně moc opálenej a spocenej kámo, kterej mi vždycky mává, když musím "pojď ke mně", "na stranu" a "uhni moulo" a celej se řehtá. Určitě ho to rajtování na kombejkovi moc ba, pač mě by to taky ba. A taky bych to celýmu tomu poli nandal, však jsem to zkoušel kolikrát i sám! A za tím kombejkem jezdí kámoš traktor, který já dobře znám a který já mám rád a musím je vždycky vidět, ať jdeme kudy jdeme. To musíme počkat, "až se Fido vykouká", a pak teprve jít, jak povidá máma... A dokonce i když jdeme kolem "hnojárny" na ranní potulce, když mám "městskou školu", tak musíme jít toho traktora pozdravit, protože tam on spinká na parkovišti a čeká na svýho veselýho, zpocenýho páníčka.

A ten traktor jezdí za svým kamarádem kombejkem a dojídá zbytky. Teda to, co ten kombejk asi už nemůže a co vyplivne. A ten traktor pak dělá olbříííímýýýý bobíky slámy, někdy kulatý, někdy hranatý, a ty já musím teď všechny pořád kontrolovat, vočichávat, vočurávat a když je nějaký rozšťouraný, tak se v něm pořádně vyválet. Pročež mám teď pořád psí voči navrch hlavy, před čenich vyvalený, lítám po tom požraném poli a moc se raduju, že už je zase kde si hrát s Májou a aportkamami!!!

A pak se divte, že večer padám, jako suchá žába, na nejchladnější flíček v bene boudě. A to ještě nevíte, že si ani přes den v tejdenku neodpočinu. Protože největší kombejk je teď ségra FRANCA!

Protože ségra Franca se vyléčila. Ne z rozbitýho offroadu, toho už táta s mámou vopravili dávno. Ale z tý nemoci, z ROZUMU. Je teď úplně "vypnutá" a prej myslí druhou dírkou od čenichu dozadu ... No nerozumím tomu vůbec... Ale každopádně! Hned, jak ráno otevřeme psí voko, a to my otevíráme brzy, už v půl čtvrtý, tak do mě začne žďuchat a chytne ji nerozum a chce si hrát. A to já hned učiním výpad na vobě přední, vypláznu jazyk, votočim se doleva, doprava a jsem připraven ke každé psině! Jenže... Franca si chce hrát nějak jinak... A já nemůžu zaboha padnout na to, co se po mě chce! Pořád mi strká vocásek před čumák, asi mě s ním chce lechtat, hehé! Tak ji žďuchnu a znovu, výpad na přední, dvakrát votočit... Ona dvakrát protočí svý černý psí očička a svým popelavým čumáčkem mi žďuchá ... no na kolty! Já tomu teda fakt nerozumím, ale tahle hra ji prostě ba a nedá mi ani "chvilku vodech", jak povidá mamka. A když už nemůžu, a protože tomu fakt vůbec nechápu, většinou si lehnu a dělám to jako ten lev v dokumentu vod bíbísí, co teď táta s mamkou pouštěli ... jen tak ohrnu pysk, plácnu packou a dělám "že mě bolí hlava".

A mamka se vždycky chytá za hlavu a povidá, že proč zrovna Franca nejde nechat vykastlikovat ... protože má problémy se srdíčkem nebo co a nemusela by se probrat... Ještě jsem tomu nepřišel na kloub. Ale jestli má ségra něco se srdíčkem, nějaký štrachání, nebo jak to povidali naši, tak si myslim, že kecá! A s probouzenim teda taky žádný problémy nemá, teď máme spíš problém, aby chvilku byla "lehni" a "místečko" a neštrachala toužebně po celé benešovské boudě!

A to, že je ségra kombejk, má pro mě ještě jeden důsledek. Jenom se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je to bene-fit a nebo outrapa... Ale, každopádně! Každý ráno, že je pěkně, teplo, sucho, kombejci sežrali celý pole a louky a protože Franca se vyléčila z rozumu, chodíme ráno na naši hodinovou potulku do lesa, abych "se načichal něčeho jinýho, než voňavý frndy", jak povidali naši... A tak každé ráno vyrážíme na hlášení srneček, na čmuchání u potoků, ve stráních a vůbec, vracíme se celí špinaví a spokojení a máma celá špinavá pak s očima vyvalenýma spěchá vydělávat na granulky.

A tak jsem, kamarádi, nynčko celej vytíženej, vylítanej, vydivočelej, samá fenka, aportek a psina ... že vám nevím už ani, jak se pořádně zlobí a jak se pořádně paličatí! K fenkám jsem kavalír a k dvounohým kámošům kádr. Ale, to já vám všechno ještě povím, jen počkejte, co všechno jsem zažil na sázavský boudě!

Však já vám zase napíšu, kamarádi.

Myslím na vás, na tetu, na strejdu ... a teď i trochu na pelíšek, rychle, hodit ucho jako máma vo neděli po ó, abych měl zase v kožíšku roupáky a v nožičkách sílu.

Tak ahoj, kamráááádíííí! 

Haf mňau čau,

Váš Fido

Fido múzou...

11. a 12. 7. 2020

Pokračování opožděného deníku

Kamarádi! Na tenhle víkend se táta s mámou nějak moc připravují, ... byt se nám podezřele naplnil psími dobrotamami. Nebezpečně voňavými psími dobrotamami! Já teda nevím, jestli k nám třeba nepřiletí čáp, vrána, káně, orel ... nebo co nosí štěňátka, ale začíná to tady všude přetékat pytli od divokýho vlka, kterej mně, ségře i kámošovi Áresovi vod souseda moc a moc šmakulíruje; a taky plechovym masem s kuřecím, krůtím, divočákovatym, parožnatcovacim a kravím masem.... A hlavně! Vepřovejma ouškama, co moc, MOC voněj, jako škvarečky, co nesmíme, jenomže tohle my prý smíme a tak to taky chroupeme, až se nám dělaj boule za ušima. Pač to my MŮŽEM! A taky nám táta s mamkou koupili moc a moc dobrý kartáčky na zuby. Máma k tomu čichla a povidala, že jak to můžem žrát, že to smrdí jako tejden nemytej šourek (já to kontroloval a teda kecá, to je úplně jiná vůně...!), ale to my se ségrou teda taky MŮŽEM, takový hovězí šlachy ... Jenom ségra, že už má ty zoubky trošininku vošoupanější, tak jí to trochu trvá a zas až tak moc nejde, to čištění, čímže mě vždycky mučí, mučí mě třeba i čtyrycet minut, než mi tu ožužlanou šlašku položí před můj už úplně oslintaný čoumes a nechá mě ji dodrtit ...

Ale, prej žádnej přírustek nečekáme. Což je mi na jednu stranu moc líto, protože tam u vás, v Opřeticích, se mi pár kámošů moc líbí a moc by se mi hodili do smečky. A ségra Franca si tam vybrala Tuřínka... upa zamilovaně na něj kouká... Ale je fakt, že benešovská bouda je nám už takhle dost knop a že dyby táta s mámou přivezli ještě třeba Míšu do smečky, že by nám spodní sousedka asi určitě už úplně vypelichala. A to my nechceme, protože dělá, co jenom může, aby to byla moc a moc hodná paní sousedka a že někdy teda ta sousedka musí dělat moc ... moc jako že NIC! Takže, všechny ty ňaminy jsou jenom a jenom pro mě a pro ségru a já pořád chodím kontrolovat, jestli nám na ně v noci nechodí mamka, když se v noci pravidelně dokrmuje. Pročež máme zoubky jako z alabastru a bobíky jako z forbesu, jak povidá taťka. A mamka říkala, že to máme pěkně na celé léto (no, nevím ... !), aby děda Kája nemusel v hicech vařit barfíka, že maximálně náš játromasovločko dortík...

Což se ale hned v pátek ukázalo jako správná, železná průprava, to plechový maso! Děda měl totiž KOLABS!

Ten pátek nám mamka po venčení naložila pořádně naše mísy plechovym masem a dostali jsme i ňaminu, pač máma povidala, že tentokrát barfík od dědy nebude, že je moc a moc horko (horko bylo jako pes, to jo!)

Táta se dohrnul z práce, přesně na vteřinu tak, aby máma dokončila akorát všechny domácí práce a on nemusel přeložit stéblo, jak se smíchem povidá vždycky mamka, naložil jako vždy toužebně řvoucí ségru a mě do Alfréda (rozuměj naložil ... málem uděláme díru pro nový dveře, neb to berem skočmo.) A už jsme to rvali 50, z kopce 60 km v hodině ..., neb před námi - takyjakovždycky - smrděl traktor...

Když jsme to KONEČNĚ doplakali, za našich fanfár samozřejmě, před Sázavskou boudu, děda nás upa vážňácky vítal bez misek, bez ňamin a navíc celý nějaký přapadnutý. Já teda nevím, kdo ho přepadnul, ale vypadal teda vopravdu, jak von povidal, dobitě. A že měl z horka kolaps, že se mu rozklepaly kolena. Táta na nic nečekal, sbalil dědu a šli hrošit.

Takové hrošení, to je páteční povinnost a mě vždycky moc a moc mrzí, že chodí kluci hrošit beze mě a já musím být doma s ženskýma. Protože, jak si vzpomínáte, já už jednou hrošit byl, když máma vyhlásila gerberový (genderový, Fido ...) ehaf tak genderový víkend. Takže si asi chodí kluci zaplavat s aportkem do řeky, tam pod hospodu ... a asi se tam válej i v bahně... a to já bych taky rád, s klucima! Máma povidá, že v bahně, ani v řece ne, ale spíš pak ve škarpě, nebo v šeříkách, když se vracejí od Hrocha ... ale na to já nedám, mě neuchlácholí! Ale aspoň vždy tátovi klade na srdce, že v devět doma, protože já se jinak celej usoužim, což je teda fakt, protože, jak už jsem taky říkal, máma vždycky v pátek uklízí a vůbec, ale vůbec se nestará vo moje aportky!

Jenže tentokrát byla řeka asi moc horká, nebo nevím, ale děda přišel a vypadal ještě teda hůř a i táta byl takový nějaký nakolabovaný... A to máma točí voči v sloup a raději jde s Francou na páteční pohádku, pak si nacpe takový malilinkatý věci do uší a jde na kutě... Zatímco já ale musím u všeho být s klucima a bez kluci já nejdu spát, a to oni mi musí házet míču, kopat rugbyšišku a to já jim za to nosím klacíky z dřevníku na voheň a když je dostatečně opracuji na třísky, smějí takový klacík přiložit do ohýnku a je nám tak docela moc pěkně ... až moc pěkně a moc dlouho pěkně, takže mamka vždycky, jak už jsem taky psal, z pelíšku vrčí.

Ráno si mamka dlouho přispala, vstávali jsme až ve čtvrt na šest, takže jsme docela pospíchali. Se ségrou jsme do sebe kopli po míse masa, fofrem vyloudili nějakou tu ňaminu, mamka se utopila v půllitrovém hrnéčku kafe a spolu jsme vyrazili na vejlet tam, kde už jsme se jednou ztratili, a tak se tam tentokrát neztratíme. Navíc, je to Z KOPCE! A podél potoku a řeky, a to já mám rád, a to máma ví. A tak jsme zašli přes les, Prokůpka, Svatou Trojici, Nechybu na Radvanice a Čekánov (to je tam, kde jsem zcela prvně ztracený dostal piškůtek od hodného pána a dehonestující yorkovou misku vody, kterou jsem důstojně odmítl ...), z kopce důle, kde to vždycky napálím a dole brzdím čumákem v potoku, to já můžu!  Kolem Budínu, kam musíme nutně, ale nutně zajít kvůli tátovokámo Em Budínskému (!) a máma slibuje, že příště teda pudem, a to my teda určitě pudem! Podél řeky, kolem kachniček, přes Ostrov, napít, omočit, ale že je pod mrakem a deštivo, ani mě to moc neba a tak jen pozoruju ornitologický provoz na vodní ploše... A protože jsme se nikde neztratili, a protože to bylo z kopce, a protože bylo pod mrakem, a protože jsme taky úplně strašně šikovní a zdatní, těch 16 km jsme přímo prosvištěli za hoďku a třičtvrtě a to máma povidala, že ještě domů nepujdem, neb mám ještě roupy... To jsem se prozradil, pač jsem popohnal čičinku a to když už ze mě všechny roupáci cestou vypadnou, tak už mě kočičky neba...

A taky ... že aby se kluci stihli ještě po včerejším hrošení probrat, narovnat a rozkoukat, že se jí úplně ještě domů nechce. Za nima. Kluci! Tady bych si rád odložil stížnost. Si nemyslete, že vy si budete chodit BEZE MĚ hrošit a já si to za vás pak vodchodim!! Tlapičky bych si za léto prošoupal!

A aby kluci nebyli tak vyřechtaní, hned po návratu domu, po nějakých 19 km, zbytek jsme kvůli roupákům ztrestali cestou do kopce a lesem, kde už jsem jich většinu nechal, jsem se vrhnul na aportky a celý den jsem je s nimi zlobil, škádlil, nechal si házet míču, kopat šišku, tahal jsem klacíky z dřevníku a všechny poklady si nahamonil do svý tajný schovky ... na svůj flíček ... voňavej ... za údírnou.... Pšššt.

Máma si vzala k sobě Františku do kuchyně a zase ládovala do skleniček lepidlo. Já teda nevím, co s tím vším lepidlem ve skleničkách budeme dělat, je ho už půlka sklepa! To se budu muset asi hodně se ségrou snažit, aby se užilo... Děda s tátou venku cosi kutili, ale moc se jim "do ničeho nechtělo", a tak chodili od toho "ničeho k ničemu"... Nerozuměl jsem tomu vůbec, ale bylo pod mrakem a z toho mraku občas i káplo, a tak jsem zneužíval volných tlapek k aportování a hlazení. Až v podvečer se vylouplo sluníčko, a tak si mamka šla hrát na záhonky, víte, tam, kam já nemůžu a vona si tam hrát může a může tam i hrabat a něco votamtaď tahat ... Já i ségra jsme jí u toho věrně asistovali, protože to je hrozně zajímavá věc, takový hrabání v záhonkách, vo tom my něco víme!

Táta s dědou hlavně hodně diskutili a debatili nad dalšími plány, aneb, co kde ještě vylepčit na naší lukcucní boudě! A pak, konečně přišel večer, děda posbíral všechny moje aportíky, co jsem nanosil z dřevníku a dal je na kupičku a jelikož jsem ho nechal, tak je mohl i zapálit a opéct si na nich buřtíka. Toho my teda se ségrou nesmíme, buřtíka. A už vůbec ne pečenýho, ale stejně to vždycky zkoušíme a aspoň dohlížíme, že nikde neupadl ani kousek a nepřišel vniveč. A pak, za svou věrnou službu většinou vyfasujeme dva tři plátky šuna. A to my můžem!

A PAK TO PŘIŠLO!!! To, na co jsem celý den čekal, TO, CO JÁ MÁM ÚPLNĚ NEJVÍC RÁD! Děda vytáhl kytaru a táta svůj špalík s kůží a že prý poškolí kytarku ... a to JÁ PŘÍMO ZBOŽŇUJU! To pak sedím mezi kytarou a špalíkem, teda mezi dědou a tátou a očička mám asi jako kuřátko na vegetariánských billboardech s nápisem Zvíře je kámoš, ne jídlo, malinkato mi do nich i vždycky něco vlítne a čenich mám celý mokrý ... NO JSEM MĚKKOTA! Vydržel bych u muziky až do svítání. A to mi táta s dědou vždycky hrají a hrozně moc je ba, jak jihnu, taju, až pomalu teču.

Pak táta navrhl, že by mi mohli složit písničku. A děda, děda drnknul dva tři akordíky na promaštěný struny a už to jelo! Z táty padala rýma na rýmu ... ehaf, rým na rým, a pak to celý večer s dědou dávali do kupy a složili pro mě, JENOM PRO MĚ, fakt lukcucní pejsničku! Já teda nevím, jestli mi táta dovolí ji tady propíchnout, ale, určo určiťánsky bude v týhle bichli, každej štěk!

A jak si mi ji celý večer drnkali, notovali, nahráli ji (teta Natálka ji už se strejdou Daníkem prý slyšeli a asi se jim moc, MOC líbila, protože se hodně moc a moc smál !! Hehé), tak si ji pak pobrukovali celý týden, tu v práci, tu s kamarády a já myslím, že se z toho postupně stává lokální hit! Vobčas zaslechnu i Francu z gaučíku, jak si mlaskavě poštěkuje "Já jsem pejsek z útulku... jmenuju se..." A tak jsem se stal prej Múzou. Já teda nevim, co ten Múza je, ale esli dělám sám vod sebe takhle pěný pejsničky, tak to teda jsem Múza rád!

S pejsničkou vtlučenou do hlavy jsme všichni poměrně brzy ulehli. Já už spím na chatě jenom u dědy. Máma říká, že jsem mrcha prodejná. Nevím, jak zrovna ona na to kápla, pač než vstává, ve čtyři ráno, pravidelně, se připlazím k nim do postele, rozvalím se jí na nohy a dělám, jako že tam spím celou noc... tak jako jsem to viděl ve všech emerickejch bijácích. Asi je viděla taky...

Ale to ona mně to odpustí, protože to ona mě a ségru má moc a moc ráda. A navíc je prej ráda, že si taky může normálně lehnout a ne se krčit na 10 centimetrech na okraji postele... V neděli ráno jsme vyrazili zase na společnou hodinovou potulku i se ségrou. Tohle se nám moc líbí, to máma zavedla bezva psinu! A navíc se pak nemusíme potulovat v Tužince, kterou máme už prošmejděnou horem, spodem, Bedrčí... za poledního pařasu. Jenže! Máma mi chtěla asi vynahradit, že jsme si v sobotu nikde nezajeepovali, jak já povidám ... a tak jsme to vzali přes nejvyšší kopec u boudy Na Vyhlídku a vodtamataď lesem, kde prý je jinak normální cesta, ale po deštích tou cestou prostě teče potok... a tak jsme šli potokem, kládama, stržema. Ségra Franca byla naprosto boží a nikde nemeškala pozadu, držela totiž bedlivě na očích máminu kabelku s špikotama a vobčas z ní byl vidět spíš jen ocásek vpředu, z babky! Prodrali jsme se ke studánce a pak vedla moc pěkná cesta, podél potoku, co povidal děda, že je to moc a moc pěkná cesta, podél potoku... A máma nám povidala, že jestli se ještě chceme zeptat, jestli je blbá, nebo navedená ... tak že navedená! Hehé!

To si totiž tak jdete, jdete pěknou cestou... a najednou tam, kde je cesta, je i plot s bránou, plot od potoku až někam úplně nejvíc třeba do Brna! A na něm máma četla nápis Soukromý pozemek. A tohle mámu prý štve. To jí štve fakt moc! Jenže, podél potoku vedla ještě taková bystrá pěšinka, kterou jsme se vydali. Jenže ta pěšinka končila, končila, až skončila a my buď mohli vlézt do potoku, nebo do kopřiv. Já, samo, hlasoval pro potok! Jenže máma jako vždycky, suchar, hledala, kudy vyklouznout se suchejma ponožkama, a tak se držela nějakých hadic na vodu, či co, a krosovali jsme to těma kopřivama a vostružinama a ségra Franca nebyla vůbec, ale vůbec žádná bábovka, pač já, kterej už tu moji mámu znám, jsem měl nahnáno a pomalu to brzdil a byl bych i votáčel, ségra se hrnula vpřed, mámě u ňamkabelky, ehaf... u nohy a .. už jsme byli zase na cestě! Sice plní svízele a vostružiní, ale našli jsme si sami zase tu cestu, co byla za tím Soukromýpozemek plotem a tam už to zase soukromý nebylo (no to mi polib uši!)

A šlo se mezi chatičkami a šlo se nám moc prima. A pak cestou Mariánkou zpátky k Prokůpkovi, máma volá tátovi, aby se chystal, že už se řítíme. A pak "hurá" do benešovský boudy, kde teda já osobně, v neděli, nedělám ideálně vůbec NIC.

Jdeme sice 3x na venčo, ale to je zaplať Dášenka, jen takový dvoukilíkový šolich. A že teď táta není po víkendu úplně moc zničený, protože už toho razítkování nemá tolik a že další hraní s těmi velkými kostkami má na plánu až v srpnu, tak chodí v neděli s námi před gáblem na prochajdu. A to já mám rád. A to má ráda i ségra. A máma, ta je ráda ze všeho nejvíc. Táta, ten je totiž prima! Ale o tom v dalším příspěvku! Neb táta mi zařídil skoro každodenní psinu s Majdou!

Tak zatím ahoj, kamarádi! A pozdravujte tetu a strejdu. A nebojte, myslíme na vás, A JAK!

Tak haf mňau čau, kamarádi!  

Váš Fdio.

Fido zločincem...

26.7.2020

Ahoj, Kamarádi.

Já nevím, jak u vás, ale s naší smečkou fičíme léto na 100%, všickni, takže vlastně na 500% jako komplet smečka i s dědou. Takže máme strašně moc práce. Plný tlapky, plný kožíšky, fakt! Ani vám nestíhám psát, tak to tady na vás vždycky musím vybalit najednou, ale nebojte, myslím na vás, stejně jako táta a máma!

Takže, kde jsem to posledně přestal ... jo, u odpočinku po dovolený a po pouťovi...

• Fido zločincem

Jak jsem byl nahlášen, stíhán, dopaden a tvrdě potrestán

To vám bylo tak. Když bylo po pouťovi, vyšlo sluníčko, byl vhodný čas na řádné odpolední procházky. Vono teda my, já se ségrou, si nemůžem hodit záda ani jeden den v týdnu, i kdybychom chtěli, i kdyby venku padaly žumpy s kotvama, nebo se zrovinka rovník posunul na adresu Pražskýho povstání, tam kde bydlí Fido a rodina. Ani kdyby máma vochrnula... Já myslím, že by nás venčila plazmo, jen abychom se se ségrou vylítali, zasloužili si večerní gábl a celí aťchcemenebonechceme utrdlovaní padli do předem vyznačených pozic. Ale to ono vám přišly zrovna dny, jako korálky, jak říká táta. A to se odpoledne na našem poli moc vylítat nemohu, neboť se chodí venčit každý, kdo má do zadečku dirku, jak říká mamka.... A to on, jak už víte, má každý... ať už s psím kámo, nebo s kolokámo, nebo motokolokámo, nebo malílidinejvíckámo ... A to je máma pak jako ostříž, neboť ví, že jsem tuze, tuze zvědavý a všude musím vlézt, vše poznat, vše prozkoumat. Jenže!

Jedna věc mě fascinuje úplně nejvíc. Teda kromě draků. A taky kromě lítavej balónů, těch velkých, co mají pod sebou košík, jako my, psíkámo, občas nosíme na mordičce. Tak teda upa nejvíc paní, taková tuze, tuze legrační, má dva malililinkaté bílé psíkámo, kteří ale nikdy, ale vůbec nikdy nesmí na volno, ani paní od nožičky, ani se začichat či ohlédnout, nedejbůh se chtít s nějakým psím kolegou skamarádit. A ti dva se jezdí venčit v kočárku. To mě bere! To mě bere teda fakt moc! Protože já tomu vůbec nechápu. Když totiž táta na chalupě takový podobný kočárek, jenom se třemi kolečky místo čtyř, vytáhne, vozí v něm pytle s tím šedivým lepivým a pak taky takový velký stavební kostky, nebo velké fůry aportků a vůbec... A mě už jen ta představa, že bych se měl v takovém kočárku vozit a nemoct si ani vočichat patník, ani se pořádně prolítnout, z nuly na pětset, jak já povidám, ta představa mě vám tak moc rozčiluje, že na ten kočárek pořádně a hlasitě štěkám, dokud mě s ním táta pořádným obloukem neobkrouží a nehrozí nebezpečí ze zajetí. A tak se vždycky snažím přijít na kloub tomu, jestli ti dva psíci tuto kuriozitu absolvují zcela dobrovolně, čili s nadšením. Já bych si s nimi jinak moc a moc rád hrál, ale když oni jsou nejvíc pořád na špagátku, k noze, ke kočárku uvázaní .... Psí voči mi vždycky můžou vypadnout před čumák!

Jenže paní vadí už jen to, že jdeme kolem. Už jen to, že čumákuju. Jak máma povidá, tý vadí už jen to, že jsem. Jenže to ona mě ta pani nezná, to já zase budu, seč budu moct! Jenže ten den jako korálek, máma mě pustila z vodítka na polňačce, protože vždy paní slušně a skoro úplně netykavě obcházím a už teda ani moc nečumákuju, už vůbec nežďuchám a dávno se už nechci s těmi dvěma kámošit... tak moc, jako jsem byl chtěl... Ale TEN den jsem si dovolil před paní zastavit. A já se navíc ještě OHLÉDL! V očích oné dámy jsem ji pravděpodobně již trhal na kusy a svejma zabijákama jí šel po krku, zatímco těmi jejími dvěma bílými servítky jsem si utíral zakrvavenou mordičku ... Něco takovýho musela vidět ta paní ... Protože jak jsem se po ní ohlídl, začala kopat a vyhazovat před mnou nožičkami a taky strašně, ale strašně ječet a hlavně ječet slova, která se u nás teda nepovídají a mně se teda úplně nelíbila. Ségra Franca nám z toho úplně zamrzla na fleku. Nebo úplně stoicky, ne- li zenově přehlížela situaci a čekala, až co z tohohle se vyklube. I já před ní pořád stál a čekal, jak bude produkce dále vypadat a poměrně jsem se bavil. A pak začali, z toho, jak ječela ta paní, ječet i ti dva malilinkatí bílí servítci a to už jsem se neudržel a prostě mi to přišlo psina, tak jsem začal vrtět ocáskem a chtěl si prostě hrát 😊 Jenže paní byla plna běsu, jedu a těch moc škaredých slov, koprolálie tomu říkává mamka, když má s námi "nervy v kýblu". A pořád křičela, ať si máma připraví prachy a že je ... a taky ... a já jsem ... a ... a oba ... a celá naše smečka ... . Máma ji jen prosila, ať kolem sebe nekope a neječí, že být já opravdu, ale opravdu zlej, nebo bojácnej pes, tak by mohla opravdu, ale opravdu přijít k nějakýmu neštěstí, a ať nekřičím, že já tomu nerozumím, což teda opravdu nerozumím ... a že mě takhle na špagátek neuváže. Paní vokalizovala teda furt, až se jí urvali i její servítci a zdrhali hlava nehlava, kočárek nekočárek, Anýzek to bral k lesu, Anynka na druhou stranu, pani se vrhala vlevo a vpravo a my stáli, já teda už na špagátku, a koukali jako čerstvě vylouplí kaštánci.

Pak nás máma podrbala mezi ušima, dala nám ňaminu, aby nás uklidnila a šli jsme to trochu vydýchat. Jenže paní jako když šťourá do sršního hnízda, znovu se vynořila se svým kočárkovým korábem s tím, že ať ... teda máma je připravená, že nás nahlásila "na policajty" a že to "se teda pomějem". A to já se těšil, protože tyhle pány já ještě neznám a taky jsem se chtěl pomět! A máma jí slušně pověděla, že "dobrá, děkuji", asi se taky těšila a taky se chtěla pomět. A paní na to, že máma je ... a ať jdeme .... Pod ocásek.

A tak jsme šli, ale ještě do takové zarostlé zatáčky, kde si rádi počicháme a máma tam mlsá maliny. A v tom! Jako v emerickym filmu, auťák, tři vazbiči, sotva se tam vešli, uniformy na nich praskaly ve švech, černý brejle na vočích a za pasem, posázenym nábojema, vodjištěný kvéry... (Fido! Ty kecko...!).

Ehaf ... Prostě máma se ohlídla a uviděla auto městské policie a v ní tři městské strážníky. (No proto 😊 ) Přesto že jsme poměrně pospíchali domů, to víte, piškot je piškot a psí čištění zoubků taky nepočká... máma zavelela čekat... Páni měštícajti zaparkovali auto u viaduktu (hafhůdíry, kámoši, víte, jak jsem vám to překládal) a koukali na nás, sedmo v autě... Máma koukala na ně, levou ruku v bok. Chvíli si to asi vyřikávali vočima, ale máma mě a Františku ubezpečila, že ti pánové určitě hledají nás a jdou nás zabásnout. Oba jsme se se ségrou trochu báli, ale když nám máma dala piškot ze své mlskabelky a ukázala, že jich má ještě zásobu, rozhodli jsme se v klidu vyčkávat a byli připraveni na mírové vyjednávání. Měštícajti ale pořád ne a ne vylézt z auta a tvářili se trochu, jako by chtěli, abychom prchali... Máma teda říkala, že by si asi přáli, abychom se zdejchli, ale když už dojeli... Po pěti minutách, což je asi půl miliardy psích nedočkavých let, se jeden začal lomcovat ze sedačky, za ním se snažili odtrhnout i jeho parťáci a už se na nás řítili... Pomalejc to nešlo, to už by byli šli pozpátku... Ale měli kamenný tváře, černý bejle (to fakt!) a dokonce i želízka (to teda taky fakt fakt!!!)

Povídali, že tu byl hlášen nějaký incident se psy (a po očku sledovali mě a Francu, coby dvě krvelačné bestie ... zatímco Franca žrala zrovna čmeláka a já do pana městcajta žďuchal mokrým čenichem, sedmo u nohy) a jestli je máma oznamovatelka. Tak máma povídá, že ne, že ona je pachatelka! Všichni tři kolem nás stáli a asi moc nevěděli, jak se taková tlupa zatýká. Já se teda fakt moc těšil, že pojedu v cajtskym auťáku, to bych je moc poprosil, aby zapli majáčky a houkajdu, a pořádně votevřeli okýnko, pač to já děsně rád...! A že mámě nasaděj klepeta, jako jsem to viděl ve všech detektivních filmech, a France daj aspoň náhubek... Jenže oni jen utrhli takový papírek, na který jako by předstírali, že si píšou mámy jméno a třikrát se ptali, kde že to bydlí (za rohem přeci a máme tam připravenej gábl, kucí, tak nezdržujte!)... A pak povidali, že je hlavně problém, že jednoho, teda mě, má máma na špagátku a druhý běhá na volno.. A z toho vylezlo, že DOMĚLÝM PACHATELEM JE CELOU DOBU NAŠE FRANCA!!! To už jsme se s mámou neudrželi a máma povídá, že Franca je dvanáctiroční "babička" po imobilitě páteře a že ten mordýř jsem já. A to já jim olízl tlapku... Ale oni máme vyčinit museli, a tak jí řekli, ať si na "TO" dává pozor, a kdyby to "TO" ještě jednou ohlásila, že už by to museli asi nějak řešit. Tak jim "TO" máma popsala a řekla, kde ji určitě najdou (protože paní se s tím kočárkem strká děsně dlouho a ještě nedojela ani na kopeček) a to oni vypadali moc a moc "šťastní" za takovou paní oznamovatelku a rozešli jsme se k domovu.

Tak zase nic, žádný klepeta, katr, vězeňská strava, ani hozený záda a vodpočinek na kavalci... žádný majáčky, ani houkajda. Jenom si na "TO" dáváme velký pozor a když vidíme kočárkový koráb, a to my ho vidíme denně aspoň 2x, protože než se dokodrcá, tam, my jdeme potřetí bobíkovat... tak to musím být vzorný a na špagátku. A to já jsem. Jen si směrem k "TOMU" a k malým bílým psíkámo frknu a přes ramínko je sleduju. Rozumějte, jednou flastr, věčnej rebel. To je totiž známka punku!

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido 

Prokopská pouť a dovolená rodičů ...

19.7.2020

Ahoj, kamarádi!

Tyjofka, máme za sebou 14 dní, čtyři dny od "dovolený" a teprve teď jsem nasbíral sílu, abych vám napsal, jak to všechno bylo. Musím to vysypat z kožíšku, než začne další víkend a mně se z toho stane strašliváckej guláš.

Tak zaprvý, byla to fakt bezva jízda! A to už od pondělí, protože páníček se rozhodl nám to se ségrou Francou udělat moc a moc prima a byl s námi doma už od pondělí. Minulýho. Chápete to, žejo ... No takže jsme se spolu celý dny venčili a hlavně tulili a koukali na pohádky a drbali pupíky a tak vůbec, ty tři dny fyzické průpravy nám byly moc a moc k duhu, protože hned od čtvrtka ráno bylo zase všechno tlapkama vzhůru s svět stál na uších!

2.7.

Na ranní hodinovou potulku jsem totiž nešel jen já a mls kabelka, ale dokonce i ségra, nadopovaná nějakou béjedničkou, prý aditiva, aby jí fungoval správně offroad. A protože nám svítili sluníčko, a protože nebylo zas až tak moc bahna, takže já ho měl v Tužince jen pod kolena a ségra jen po pupík, šli jsme s mamkou do Bedrče a pak do lesa, poštěkat srnečky. Cestou jsme zbodli úplně děsně moc piškot, mně teda počítání moc nejde, ale ségra je na tom líp a povídala, že to spočítala a že prý všechny. TO je HODNĚ. A když jsme přišli domu, tak tam pořád byl páníček, ale hned nám sbalil zase i paničku a někam nám frnkli. Prý se pro nás vrátí, abychom se neuvařili. Snažili jsme se jim teda věřit, ale já stejně sledoval špehýrkou v okně, jestli nás netahají za tlapičky! Vrátili se s Alfrédkem plným dobrot, doběhli pro nás domu, naládovali za sebe do auta a už jsme to šupajdili známou cestou za dědou.

Abyste rozuměli, naši vyměkli. Jak si posledně vzpomínáte, povídal jsem vám, kde dost často plánují dovolenou. No ale nakonec jsme přeci jen jeli na Sázavskou boudu, asi aby dědovi nebylo smutno. A to jsem byl rád! Děda totiž jako vždy měl pro nás něco moc dobrého, tentokrát, že bylo horko, nebyl barfík, ale děda nám upekl náš játromasovločko dortík, pokrájený na delikátní, akorát tak domordoidní kousky. A na hlad nám mamka sbalila divočákovatý konzervy, který tak moc voněly, že nám lezly oči z důlků a trochu pošilhával i děda!

Cestou jsem si všiml, že u hasičárny, tam, co s mamkou chodím chladit brzdičky a kožich, je nějakých strašně moc divných věcí, aut, zajímavých klučičích zařízení a zábavných průzkumných záležitostí. A táta povídal, že jsou to nějaký kachničky, co lítaj nahoru a dolu a vlastně pořád jenom v kruhu a že jsou hrozně veliký... No nerozuměl jsem tomu vůbec a teda tudlenstu záhadu jsem za tu dobu nerozlousk.

Ve čtvrtek už se žádný velký události neudály. Máma pobíhala zprava doleva a snažila se "uklidit". To je věc, kterou pořád nechápu, zaprvý já teda nevím, co chce uklízet, mně i ségře dá vždycky takový práce to zútulnit! Zadruhý, sázavská bouda je prakticky intercontintento .... Jak se to... prostě fakt dobrá bouda! Naprostý lukcuc, několik záchodků pod stromy, čochtačka od pramene, ze země se dá žrát ... Táta s dědou mají větší rozum a raději mi hází míček, kopou rugbymíč, pošťuchují pnojmatiku. Taky nám táta koupil psí bazén. Já teda nevím, co to je a k čemu to slouží, i ségra kolem toho chodila jako kolem čertovy louže, ale nakonec jsem přišel na to, že je to věc na namáčení aportků a také noční nástraha při běhu k patníku. Pak s dědou vymýšleli, kde ještě všude může táta razítkovat, mně říkali, kam všude nesmím už zase lézt, pač tam má děda brambory, tamhle kapustu, tamhle rajčata. Jak kdybych mu tu vegetaci snad chtěl sežrat, nebo co... A France zase nakazovali, co vše má vyplivnout z mordičky, jako třešně a čmeláka a tak ... a máma povidala, aby už táta toho dědu přivožral, to je mu prý všechno jedno a je se vším svolný.

Nakonec ho zdolali společnými silami, máma ho přežrala a táta pak doladil a pak nám už bylo moc a moc prima až do noci. Táta s dědou zase mudrovali do nočního poledne a já všechno poslouchal a taky jim do toho povídal, až děda zavelel, že je čas jít spát, pač já ráno vstávám na vejlet a taky máma už začínala v pelechu vrčet...

3.7.

Ráno jsme zase vstávali dřív, než vytáhlo sluníčko nohy pořádně z peřinky a vůbec, ten den se sluníčku asi úplně vstávat nechtělo a pořád se schovávalo pod peřinkou, což nám tak úplně nevadilo. Dostali jsme se ségrou baštu a mňaminu, mamka narvala mlskabelku, batůžek tentokrát pořádně napěchovala vodou, prej pro sichr, tak jsem se těšil zase na pořádnou psinu! Vyrazili jsme tak, jako vždycky, protože od boudy vede jenom jedna cesta na všechny ostatní a taky, že se musíme vždycky pomodlit u Prokopa a já tam musím nechat bobík. A pak jsme vyrazili, tentokrát prý po modré stopě, do Vlkančic! Měl jsem nejprve trochu stažený ocásek, protože takovýho vlka, toho bych se asi bál, ale máma povídala, ať se nebojím, že jedinýho vlka si přinese ona v kalhotech... Nerozuměl jsem tomu vůbec.

Nejřív jsme si pořádně zajeepovali, protože "tůristická sezóna" jak povídala mamka, asi ještě nezačala, a tak byly cesty zarostlé a moc a moc zajímavé a plné bahna a stopiček zvěře, které jsem všechny pěkně četl. Při východu z lesa máma sebrala do batohu nějakou zase kytku s kloboukem, tentokrát hnědým, že prej takovýho macka tam nechat nemůže. Já to vočuchal a nic moc, ale když se s tím chce táhnout ... žádný dišputace! Já se raději napil z luxusního potoku a pak, jak jsem se na křižovatce rozhlíd, mi bylo jasný, že zase půjdem milion a jeden rok do kopce, protože máma prostě asi chodí jenom do kopce a tak jsem se nadechl, vyloudil sušené hovězí, nasadil tempo "jako do houslí" a šlo se. Do Vlkančic!

Vlkančice jsme tentokrát nikde nehledali, ale zase to byl kopec v kopci, s kopcem psů a taky moc pěknou hospodou, kde mi mamka četla denní nabídku a já bych si i dal, třeba takovou krkovičku na grilu, hmmm. Ale jak jsem vyčenichal, nikdo se tam ještě neměl k práci a tak jsme museli ťapkat dál se suchou hubou. A až když jsme byli až na úplnym kopci toho kopce, tak jsme mohli vlízt do lesa, kde bylo moc fajn bahno a zeleno a taky srnečky a mamka si zase nebyla jistá, že jdeme správně, ale zuby drápy se držela modrých stopiček na stromech a mně to bylo moc prima, protože to bylo prima mechovým a voňavým lesem a našli jsme hájenku a ještě jednu kytku s kloboukem, která šla taky s náma a pak jsme konečně, KONEČNĚ mohli jít z kopce, podél močálů a potoků a polomů, starých mlýnů, koziček a koníků, kteří se mi strašně moc a moc líbili a chtěl jsem si s nimi hrát a máma mě nenechala je popohnat a držela. A taky jsem si tam našel kamaráda, takovýho útulkového punťu, co se jmenovat BRUTUS a máma povídala, že se za ním ještě určitě podíváme.

A šli jsme asi miliardu let a máma už se zase bála a žmoulala svou mapičku a povídala, že snad jdeme do Uhlířských Janovic a že děda asi tentokrát fakt bude muset nastartovat svoje vozítko; a to už jsme šli po zelených stopičkách a ne po modrých a už ne po okrese Benešov, ale Kutná Hora, ale bylo to z kopce, mlsek bylo pořád dost, vody taky a tak jsem byl sice uťapaný a unuděný, ale naprosto v poho. A máma pak výskla a povídala, že jsme se přeci jen neztratili a že zahýbáme na Mělník a je to jen kilák. Ten kilák byl teda zase do kopce. Samozřejmě. Jak jinak. A byl asi tak tříkilovej kilák, ale Mělník ne jeho konci byl a pak už jsme to točili na Nechybu a máma byla moc a moc ráda a rozdavačná a ládovala mě dobrotama, a zapálila si jediný cigáro z kápézetky a tak jsem byl taky moc a moc rád a šel vesele z kopce, kde už to znám, od dalšího Prokopa ze zatáčky do zatáčky, k bubákovýmu houpacímu mostu, na kachničky na Ostrově, zchladit brzdičky Za Vodou a do kopce domůůůůůů za páááááníííínéééém, dědou, Francou a hlavně aportkama!!!

Mezi tím si táta s dědou, krkouni, sami hráli se svými aportky a vzali pár kusů dřeva a různě je hladili a přivrtávali k tomu zábradlí, co táta dělal posledně a mámě se to moc a moc líbilo a prý už se nebude bát tam chodit! Pak se máma musela usebrat, já nevím, jí to venčení vždycky nějak vodrovná. A to jsme se zatoulali jen o tři kilometříky, normálka, dvaadvacet, levou zadní! To já se vrhnul nejdřív na ségru Francu, pořádně ji olízl, pak na tátu, na dědu a hned potom na všechny svoje aportky nejednou, až jsem z toho byl celej janek. Všichni kroutili hlavama tak, jako vždycky ,... ti s tím nadělaj! Stačí si chvilku dáchnout na vystydlé dlažbě, naplnit pupík a je zase čas a prostor pro roupy! A děda říkal, že proč zrovna on musí mít tak bláznivou rodinu, a máma povídala, že hlavně že on je bílá ovce nebo co. Nerozuměl jsem tomu vůbec! A vlka máma taky nikde z kalhot nevyklepala, zoologové!

Táta si pak připravoval plátno pro svý razítkování, teda stěnu, pak měl přijet príma strejda Vláďa s upa bezva tetou Alenkou, kteří hrají, zpívají a bez keců aportkují! Máma si pak hrála pořád s nějakým ovocem. Má takový legrační koníček, hehé! Já to zkoušel taky, ale moc mě ty peckatý červený kuličky neba, tak jsem se pak hlavně snažil je všechny zbylý otrhat ze stromu - a to všem připadalo legrační... Máma pak dělala něco bublavýho voňavýho v hrnci a hodně moc to taky lepilo a z těch červených kuliček a jahůdek a tvarohu pak pekla koláč, co strašně ukrutně moc voněl a taky se hrozně rychle vypařoval, nebo co, pač když šel někdo kolem, vždycky kousek zmizel.

Děda byl celý den moc a moc hodný a hrál si s takovým hlučným klacíkem, za kterým zůstávala ležet dlouhá, voňavá tráva z naší louky a vyráběl pro mě seno. Seno já mám moc rád. Seno já přímo zbožňuju a děda to asi ví, pač mi ho udělal vééélkou spoustu. A to já neodolám v hned se v něm válím a voním se heřmánkem a mateřídouškou. A to jsem musel dědovi poděkovat a olízl jsem mu tlapku a celou noc jsem mu pak spal věrně po boku.

A večer už přijeli Alenka s Vláďou a táta vyndal svůj špalík potažený kůží a děda s Vláďou se dělili o kytaru, a bylo to moc prima, i když už nebylo skoro vidět a máma od vrčení přešla ke štěkání, protože už byla celá unavená s Františkou v pelíšku. A tak jsme šli na kutě, abychom ráno užili, že prý je zejtra velký SVÁTEK, protože je PROKOPA a je POUŤA.

4.7. PROKŮPKA !!!

Na Prokopovu pouťu jsme měli naplánovanou potulku od Prokopa ku Prokopu ... u všech svatejch! Co mě zase čeká ... A máma mi chtěla moc ukázat, kde se narodil dědův dědeček. Takovýho starýho dědečka jsem si už nedokázal ani představit ... a tak jsem raději ponořil čenich do ranní mísy masa a spokojeně se nadlábl. Pak jsme vyrazili, pomodlit se k prvnímu Prokůpkovi tam, kde nechávám bobíka.

ZÁZRAK!! PROKŮPEK JE ÚPLMĚ NEJLEPŠÍ. Je ještě lepčejší, než Ježíšek!!! Za mý pravidelný bobíky mi nechal normálně TENISÁK!!!! Nekecám, našel jsem si ho u Prokůpka, úplně sám, máma se jen pár minut divila, že jsem tak strašně až moc hodnej a pak si všimla, že mám plnou mordičku míčku. A ač jsem se bál, moc a moc vyvalila očička a moc a moc mě pochválila, jak jsem šikovný a ať si míček pěkně nechám a nesu, že teď půjdeme po rovince a z kopečku do Sázavy a pak, že se uvidí. V Sázavě u Prokůpkova kláštera jsem jí za jejího přísahání a za drobný mlsný úplatek míček svěřil, protože jsem uznal, že s takovým míčou v mordičce se blbě zdravěj kamarádi, honěj kočičky a i s čenicháním je to na štýru. Důkladně jsem zkontroloval, že ho bezpečně uložila do batůžku a ten velmi důsledně zauzlíkovala a že míča nemá kudy vyklouznout ... a spokojeně jsem vyrazil po modrých stopičkách.

Abyste rozuměli, po tý poslední psině se máma zapřísáhla, že už jen tam, kde to má prochozený, nebo po stopičkách! Jenže modrou stopičku jsme ztratili hned na konci růžový. Růžový ulice teda. Mezi chatami se nám někde zatoulala, tak jsme šli do Bílejch Kozlů nazdařbůh, ale tam to máma prý zná. Cestou jsme modrou stopičku párkrát potkali, ale za Trucovnou ji zase vytrajdali. V Bílejch kozlech jsme nazdařbůh zahli do klidný uličky, která vedla do tááák moc krásnýho flíčku pro život a psinu! Údolíčko starých, ale opravených stavení, na konci hájenka a za hájenkou "školní les", jak mu prej říká děda Kája. A tam se mi to moc a moc líbilo, krásně to tam vonělo a bylo na co koukat. A tím lesem jsme prošli k druhý hájence a za ní byl cintorín, kde jsme pozdravili babičku a dědečka ... teda nějaký jiný, než znám já, máma říkala, že její. Já je teda nikde neviděl, ale prosim... A pak už jsme mašírovali přes Xaverov, že prej její mámina babička říkala mu Saverov, tam, kde se narodila a kde náš teda můj děda Kája trávil dětství, do Choratic. Tam se máma chtěla trochu zdržet a projít od chalupy k chalupě, ale protože byli všude zvědaví kamarádi a všichni mě zdravili, jak jinak taky, tak jsme to nějak obešli a zkrátili, prej že nemusíme vzbudit na Prokopa celou ves. A šli jsme ke kravínu a tam já se bál, tam bylo hrozně moc velkých, rohatých pejsků ... a tak jsem si říkal, že jestli to voni nejsou ten čert, co Prokop zapřáh, že to by jim patřilo, když mě strašily a bučely na mě, krávy jedny! Tak jsem od tama mámu raději táhnul a žďuchal jí do batůžku ... tak mi musela ukázat, že neztratila mýho míču a to jsem byl rád a hned jsem se uklidnil, zblajl jsem piškotu, vyžížnul trochu vody a protože už bylo horko a protože máma chtěla ještě odpoledne ujít nějaký kilometry na pouťovi, nebo co, tak jsme to v Choraticích otočili domu.

To jsme šli už po žlutý stopičce a šlo se nám pěkně. Vám povím, tam ať jdete, kam jdete, lesem dojdete k nějaký hájovně, hahá! A tak jsme došli, tentokrát k tý prokletý Dojetřický! Konečně! Jenže v Dojetřicích jsme museli po silnici a máma říkala, že to není možný, že jede každej, kdo má do zadečku díru. Tu má teda určitě úplně každej a provoz teda byl! A já se trochu bál a taky bylo hrooozný horko a tak jsme to zahli na Plužiny. Lesem. Těma stezkama. Jak povidal posledně ten skleněnej pán. A to jsme asi neměli dělat. Pač bylo nejen horko, ale bylo to z kopce. Asi nějak hodně z kopce. A taky hodně moc aportků po zemi všude a cesta taková nějaká hodně zkopce a hodně hrbolatá. A máma se hodně bála a já chtěl pomoct a táhl ... A tím víc se máma bála. A potila. A křičela. A říkala, že tohle už ne, že ty prokletý, zam*daný Dojetřice vzdává a že už nikdy ...

No, vypadli jsme, doslova, z lesa... na žlutou stopičku! Chvíli máma chtěla dostát svému slovu, že mě vezme okoupat na Plužinský brod... ale pak jsem zatáhl, že hele mámo, pojď, nervy máš jenom jedny ... a tak jsme došli k Prokopský kašně, máma napumpovala prokopskou vodu a oba nás ošplíchla. Pak jsme šli podél řeky, ulicí V Lázních, kde byl ale ukrutný rámus a mámě už trochu tikalo očko, tak jsem to raději rychle šoféroval na férovku Za Vodu, chladit kožich a tlapky...

máma mě z vděčnosti pustila na volno a já byl moc a moc hodný. Domu jsem utíkal přes louku, máma se vlekla, celá udrbaná... Jenže já věděl, že ten den mi nesmí vůbec nic ujít, že táta se strejdou Vláďou s tetou Alenkou razítkují. A děda Kája hlavně od božího rána chystal děsnou, ale DĚSNOU, nejvíc VOŇAVOU dobrotu, uzené ryby a živáňskou rybí pečínku na grilu a já musel všechno očichat... A pak máma vyndala z batůžku můj dárek od Prokopa a já se všem chlubil a ten den už jsem jiný aportek do mordičky nevzal a všichni mi ho házeli a když ne, tak jsem je pořádně vyštěkal!

Pak máma chvíli překážela v kuchyni zase se svými červenými kuličkami a vařila to červený, i když docela voňavý lepidlo, jenže hned pak tam pustila dědu a on rozezvučel a roztančil kořenky, špíčky, máslo, bandury,.... Co vám budu. Ani já, ani Franca jsme se nedokázali odlepit a nechali se odlákat jen na chvíli ... a jen na kus našeho kouzelného, levandulového sýru. (Nebo na Prokopův aportek, vědí, kde mám slabinu ... no). ¨

Jenže táta s mámou a strejdou a tetou, ti to nemohli vydržet vůbec, a tak se sbalili a šli pryč, prej na pouťu, na pivo a na básu, máma na hrancle, na který má prý chuť pět let a že už by si je dala... Tak jsme je s Francou doprovodili až k lesu, a tam to otočili zpátky, k dědovi, a taky se nám nechtělo ani trochu zase už do kopce.

Čekali jsme dlouho a byli celou dobu s dědou moc a moc vzorní, na prahu kuchyně a snů. A když se máma s tátou vrátili, hned ve vrátkách nám dali dárky od Prokopa, véééééélikkkkáááánnnsssskkkkoooouuu hovězí kost, pro každýho extra, plný sáček sušených dobrot a nový koláre na vobojek. Já byl kámoš a ségře, na kterou ta kost byla trochu big, jsem odkousl ty měkký chrupky a položil jí je do trávy ... a sežral zbytek tý kosti a stejně jsem učinil i s druhou. A všem to připadalo strašně moc pěkný 😊

Pak jsme dostali ještě vychlazený jogurt s ovocnou pěnou, abych se prý vůbec ... udělal bobíka. A pak se vyndaly ty ryby a já teda jako žebral, ale nevešla by se do mě už ani šupina a tak jsem byl rád, že mi nikdo nic nedal. A pak se hrálo a zpívalo a sedělo a mluvilo a já u všeho musel být a nechtěl jsem si jít lehnout, až už se máma bála, že mám čumáček celý úplně horký, tak jsem na chvilku hodil ucho na verandě mezi kámoši, pak chvíli s dědou v boudě, ale stejně, na kutě jsem šel až s tátou, ulehl u dědy a padl za vlast.

Ráno jsem byl teda fakt docela rád, že na vejlet máma vytáhla i ségru, protože to znamená, že se potulka zkrátí na nějakých šest, sedm kilíků. Ségra nám to mazala jako paštiku na chleba. Aby ne, taky se nemusela tahat s takovýma pytlema pod očima, jako já! Když jsme se vrátili, páníček byl už vzhůru a nakládal Alfrédka. Jelo se domů.

Trochu mi bylo smutno, olízl jsem dědu a šťouchl do něj čumesem, pak jsme vzbudili Vláďu a Alenku, protože ti seděli se mnou a Francou vzadu a byli povinni drbat! A tak jsem se nakonec na cestu těšil, nahrnul se do auta a jelo se.

5.-6.7., dva naprosto nevýznamný dny :D

Povím vám, ještě že byly dva dny na rozkoukání v Benešovský boudě! Byl jsem z toho celej zdechlej, fakt! A ještě včera jsem měl trochu smutek, že už nemám takovou bujarou společnost... Ale dnes, dnes máme pátek ráno. A to se jede zase zpátky za dědou, juche! Tak uvidíme, co uvidíme!

Já vám zase napíšu, kamarádi. Mějte se krásně, tlapku a líz a já už letím balit, váš Fido!

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido 

If you're going through hell, keep going  (Winston Churchill) 

... a táta mi ukázal, proč dělal ten plůtek na terase ...

Ahoj, kamarádi. To vám byl zase víkend. Fakt úplně naruby, ušima dolů a tlapkama vzhůru! Už v pátek to bylo všechno nějaký podezřelý, přesto že nás, mě a ségru, táta s mámou spakovali do Alfréda tak, jako každý pátek. Už čtyry zatáčky od Sázavy jsme se ségrou Francou synchronně spustili tradiční bandůrskou, aby děda Kája chystal misky s naším kuřecím barfíkem, na který se moc a moc celý týden těšíme.

Jenže! Dojedeme k boudě, lomcuju brankou, ségra se ji snaží přeskočit ... NEŠLO TO... Rvu kliku zubama, ségra se snaží podhrabat ... ZAMČENO! Jak to jako, jak to, ježišmarjá!!! Táta s mámou nám musí odemknout Sázavskou boudu a my hrajeme hru "najdeme si dědu sami", než máma s tátou vynosí nějaký úplně zbytečný krámy a piškoty z auta .. Jenže děda se tentokrát schoval nějak fakt moc a moc dobře a tak jsem ho ani já, ani ségra nenašli, ale díky všem Kerberosům, barfík byl na svém místě, tak to do příště tomu dědovi možná zapomenu...

Jenže pak ... pak táta vytáhl takový dva úplně nejvíc super aportky!!! Chvíli to vypadalo jako fakt velký míče s dírou uprostřed, jenže byly placatý a taky z pořádně hustý gumy, která se dá konečně úplně normálně zlehýnka požužlávat, jak se vší něhou a láskou pečuji o všechny své hračky. Jeden z nich mě nechal drtit a druhej mi přivázal ke stromu. Prej pnojmatika je to ... něco prej jako Alfrédova bačkurka. Bačkora to teda je pořádná, pač jsem jí to vyštěkal, nasolil i vosladil, než jsem to vyklep, jukněte!

Jenom od mámy jsme dostali v noci vynadáno, pač jednu tu pnojmatiku a takový můj drobný klacíček, máma mu říká pařez, jsme nechali na cestě, kudy v noci prchá na patník ... a ona pak kvůli tomu chytala zajíce, nebo co ... no vůbec jsem tomu nerozuměl, ale tvářili jsme se oba s tátou kajícně, ačkoliv jemu teda cukaly kníry...

Večer jsme šli všichni docela brzy do pelíšku, protože dědu jsme s Francou nenašli a táta neměl s kým moudře hovořit do nočního poledne. Což mi tak úplně nevadilo, pač vyjma toho, že jsem mohl všem lézt po hlavě, jsme se taky ke všem mohl tulit a nechat si drbat pupík, uši a uslintanou mordu. A to já rád.

Ráno se máma vzbudila hodně brzy, ještě moc nekoukalo sluníčko a máma ještě měla děsný pnojmatiky pod očima, ale dostali jsme svoji ranní žebrotu piškotů a dokonce hnedle barfíka, prej, abych měl síly... Nevěděl jsem na co, ale síly jsem měl dost a mámě jsem to hned ukázal na tý pověšený pnojmatice u patníku. Pak se máma pakovala, nějak dýl, než jindy a dokonce brala do batůžku butilku s vodou a jablíčko. Já hlavně kontroloval, jestli řádně nabila mlskabeličku šiškotama a taky sušeným hovězím, to já rád. Ségra kontrolovala taky a oba jsme vůbec děsně prokontrolovali vstupní kvalitu produktu...

A v půl šestý jsme vyrazili, normálka do kopce k cintorínu, vlevo přímo za divočákama k Prokopovi, cestou k Marijáně a tak, žádný velký vzrůšo, prostě skoro jako dycky, jen pár veverek a nějaký prima louže s bahnem. Pak jsme za Mariánou zahli k řece a šli jsme, pořád, pořád pořád jsme jenom šli, rovně podél řeky, já furt, ale furt smutně koukal na řeku, z řeky na mámu, z mámy na řeku ... jako nedovtípila se nebo co, furt jenom meldovala něco o velký vodě a "tamhle, Fido, bude potok se studánkou"... No nepustila 🙁. Byl jsem z toho smutnej teda hodně, ale nefungovaly ani psí voči, a tak jsem se nechal teda uplácet sušeným hovězím a porachtal se teda pak v tom potůčku, vzorně do něj naslintal i načůral, jako to dělám vždycky, na to já jsem pes!

Cesta ale byla poměrně fajn, spousta kámošů, vůbec jsem mámu nezlobil a dělal jsem jí radost a vůbec teda nechápal, proč jsem dostal barfíka už ráno, když ho jináč dostáváme až po návratu ze sobotního vejletu, ale žer kde žer a kdo mešká, nežere! V Choceradech jsme mrkli na kostel nějaký Marušky, přešupajdili napitou řeku, načůral jsem do třetího potůčku a už jsme to točili podle trati zase vlastně domů, žádná trága, už jsem se těšil, jak na chalupě zmasakruju, tedy ehm ožužlám, svý nový pnojmatiky a okukoval jsem mlsně všechny, které projížděly kolem... A furt jsme šli, máma očima sbírala hřiby, masáky, hlívu, strkala mi do pusy ňamky, sobě bobnony a to už jsme byli v Růženíně a mně to už bylo docela všechno nuda. Když v tom jsme konečně vyrazili do kopečku, máma říkala, ať pořád netahám, že teď toho kopce teda ale užijeme. Nejdřív jsem jí úplně nevěřil, ale když už jsme šli do kopce asi tak miliardu psích nedočkavejch let, máma říkala asi 20 minut a nějakej Samechov furt nikde! Pak jsme ho teda našli, ale řeknu vám, nic moc, normál vesnice, náves, pár pipek... To už mě teda hodně nebavilo, pač i celej ten Samechov byl kopec do kopce a tak jsem na rozcestí, kde máma váhala, tahal a tahal doleva na polňačku, aby byla nějaká psina a taky že to bylo konečně z kopce, že máma řekla "na zdař Bůh" a podvolila se! Pak to začalo!

Konečně pořádná pátračka a jeepovačka, jak já povidám! Ještě pěknou chvíli jsme měli poměrně civilní cestu, pěkně pohodička, zahřejvačka z kopce, pár kočiček na poškádlení, prolezli jsme přes nějaký dvorky chatek a tak ... pak cesta tak nějak končila,... končila..., až skončila, tak jsem to hrnul a valil, máma sbírala nějakou vegetaci do vlasů a první bahno do bot. Našel jsem moc fajn cestu, máma přečetla ceduli a povídala, že jsme teda v Národní přírodní rezervaci Ve Studeném, což byl teda fakt, bylo tam moc fajn chládek a spousta bahna a potoků a prej to taky byl bukovej prales. No nevim, všude se válely klády velkejch stromů a tři jsme museli přelézt, pač nešly obejít ani do kopce, ani strží k potoku a dál jsme se patlali bahnem a chladil jsem tlapky a chlemtal z potoků a máma koukala do svý užmoulaný, naprosto marný mapky. A pak povídala, že mám čenichat a hledat lidi, že už se mrcasíme na tom Spáleném kopci fakt dost dlouho a že musíme najít Dojetřice, pač ty já znám, tam jsou ty velký rohatí pejsci... 

(Takovýhle byl plán naší cesty. +- 18 km)

Jenže ono to čenichání a soustřeďování dá zabrat, když všude po cestě běhaj prasátka a malí pašíci v pruhovanejch pyžamech (a máma z toho má vočadla navrch hlavy a drží a drží vodítko jak v křeči...) A vůbec, já nejsem žádnej dží pí pes! No zahli jsme blbě, no. Asi. Určitě. Najednou nebyla normální cesta, ale jen taková ta liščí stezka, pak i ta zmizela, šoupali jsme se já po pupíku a tlapkách, máma po zadku z kopce ... My totiž viděli vršky baráčků, cítili jsme pečený buřtíky, slyšeli auta a leskla se řeka a modral se lom ... jenže k tomu prostě nevedla cesta! Na jedný skále, kde už se máma rozbrečela, jsem navrhl, že to teda skočíme, ale to máma držela, jako kdyby před námi bylo celý stádo prasátek... A tak jsme museli zase do kopce, že prej tam se rozhlédneme, a tak co jsme po pupíku, tlapkách a zadku slezli, jsme teď zase zdolávali nahoru, máma potila krev, já se trochu zadejchal, a tak jsem vyžebral ňaminy a vodu a máma si jen cucla, prej raději ... To už tátovi psala, že teď jsme naprosto přesně definitivně v p*deli... To jsem se teda pořádně rozhlédl a podíval, pač tam často plánují, že pojedou na dovolenou. No, řeknu vám, proti gustu žádné dišputace ... ale pokud jde vo mou peszonu, dávám přednost boudě na Sázavě!

A pak jsme KONEČNĚ našli konec lesa a začátek pole a máma říkala, že do lesa už nevlezeme, možná nikdy, a tak jsme šli podél pole, smrádek tam byl parádní, pač to byla nějaká prej řepka. A máma vždycky vypískla nadšením, když viděla "stopu lidského života", jak ona povídala, nebo co... A motali jsme se a motali v poli a po kraji pole a v kraji lesa (hloub už jsem mámu prostě neutáh), až jsme konečně viděli vršky Dojetřickejch domků, který máma poznala snad už podle komína... A pak už jí bylo nějak úplně všechno jedno, brali jsme to přes louku durch, přes elektrický ohradníky (který teda máma nejdřív osahala a pak až mě pustila se do nich pekelně zamotat) a už, uuuužžž tadá jsme byli z louky venku na cestě ... někomu ve dvoře.

Máma povídala, že asi dostaneme pěknej céres, ale že už je jí všechno jedno. Ale přivítal nás takovej legrační pán, asi indián, protože byl celý v obličeji rudý jako rajčátko, oči měl jako skleněné kuličky a vůbec, asi to byl sklář, nebo sběratel, nebo se rozhodl planetu zbavit veškerého skleněného odpadu a vzorně třídil, protože všude, ale všude byly lahve ... ale mně nabídl vodu, což jsem odmítl a mámě nabídl takovou malililinkou skleničku vody, přesto že vypadala teda fakt hodně žížnivě. Ale mamka odmítla i tu malilinkou skleničku vody a slíbila pánovi, že kdyby byl tak moc a moc hodnej a pustil nás vrátky vejít do Dojetřic a z Dojetřic dojít domů, že mu přinese příště buchtu. Buchta asi zabrala, pač pustil, otevřel branku a já se mu hrnul mezi nohama ven a domů, pač už bylo fakt hodně horko a milion hodin a Franca s tátou vyváděj kdo ví co a vo jakou psinu bych mohl přijít! Štandopéde z kopce ze zatáčky do zatáčky jsme to domastili do Sázavy ("Město Sázava vás vítá" četla máma a zhluuuuboka vydechla). Hned Na Závrtku jsme to zavrtěli k řece a máma mě KONEČNĚ pustila do slepého ramene řeky, kde jsem zchladil nejdřív žáhu, pak brzdy a nakonec rozpečený kožíšek.  

(A tohle byla skutečnost. 23,6 km)

Domů se máma dovlekla jak slepý Bulhar do vlasti. Já se snažil tvářit účastně, vážně, ale jen co mi máma na cestu domů dala volno, lítal jsem zase jako trdlo a hnedle zkoumal všechny díry a škvíry a vůbec, hnal to napřed, aby ségra a táta věděli, že jsme v cajku a že mám hodně moc a moc hlad a taky roupy...

Ségra mě přivítala tak, že div nepřeskočila bránu u boudy, no vopravdu tý vystřelený patroně chyběla míra jen "vo chlup", což mě teda potěšilo a nechci být za měkkotu, ale trochu i dojalo. Mámy si totiž všimla, až když zašustila pytlíkem se zbytkem rozdrolených mlsek, hehé! Ale myslím, že se vlastně ani trošku nezlobila 😊. Byl jsem za hrdinu a pašáka a sklidil velkou slávu, protože jsem se hned, ale hned vrhnul na svý dvě pnojmatiky, abych potěšil i toho vopuštěnýho tátu, který tu musel strašně trpět a neužil vůbec žádnou psinu. A taky jsme si hned hodili rugbyšiškoua dělali pinďoviny, jak máma říkává a kroutívá u toho hlavou a táta říkává "magor"... Byl jsem moc rád, že je zase celá smečka pohromadě.

Pak jsme se ségrou dostali malého barfíka, hlavně hoooodně vývaru, abychom zchladili žížu a táta si pak šel hrát se svými aportky, se kterými já si hrát nemůžu, ale aspoň ho pořád hlídám, aby si s nimi pořádně hrál on a nenechal je ladem tak, jako já si pořád nosím něco v mordičce. Táta se svými aportky zase razítkoval na stěnu. Má takový vážně legrační koníček, hehé! A pak taky dost často něco někam vyvrtá, pak tam něco přidělá, pak na to hrozně dlouho vrčí a poposkakuje a aportky mu jenom lítaj od tlapek ... No hrozně moc rád na něj koukám a když to jenom trochu jde, tak asistuju a snažím se zamazat alespoň z půlky tak, jako on, abych byl taky tak velkej kluk. Táta pod mým dozorem dodělával schody a zábradlí na tu terasu, kde se mi tak bezvadně štěká na řeku a na tu ozvěnu, co jsem teda ještě neviděl, ale všichni o ní mluví a ona taky hodně mluví, teda hlavně štěká ...  

Po o si máma vzala kyblík, ten, co mi moc voní a co do něj vyhazují všechny zajímavý a voňavý kousky zeleniny a tak ... a běhala po zahrádce a hrabala se, krkoun, v hlíně a mně na truc zrovna tam, kde mně to zakazuje a hudruje, když zrovinka tak zlehýnka zkoumám život pod zemí, tak jsem ji teda aspoň pozoroval, jestli to tou svou kovovou tlapkou dělá správně, když V TOM! Tak jenom vrzlo kolečko a jinak bylo ticho, úplně normálně, jenže mámě se zježil zátylek a už to mastila k tátovi, který už si vůbec nehrál s aportky, ale lenoch se válel pod jabloní a asi trhal nezralý jabka (což mi teda taky zakazujou...) Nevím proč, ale máma vypadala nějak hodně vyděšeně, kupodivu nejvíc vyděšeně za celej den, což je teda co říct. Ale tátu odtrhla od lenošení, oklepala z něho trávu, vzala mu všechna natrhaná nezralá jabka a pro psí voči, když odloupala všechnu parádní hlínu, kterou měl tráta skoro všude, tekla mu všude krev a byl samá boule a modřina... máma ho asi pucovala moc na hrubo. To jsem byl rád, že mě se ségrou teda ten kožíšek jen tak šolichá! Jenže táta povídal, že právě, ale zrovinka proto dělal ten plot na terase, protože pod tou jabloní vůbec neholdoval odpočinku, ale žuchnul jako zralej vořech.

A to jsem mu musel olíznout tlapku, protože takhle potlučenej bych být nechtěl, to by mi veteriář zase smazal úsměv. Táta je boží! A já ho mám moc rád, což jsem mu taky večer dokázal. Teda ne tím, že jsem u něj věrně seděl, když si pekl buřtíka a debužíroval sýr, i když ty mě teda taky vůbec nezajímaly a byl jsem u něj z čistý lásky! Ale v noci, v noci jsme já a dokonce i mámin záprdelník Franca vlezli jenom a jenom k tátovi pod peřinku a nechali si od něj a jenom od něj drbkat pupíky, ouška, zádíčka i prdky a moc se nám nechtělo ráno z pelíšku přestože jsme se těšili na dalšího barfíka od dědy, na kterýho jsme celýho ale úplně zapomněli, protože nám i tak bylo moc fajn. Ale příště doufám, že už budeme zase úplně ta velká smečka, jako dycky na sázavský boudě!

Tak to byl můj víkend, kamarádi. Moc mi chybíte a občas bych vás tu všechny potřeboval, protože, jak vidíte, mám práce nad uši a ségra, koza, už má prej nemoc zvanou rozum. Tak to tu zatím musím všechno ošéfovat a uhlídat sám.

Teď mě čeká 5 dní pořádný dřiny, máma s tátou si prej berou dovolenou... Tak jsem si tak vzpomněl, kde ji plánovali trávit a pořád doufám, že nakonec přeci jen pojedeme na tu chaloupku k dědovi.

Tak zatím ahoj, kamarádi, příští týden snad taky napíšu, jestli nebudu mít úplně ošoupaný tlapky. A že bude určitě co... Přijela pouť!  

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

14. června 2020

Další šrám a divný sen...

Ahoj kamarádi,

tak jsme se opět vrátili z chaloupky. Včerejšek byl velmi plodným dnem. Hned ráno mne máma totiž vzala na velice dlouhou procházku. Obešli jsme snad celou Sázavu. Dokonce jsme jednou museli ptát na cestu a máma i požádala nějakého pána o vodu. Pro mne. Je hodná. Tedy máma a i ten pán byl hodný, že mi přinesl misku s vodou. Byli jsme až v Úžicích a v Čekánově. Když jsme se asi po osmi kilometrech vrátili zpět do boudy, ségra, děda i táta nás moc krásně přivítali. Už se jim stýskalo. Dostali jsme se ségrou snídani a pak jsme se chvilku váleli. Venku bylo pěkně hnusně. Bylo dusno, ale déšť ne a ne spadnout. Táta si se mnou ale hrál. Házel mi mojí rugbyovou šišku, kterou jsem proháněl po zahradě proháněl jako blázen. Pak dědu napadlo, že by mi mohli aportek přivázat na strom. Ty mezuláni to fakt udělali a mne to strašně bavilo. Mrkněte se na videa níže.

Táta pořád něco betonuje a tvoří. Dnes, respektive včera zabetonoval jeden schod a naimpregnoval strop pod terasou. Snažil jsem se mu pomáhat jak jenom to šlo. Z raní procházky, z dopoledního blbnutí a z počasí jsem byl tak unavený, že jsem si musel na chilku lehnout. Usnul jsem jak špalek a zdál se mi takový divný sen. Spím si takhle v pelíšku, když tu se obrátím na záda. Zdálo se mi, že jsem se obrátil na víru. Nejmenoval jsem se Fido, ale Mahátmá Pindí. Šel jsem do synagogy, na hlavě jsem měl špičku z rugbyové šišky a místo uší jsem měl takové copánky. Když jsem vstoupil, slušně jsem pozdravil. Štěkl jsem Šaluňk a ztropil jsem tak foajé. Pak ke mne přistoupil takový pán oděný do černého hábitu, na hlavě měl tu druhou špičku z mojí rubyové šišky a podal mi piškotu. Koukal jsem na něj jako blázen, ale piškotu jsem si samozřejmě vzal. Pak mne začal hladit. Hladil mne na hlavě, na bříšku, za ušima i na ocásku. Vtom jsem se vzbudil a uvědomil jsem si, že mne to hladí táta. Tak jsem ho olízl a šli jsme zase blbnout se šiškou. Šiška mne přestala bavit, proto jsme si našel oranžový pískací balonek, který mi všichni házeli. Někde jsem si při tom blbnutí natrhl levou tvář pod okem. Ani nevím o co a kde, ale vůbec jsem to nevnímal.

Dnes už mám pod okem strup. Jako táta. Tátovi jsem ale ten strup pod okem a také levým udělal ale já. Jednou jsem totiž na něj skočil, když se vrátil domů z práce. Měl jsem takovou radost, že ho vidím, že jsem to trošku přehnal a drápl jsem ho drápkem pod oko. Nechtíc samozřejmě. A táta byl taky statečný jako já a nefňukal. Po celém tom pestrém dni jsem byl tak unavený, že jsem šel spát. Máma šla se ségrou také a táta s dědou ještě něco probírali. Spal jsem, jako vždy na chaloupce, v pelíšku s mámou. Po nějaké době  přišel i táta a tak jsme v tom pelíšku spali čtyři. To je přesně tolik, kolik mám tlapek. Tak, venku přestalo bouřit a prší také méně, jdu ven.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

7. června 2020

Divoké prase, srnky a mejdlo na chaloupce...

Ahoj kamarádi,

dnes ráno jsme se všichni vrátili z chaloupky. Jsem unavený, vyběhaný, vyaportkovaný. Když jsme v pátek k večeru přijeli na chaloupku, už jsme se ségrou netrpělivě očekávali baštu od dědy, tak zvanou kájovku. No pošmákli jsme si.  Pak jsme trošku odpočívali. No jo, ale potom máma vybalila ze zavazadla mou rugby šišku a začala ta správná zábava. Lítal jsem jako blázen. Škoda, že se pokazilo počasí. Pršelo, což mi ale vůbec nevadilo. I tak jsem honil aportky po celé zahradě. Šiška mne přestala bavit a tak jsem si našel aportek jiný. Velké dřevěné poleno, kterému jsem jasně vyštěkal, kdo je pánem situace. Odnesl jsem si ho na kopec, kde jsem ho pustil. A jak se kutálel z kopečka dolů, ještě jsem ho poštěkával aby přidal. Nakonec jsem ho ulovil a celá akce začala od začátku. V tom se neskutečně rozpršelo a já se šel raději schovat do chaloupky. Když najednou vrzla vrátka. Zbystřil jsem. Hle, koho nevidím? Přijel strejda Vláďa s přítelkyní Alenkou. Jsou to moc prýma lidi. A navíc uvažují o pejskovi, takže táta jim hned doporučil někoho od vás. Všichni jsme se pořádně očuchali a strejda s tetou mne a ségru pěkně pošudlali. Super, ještě teď  cítím jejich ruce na svém kožíšku. Chvilku probíhala volná diskuse a volná zábava. No a pak strejda vyndal z takového podivného batůžku takovou věc. Mělo to tělo jako když obdélník z obou stran promáčknete. Krk to mělo hubený a na můj vkus dlouhý. Místo srsti to mělo šest strun. Nejdřív si to vazala do ruky teta Ála, která ale jenom struny napínala a povolovala. Pak si to vzal táta, který párkrát struny pohladil. Když si to ale do ruky vzal strejda, vydávala ta věc moc krásné zvuky. Navíc všichni okolo k těm zvukům štěkali, tak jsem se přidal. Po nějaké době předal tu věc dědovi. Jéj a ten když pohladil ty struny, to byla věc.  To bylo mejdlo. Oheň hořel, buřtíci se pekli, štěkalo se a hrálo. To bylo mýdlo! Když jsme krátce po půlnoci šli do boudy, těšil jsem se jak se přitulím v pelechu k tátovi a k mámě a taky jo. To bylo super. Když mne máma v sobotu jemně a něžně probudila, tušil jsem, že půjdeme na procházku. Jůůůů, těšil jsem se jako každý týden. Máma mne vzala do místních lesů, kde jsme potkali srnky a jedno divoké prase. To čuně bylo veliké asi jako já, ale nebál jsem se ho. Z mámy jsem ale cítil, že ta trochu obavy měla. A tak jsem trhnul vodítkem a řekl jsem pojď mámo. Šla. Když jsme se po nějakých těch kilometrech vrátili, táta se strejdou a tetou nás přivítali vyloženě s otevřenou náručí, protože jsme s mámou našli bedlu. Bedla je taková kytka, která nosí místo vodítka klobouk. Z rozhovoru jsem pochopil, že se táta, děda, strejda i teta bavili o tom, že by si dali z bedly řízky. Co je bedla už jsem věděl, ale co je řízek netuším. No jo, zase ty člověčí věci. Táta  pak se strejdou a s tetou patlali na zeď takové těsto a táta tam něco razítkoval. Chvilku jsem jim chtěl pomáhat, ale nevěděl jsem jak, a tak jsem si vzal špalek a pěkně jsem mu domlouval.

Kolem třetí hodiny odpoledne vložil táta do komína, ze kterého se kouřilo, tři takové pěkné kousky masa. Večer je pak vyndal a všichni si pomlaskávali. I my jsme dostali, ale jen kostičku, piškotu a dort, který pro nás specielně upekl děda. A zase se hrálo a štěkalo, všichni pili takovou zrzavou vodu z kuželek a bylo veselo. Když jsem viděl, co pijou, byl jsem rád, že máme se ségrou v misce vodu čistou a ne zrzavou. Ty se zejtra poserou, říkal jsem si, ale proti gustu.... Když se hrálo a štěkalo, táta přinesl ještě takový dřevěný špalek,který měl na sobě kůži, která ale neměla chlupy. Mlátil do toho tlapkama, ale znělo to moc krásně. Jo a ten špalek mu odpoledně přivezl strejda Martin, který jel náhodou okolo. Prej z džíp srazu. Nevím, co je to džíp, ale přijel moc krásným autem. 

A musím se přiznat, že mám nové kamarády. Tátovi a mámě se nelíbí. Totiž, když takhle běhám s aportkem travou, nasbírám takové drobné broučky. Mně se líbí moc, protože nechápu, že když je seberu takové prťavé, odpadnou ze mne o mnoho větší. Táta i máma mi moje nové kámoše chtějí sundat, ale já jim to nedovolím. Vždycky vrčím.

No a jak se den od rána chýlil přes večer ku noci, kolem desáté večer jsme šli opět do pelíšku. Po celém dni jsem zavřel oka a otevřel je až ráno. Zdál se mi moc krásný sen o ztracené jitrnici, kterou jsem jako soukromý detektiv Fidel Castról společně s Dášenkou hledal, našel a sežral.

Máma mne volá, musím končit, jdu se totiž se ségrou projít, ale upřímně, po včerejšku bych raději chvilku ležel na gauči. Ale jak říká táta, pohyb je důležitej. Tak jdu.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

17. května 2020

Kompletní smečka na chaloupce ...

Ahoj kamarádi,

dnes ráno jsme se s mámou, ségrou a tátou vrátili z chaloupky. Byli jsme tam kompletní smečka, protože tam byl i děda. Byla to náramná legrace. Všichni mi totiž házeli rugby šišku a i ségra si hrála s aportkem. Táta dodělal plot na terase abch nemohl skákat dolů, to mne trochu nakrklo, ale asi se o mne bojí aby se mi něco nestalo. Začal také stavět nové schůdky na terasu, už se na ně těším. Já jsem si uloupil takový moc pěkný pařez se kterým jsem si hrál, štěkal jsem na něj a válel jsem se po něm. Táta, máma i děda se mi strašně smáli, ale mně to bylo jedno. Měl jsem obrovskou radost. Se ségrou jsme pak dostali moooc dobrou baštu. Pak mne ale naštval táta, protože mi omylem hodil tenisák k sousedovi za plot a už ho nenašel. Ale naučil jsem se nový povel. Už umím přinést tenisák až do ruky. Jsem šikula. No a po celém tom úmorném dni, kdy jsem pořád lítal za aportkem, jsme si šli večer lehnout. Do postýlky. To je úplně nejvíc! Máma, ségra, já a táta. Vždycky se ségrou přitulíme a vnímáme navzájem živočišné teplo. Ráno se nám pak nechce vylézt ani na čůrání. Posledně jsem musel tátu budit. Štěkal jsem na něj: "Táto vstávej, je tři čtvrtě na sraní!". Táta se strašně smál. Ukážu vám par fotek zmého řádění.

No nic, jdu ven na procházku.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Pánská jízda ...

10. května 2020

Ahoj kamarádi, právě jsme se s tátou vrátili z chaloupky. Jelikož si máma chtěla odpočinout od nás, od pinďourů, jeli jsme bez ní. A aby doma nebyla sama, nechali jsme jí tam Ségru Francu. Takže na chatě proběhla pánská jízda. Jeli jsme již ve čtvrtek odpoledne. V pátek táta dělal celý den terasu, ale večer přijel jeho brácha, strejda Martin s dcerou Malvínkou a fenkou Editkou. Takže jako úplně pánská jízda to nebyla, ale bylo to sqělý. Dozvěděl jsem se, že u řeky je nějaké hospůdka a že zrovna dnes otevřela. Já, táta, Děda, soused strejda Milan, Martin, Malvínka a Editka jsme vyrazili na jedno točené. Chá a táta vzal s sebou aportek, rugby šišku! V hospůdce jsem byl moc hodný a hrál si se šiškou, ale pak ji táta vzal a hodil mi jí do řeky. No na nic jsem nečekal a upaloval jsem pro ní a Editka se mnou. Sranda to teda byla. Voda byla docela teplá a mne strašně bavilo jak šiška plavala a já ji nemohl pořádně popadnout. Toho si táta všiml. A jak mne a šišku pomalu unášel proud, všiml jsem si, že táta jde za náma do vody. Málem jsem se utopil, když jsem viděl, jak táta zakopl  ve vodě o kámen a celý pak spadl do vody. A oblečený. Ani nenadával, jen se smál a šel si pro mne a pro šišku. Celé osazenstvo hospůdky jsme náramně pobavili. Když jsme vylezli z vody, táta úplně mokrej šel k okénku a objednal si ohnivou vodu. Přidal se k němu i strejda Martin. Na to už jsme šli domů aby se táta převlékl do suchého. No a pak vyndal z udírny uzený špek, vepřové ramínko a klobásy. Nic mu neupadlo, ale ta vůně!!! V sobotu jsme nemohli najít šišku. Táta říkal, že jestli ji nenajdeme, skočil do řeky úplně zbytečně. Celé dopoledne jako kdyby se po šišce slehla zem. Ale když odjížděl strejda Martin, našli jsme ji. Respektive Malvínka volala "Mám šišku!". Já trouba jsem úplně zapomněl, že jsem ji nechal před vrátky na cestě. Musel jsem se zasmát, když jsem si vzpomněl, jak táta a všichni hledali i v troubě, na záchodě, v pračce a v okapech. Prej ty vole kam jsi ji dal, vždyť jsi ji Fidovi ještě večer házel. Když si na to vzpomenu, musím se smát ještě teď. Jo a táta mi dal takový podivný obojek. Strašně divně smrdí, ale všechna klíšťata, která jsem posbíral všude možně, najednou ze mne opadala. No nechám  si ho. Když jsme v neděli ráno dorazili do Benešova a velkolepě se přivítali se ségrou a s mámou, všiml jsem si, že Franca má stejný obojek. Dostali jsme od mámy piškotky a zubočistítka a teď už jenom ležím v pelíšku a odpočívám. Ono to honění šišky sebere síly. No ale jelikož Franca už pěkně chodí, jdu se s ní a s mámou projít. Odpoledne půjdu s tátou a se šiškou. Měl by přijet i Simba, tak jsem zvědavý. 

No nic, jdu ven.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu! 

Konečně výlet na chaloupku a ségra opět běhající...

3. května 2020

Ahoj kamarádi,

právě jsem se vrátil z chaloupky. Je to dost! Už jsem se moc těšil, až olíznu dědu a dám na prdel té střešní lati. Jsem rád, že slovenský premiér České Republiky trochu povolil. Chápu, že momentální situace není moc vtipná a veselá, ale my s tátou a s mámou si legraci děláme furt, tedy pořád. Nicméně jelikož byl Alfréd u pana doktora, přijel pro nás děda. Naskočili jsme do jeho fára a ujížděli jsme krajinou  na chaloupku. Cesta byla pomalá, ale super. O to víc, že jsme se se ségrou moc těšili na zahradu, já na aportek a na střešní lať, se ségrou pak na dobroty, které nám děda vždycky přichystá. Děda nezklamal. Uvařil nám moc dobrou ňamku. Kuřecí jatýrka ve vlastní šťávě. Mohli jsme se se ségrou uhamat, respektive užrat. Táta mi celý den kopal rugbyšišku, která mne moc ba. A když už nemohl, nahradila ho máma s tenisákem. Ten mne tak ba, ale není to ono. Táta pak vyráběl zábradlí na terase, protože se bojí, abych neskákal dolů. Večer jsem pak s Francou spal s tátou a s mámou v postýlce. Super! Zdály se mi krásné sny. O tom, jak jsem šel s mámou na procházku kolem řeky a celým městem Sázava. Když jsem se ale vzbudil, došlo mi, že to nebyl žádný sen, že se to stalo. No ano, hned ráno, ale byl jsem tak unavený, že jsem na to skoro zapomněl. Ráno jsem dědovi věnoval piškotu, kterou mi dala máma. Franca tu svojí snědla, ale já jsem dědovi tu svou prostě musel dát. Už jenom za tu papačku. Momentálně jsem na procházce s mámou. Jů, teď jsem propích, že jsem venku a přitom píšu. No vymyslím nějaké vysvětlení. Jo už to mám. Totiž, vždycky když jsme s mámou na procházce, zapnu si na obojku bezdrátový přenos myšlenek. No a ty myšlenky se pak automaticky přenesou do tátového pécéčka, tedy kompjůtru. Tak to přesně je, jo jo! No ale dost o mne. Ségra už krásně hopká, dokonce jsme se trošku na zahradě proběhli. Bylo to sqělé. Příští týden prý přijede tátův brácha. S pejscicí Edith. Už se na to těším. Franca zůstane s mámou doma. Říkala to. Prý se bude kývat zepředu dozadu a bude odpočívat a šudlat Francu. Ale víkend byl plodný. Jdu odpočívat, tedy ihned jak přijdu z procházky.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu! 

Vyléčená máma a mé zlobivé JÁ...

26. dubna 2020

Ahoj kamarádi,

tak máma už se vyléčila z toho "homofisu". Trochu nás to se ségrou mrzí, protože už nechodíme na procházky milionkrát denně, ale už jen tři krát. O víkendu jsme ale venku skoro pořád. Včera mne táta vzal i s aportkem, s tou mojí rugby šiškou. Byla to bomba. Šiška totiž trošku upustila vzduch a já ji tak můžu vzít do mordy bez takové námahy jako posledně. 

Každé ráno s mámou chodím na dlouhou procházku. Mám ale zlobivé období, takže jsem mámě natrhl dvě bundy, sežral jednoho rejska, neposlouchám a vůbec vymýšlím pinďouroviny. Hlavně s tátou. Na dnešní procházce jsem byl ale celkem hodný. Potkali jsme spousty srnek, tak jsme jim pěkně vyštěkal co a jak jako.  Víte co na ní bylo ale nejlepší? To, že když jsme byli asi patnáct minut od naší boudy, máma si přiložila k uchu takovou tatranku a něco do ní povídala. No jo ale za těch patnáct minut jsme se u viaduktu, divné lidské slovo, já bych to nazval hafhůdírou, setkali s tátou a se ségrou. Ségra je totiž moc statečná a hopká už skoro jako dřív. Byl jsem šťastný, že mám celou smečku zase pohromadě. Na procházce jsem byl celkem hodný, ale jak jsem viděl tátu se ségrou, najednou jako když utne a začal jsem zase blbnout. Tátovi to nevadilo, ale máma začala cukat ústními koutky a jedno oko jí tak podivně mrkalo...  Pak se stalo ale něco naprosto neomluvitelného. Mámě došly piškoty! Chápete to?! To teda holka ale podcenila a já jí to nezapomenu. No ale pak už jsme šli domů. Nyní, když toto píšu, máma nabíjí piškotovou kabelku, takže asi půjdu za chvilku ven. Juchau. A odpoledne přijede Simba a půjdeme se pěkně vyběhat. Pošlu vám pak nějaké Fidofoto a a Fidovideo. Doufám, že nás táta se strejdou Džendou vezmou k potůčku, jako jsem byl včera. Napil jsem se a strašně jsem tu vodu vyštěkal. Akorát mi táta neřekl, že když se chci z toho potůčku napít, nesmím do vody čůrat proti proudu, páč ta voda má potom takový podivný bukét.  No nic, jdu ven.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu! 

Nemůžu se soustředit a návštěva u MVDr. ...

19. dubna 2020

Ahoj kamarádi,

nějak se na těch procházkách nemůžu soustředit. Máma mne dvakrát po sobě vzala na procházku na Konopiště. Ano, je to ten zámek u nás v Benešově. No jo, ale u toho zámku je cesta, která vede kolem rybníku. V tom rybníce je voda a na té vodě plavou kachny a jiná různá havěť. A to mi dává moc adrenalinu do žil a síly do tlapek. Když jsme s mámou rybník obešli a já zcela naprosto ignoroval kačeny, potkali jsme nějakého pána s pejskem. Jmenoval se RRRix, ten pes. Moc pěkně jsme se poprobíhali a pohráli. RRRix byl fajn. Máma mne pak vzala ještě kolem Staré Myslivny. To je taková restaurace, kde byl táta pár krát na pivku, ale hlavně tam mají orchestrion. Kdyby neměli zavříno, hodil bych tam dukát aby mi ta skříňka zahrála. No ale naproti byla taková maličká obůrka, kde se pásli daňci a jiná vysoká zvířátka. No to se pak mám soustředit! Naštěstí máma nosí s sebou takovou moc šikovnou kabelku, ve které jsou špikoty. No jo, to pak poslouchám na slovo. Jistě jste pochopili, že jsem byl na procházce s mámou sám. Ségra je totiž ještě trošku rozbitá, ale už ne tolik. No a ty kačeny na tom rybníce si tak líně plovaly až jsem dostal chuť je trošku popohnat. V tom mi zabránila jen jedna jediná věc. Vodítko. Máma nepovolí. Ty daňci tak krásně voněli a měl jsem moc chutí si s nimi hrát. Ale oni nechtěli. Zatímco jsem s mámou brouzdal parkem konopišským, táta zatím brousil se ségrou okolo baráku. No nemá ty tlapky ještě natolik silné aby holka mohla běhat se mnou, nebo plovat v rybníce jako ty kachny. Ty kachny se tam tak máchaly až mne srdce zaplesalo. Už se těším, až skončí ta zatrolená "kantaréna" a já pojedu na chaloupku a tam se ségrou skočíme do řeky a budeme plovat, jako ty kachny. Táta mi koupil nový aportek. Zase rugby šišku, ale menší a se včelkou. No jo, táta je včelař a to se nezapře. Takhle ten aportek zří.

Dneska odpoledne ho půjdeme vyzkoušet. Doufám, že ho proženu. Ne jako ty kachny a daňky, protože budu bez vodítka. Jak už jsem psal, ségra už není tak rozbitá. Pan Dr. a jeho kolektiv odvedli moc dobrou práci. A máma s tátou taky, protože s ní pořád cvičili, tahali ji za tlapky a všemožně s ní blbli. No a když už jsem zmínil pana Dr., včera jsme u něj byli. Ségra na kontrolu a já na pigáro. Ha pigáro, to bylo snadné, ani fňuk jsem neutrousil, ale potom to přišlo. Prý kontrola žlázek. Říkal jsem si, že to bude taky nějaká piškuntálie. A taky jo. Představte si, že mi strčili prsty do zadele!!!! Já řval, jako když mne na nože berou, modlil jsem se k Dášence, ale ta mi tentokrát nepomohla. Jediné, co mne uklidňuje je to, že tátovi bude letos čtyřicet. A v té kisně, co jí doma říkáme rádio, říkali, že každý chlap musí po čtyřicítce chodit preventivně na vyšetření nějaké podstaty. Nevím, co to je, ale v prostatě bude mít táta podobný zážitek. Tak a máš to! Zub za zub, prst v zadeli za prst v zadeli.  No a ještě vám ukážu krátké video, které svědčí o tom, že ségra už není tolik porouchaná. Je statečná!

Omlouvám se, že jsem skákal od daňků ke kachnám atd.. Jsem nesoustředěný, ale touhle chodící tečkou se s vámi loučím a přeji moc krásné dny!

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido, za chvilku spící (po procházce) a chodící Franca!

Ségra už se lepší a moje poselství...

12. dubna 2020

Ahoj kamarádi,

Moje pravidelné procházky se stále prodlužují a prodlužují. S mámou chodím každé ráno pomalu deset kilometrů. Chodíme do lesa, kde se pasou srnky, datlové ťukají do kmenů stromů a mravenci nosí rejži. Jsem sice na vodítku, ale mně to nevadí. Občas zajdeme k potůčku, který zurčí a já se v něm kachním. Baví mne to, je to prostě super. A včera jsem šel na procházku s tátou. On vzal takový veliký aportek, který jsem ani nevzal do mordy. Ale pohrál jsem si s ním moc. bylo to super. Mrkněte jak jsem se vyřádil. Poslední video je nejlepší.

Myslím si, že takový aportek jen tak někdo nemá. Táta mi už objednal další. Je to rugby šiška se včelou. A bude menší, než ten co mi táta půjčil včera. Ano, pouze půjčil, páč táta má moc rád rugby a nerad by o šišku All Blacks přišel. Už chápu proč se lidé honí za šiškou. Mne to také moc baví. Jak si skáče jak chce a já ji snažím chytit. Možná by nebylo od věci takovou rugby šišku hodit mezi pár psích kamarádů. Že bych vymyslel psí rugby? Psí rugby aneb hon za neposedným aportkem :-) Musím to vyzkoušet. Až se ségra úplně uzdraví, pozvu Simbu, Míšu a zkusíme to. To bude paráda. Už teď se na to moc těším. No jo, ale ona je pořád ta "kantaréna" a nesmíme se shlukovat. Ach jo. Už aby to všechno přešlo. Mne tak napadá, jestli vy tam v Opřeticích neporušujete zákon? Určitě je vás tam víc jak dva. Ale s tím si hlavu nelámejte, my jsme doma čtyři. Občas i víc, když k nám oknem vlétne moucha, včela nebo motýl. 

Ségra je pořád ještě trošku porouchaná, ale už chodí. Ujde pár metrů a pak si musí odpočinout. Dášenka je totiž s ní. A ségra je velmi statečná. Nevzdala a nevzdává to. To je právě to moje poselství. Kamarádi nikdy a nic nevzdávejte!!! I vy budete jednou mít rodinu. Určitě. Vsadím se o bednu piškot a všechny své aportky. Proto se to v Opřeticích jmenuje naděje pro čtyři packy, protože naděje je vždycky.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Porouchaná ségra a na mě jde jaro...

5. dubna 2020

Ahoj kamarádi,

ségra je pořád porouchaná :-( Už byla u pana dr., který mi sešil zadel. Co mi ségra říkala, dostala prý do packy nějakou "kamilu" a tři dny tam jezdila na nějakou párty, protože se vždy vrátila nějaká přiopilá. Asi ale byla moc hodná, protože pan Dr. jí dal nějaké bonbonky. Teď doma odpočívá. Na procházky tedy chodím jenom s mámou a táta hlídá ségru. Když jsme doma všichni pospolu, táta i máma se ségrou vyvádějí různé piškuntálie. Tahají jí za packy a na procházku se Franca nosí v tašce. 

Jsem teď trošku na druhé koleji, ale mne to nevadí. Alespoň si malounko odpočinu. I když... Máma se mnou byla už brzy ráno na klasické šestikilometrové procházce. Máma má totiž pořád ten virus Homofis. A táta se mnou před chvílí byl testovat nový aportek. Je boží! Ten aportek. Jinak jsem zaslechl, že ségra už stála na všech čtyřech. Prý jen asi tři vteřiny, ale snaží se. Už se moc těším, až spolu budeme zase dělat pinďouroviny. Si tak říkám, že až jednou přijdou rodiče domů a bude vyhrabaný koš, to bude radosti :-) Jestli já ho nevyhrabu sám, aby tu radost rodiče měli. Za chvilku jdu zase na procházku. Ale mne nikdo neutahá. Mně ta "kantaréna" vyhovuje.

Jde na mne jaro. O to víc se snažím vymýšlet  nějaké békoviny. Včera jsme šli kolem potůčku. No a to bych nebyl já, abych do něj neskočil. Bylo teplo, takže jsem tam skákal jak štěně. Co jak, vždyť já jsem štěně a vždycky budu! Takže s mámou jdeme na procházku zase a vrátím se jak prase. Mne políbila jarní múza. Asi. 

A jak si tak Franca v pelíšku odpočívá,

jistá je, že z nebe se na ní Mája dívá.

Já zatím s mámou valím na procházku.

Jde na mne jaro, třeba potkám svou lásku.

No jo, tuhle myšlenku rychle zaženu.

Vždyť já nemám ani pomyšlení na fenu.

Proč? To jednoduché jest.

Protože raději píši příběhy ze svých cest.

Raději než fenu mám od běhání za aportkem boule.

Další důvod je, že já už nemám koule.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Porouchaná ségra a život v "kantaréně"...

29. března 2020

Ahoj kamarádi,

jak sám nadpis říká, "kantaréna" pokračuje. Máma je s námi pořád doma a pracuje z boudy. Včera jsme byli s mámou na velice dlouhé procházce. To bylo hned ráno, pak jsme šli ještě před obědem, po obědě a v podvečer. Máme v tlapkách tolik kilometrů, že už ani nemáme náladu ani síly na zlobení a trávíme kantarénu pěkně a spořádaně v pelíšcích. Ségra se na procházkách porouchala. Zřejmě si natáhla zadní  běhy, takže sotva vyskočí na gauč. Odpočívá tedy ve svém pelíšku na podlaze a ne v bunkru, který tolik miluje.

Je mi jí moc líto. Ale jak ji znám, bude to trvat den, maximálně dva. Dnes ráno jsem šel s mámou na další dlouhou procházku sám. Ségru jsme nechali doma odpočívat, ale táta ji vzal vyčůrat a vybombit. Zatímco si ségra s tátou doma váleli šunky, my s mámou jsme prošli skoro celý Benešov. Ačkoliv jsem unavený a hodný, šel jsem na vodítku. Později jsem pochopil proč. Máma mne totiž vzala kolem hřbitova. Pochopil jsem, že mám vodítko proto, abych nevyhrabal žádnou kostičku. Svatá Dášenko! Zase jedna procházka bez aportku. Včera odpoledne, když jsme šli se ségrou s mámou a s tátou na procházku, také mi nevzali aportek, tak jsem si po cestě našel alespoň šišku. Táta se chytil a šišku mi házel. Táta je takovej můj moula na bejkárny. Mámu poslouchám, ale s tátou pořád blbneme a vymýšlíme všelijaké lumpárny. Máma nám říká pinďouři. A my mámě a France zase říkáme frndy. Máme to doma spravedlivě rozdělené, pěkně dva na dva. Co se týče toho viru Homofisu, zatím jsme na žádné novinky nepřišli. No a také jsme se ségrou pochopili, že jelikož je ta kantaréna, nemůžeme jet za dědou na chaloupku do Sázavy. Ach jo. Ta střešní lať tam pěkně zvlčí. Jsem zvědavý jak dlouho ta kantaréna ještě potrvá. Táta povídal, že kvůli tomu nepůjde koledovat. Nevím o co jde, prý nějaké Velikonoce. Zase ty divné lidské zvyky. Prý jde o nějaké zmrtvýchvstání lidské Dášenky a tátové mlátí mámy aportkem. Mámy jim za to ještě dají malovaná vejce a mašle. Nechápu. Táta mi teď řekl ať na sebe něco prásknu. No tak teda jo. Když zlobím, řeknou mi, že zavolají Dášenku. Mám před ní respekt, takže se skoro hned uklidním. Fakt to na mne funguje. No nic, jdu se starat o ségru. Mám ji moc rád!

Ještě Vám pošlu fotografii, jak to vypadá, když dopíšu. Táta mi to vždy zkontroluje, abych tam nenapsal úplný hovadiny a já mu koukám přes rameno aby mi to zase moc neupravil.

Venku je nádherně, pomalu budu končit a chystat se na předobědovou procházku, doufám, že s aportkem.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Máma má virus...

21. března 2020

Ahoj kamarádi,

u nás v boudě nemáme televizi, ale takovou černou krabičku, ke které jsou drátky připojené další, ale větší krabičky. Ta menší krabička je mezi těmi většími a mluví. Ano mluví. Jednou povídala, že v naší Republice řádí nějaký chcíp či co. No a když se jednoho dne uprostřed týdne máma objevila doma ve dveřích příliš brzy, došlo mi, že ten virus asi chytila.  Tato hypotéza se mi potvrdila tím, že od té doby je máma s námi doma pořád. Táta ne, ten pořád chodí do práce. Ten virus, co chytla máma, se jmenuje "homofis". "Houmofis" (homeoffice), opravuje mne táta. Ale no jo chytráku. A ten homofis způsobuje to, že člověk musí být v nějaké "kantaréně". Asi už napořád, což mi nevadí. Jo, a také když jdeme na procházku, tak si máma bere na čumák takový divný košík. Jsem se jí jednou ptal, jestli je jí to nepříjemné, ale odpovědi se mi nedostalo. Na svých cestách totiž občas potkávám pejsky, kteří mají podobnou věc na mordě a říkají, že se v tom špatně dýchá a hrozně to tlačí. No ale zpět k tomu viru. Homofis bude asi pěkně nebezpečný, protože na procházce potkáváme spoustu psích rodičů a všichni nosí ty divné náhubky. Když mi teď táta kouká přes rameno, pořád mi opakuje houmofis (homeoffice), že prý je to z angličtiny. Spojení slov Home - domov a Office - kancelář. Blbost. Já si myslím, že je to z latiny a češtiny. Jakože Homo, jako homosapiens a FIS, tedy fatální imunitní selhání. Ještě to proštěkám s nějakým veterinářem. Ale vypozoroval jsem jisté příznaky. Máma se totiž chová divně. Buď něco píše na počítači, což doma normálně nedělá, nebo každou chvilku rozloží v kuchyni takové divné prkno, přes které hodí kus hadru a po něm jezdí s takovým podivným angličákem. A asi na něj moc tlačí, protože se z něj kouří. Pak ten hadr sebere, odnese ho do vedlejšího křídla naší boudy a zavře za sebou dveře. Já se dívám klíčovou dírkou, protože ségra k ní nedosáhne. Já pozoruji, ségra si dělá poznámky. Po chvilce máma vyjde ven i s hadrem, přehodí ho přes prkno, podráždí gumy angličáka a zase zmizí. Z pokojíku se pak ozývají divné zvuky. Vrčení, klapání, mumlání a sprostá slova. To raději se ségrou zmizíme v pelíšcích a děláme jakoby nic. Vypozorovali jsme, že z toho hadru se nakonec stanou ty divné náhubky. Táta je vždy ráno odnese, ale už je nepřinese zpět. Se ségrou nás napadlo, jestli náhodou rodiče nejsou v nějakých potížích a táta s náhubky nechodí někam na trh, aby jsme měli dost penízků na granule a piškoty. No jo, ale táta žádné peníze za náhubky domů nikdy nepřinese a piškoty už vůbec ne. Je to divné. Ještě musíme se ségrou strávit mnoho hodin u klíčové dírky a popsat poznámkami mnoho papíru abychom měli jasno. Abychom mohli jasně stanovit příznaky HomoFISu a pokusit se vymyslet i lék a ochránit tak další generace. 

Do této chvíle víme jistě jen následující:

Příznaky HomoFISu:

• rodič, či rodičové jsou doma v "kantaréně" protože vir je nakažlivý
• rodič, či rodiče dělají věci, které doma normálně nedělají 
• do telefonu neříkají "Jasně kámo!", ale "Ano šéfe!"
• vyrábí náhubky
• nervozita, vztek a vyčerpání 

Léčba HomoFISu:

Tak toto téma je zatím rozpracované, ale víme, že průběh nemoci můžeme nejvíce ovlivnit my, tedy Já a Franca. Znamená to následující:

• netahat odpadkový koš
• netahat aportky
• nezlobit
• na procházkách nelovit myši
• doma ležet v pelíšku a za rodiče chorobu vyležet

Testovali jsme to a výsledkem je zatím jen úpadek nervozity, vyčerpaní a vzteku. Musíme na tom ještě zapracovat.

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Dr. Fido a sestřička Franca

Příběh ze záhrobí...

7. března 2020

Ahoj kamarádi,

dnes se stalo mnoho mnohého. S mámou jsme prošli skoro celý Benešov, zase. Tlapky mne bolí. Ale pak se mne v kožíšku něco brblalo. "Co to jenom je?", říkal jsem si. V mé lebeni mi najednou vyvstala Mája, moje předchůdkyně, ségra Francy. Znervozněl jsem. Byl jsem fakt nervní. A na víc je Mája umřelá, moje bývalá sestra. Jednou jsem slyšel od rodičů takové přání. Cituji:" Májo, pošli nám z nebes pejska, který by nám Máju nahradil". Mája mi tenkrát ve snu, i když už je v hrobečku, poslala zprávu o tom, že pejska pošle. To jen, aby táta s mámou nelitovali.

Takže, mi došla jedna věc. Když Ségra Majdulka zemřela, rodiče truchlili a  Mája , co já vím, jim pověděla vzkaz. Totiž, že k nám do boudy přibude nový kámoš, Fido - tedy Já. V P.S. mi ještě Majdulka řekla, že má moc pěkný hrobeček, a že doufá, že Fido - tedy já -báječně nahradím ségru ségře. Táta s mámou říkají, že se to povedlo moc. 

Když jsem se ráno probudil, neměl jsem kůži psí, ale husí. 

Takže já teď pokračuji v Májiných lumpárnách. A moooooc rád!

Reinkarnace asi opravdu existuje...

Ježí se mi hřbet...

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Výlet do Opřetic...

29. února 2020

Ahoj kamarádi,

včera byl zvláštní den. Ráno, brzy ráno nás máma vzala asi na šestikilometrovou procházku. Když jsme se vrátili domů, už jsme zase pelášili do Alfréda. Nechápali jsme se ségrou nic. V Alfrédovi jsme ujeli asi dva kilometry a zastavili jsme u takové veliké psí boudy. Všude okolo bylo mnoho aut. Rodiče vystoupili, ale nás nechali v autě. Znejistěli jsme. Když se asi po půl hodině rodiče vrátili, tlačili před sebou takovou divnou věc plnou různých věcí. Koukali jsme na ně se ségrou jak dva pitomci. Po chvilce táta tu divnou věc někam odtlačil, ale už prázdnou. Když se pak táta vrátil k nám, nebylo po té divné věci ani památky. Hmm. No ale rozjeli jsme se dál, ale úplně na opačnou stranu, než jsme zvyklí. Mrkli jsme na sebe se ségrou, ale ani ona netušila kam jedeme. Zhostila se mne panika. To bylo nic proti tomu, co teprve přišlo. Zaparkovali jsme totiž před útulkem v Opřeticích. Ségra byla až do tohoto okamžiku klidná, ale teď jsem na ní viděl, že je hodně nervózní. V hlavě nám oběma probíhaly myšlenky, co jsme zase kde provedli. No Bóže, tak jsme vyhrabali několikrát odpadkový koš a já jsem se doma dvakrát vykakal, protože jsem to už nevydržel. Ale Svatá Dášenko, proč nás vrací zpátky do útulku!!! Už budeme moc hodní, slibovali jsme se ségrou s očima vsloup. Táta s mámou odešli dovnitř za tetou a my se ségrou jsme si říkali, že je po všem. Viděli jsme, že tetě nesou nějakou bednu a tašku. Asi naše aportky. Máma s tátou a s tetou za chvilku vyšli ven a měli s sebou dva jiné pejsky. To nám s Francou opravdu spadla čelist. Oni nás vymění!? Co jsou ti lidi za zvířata, když mění pejsky jak ponožky!? Dostali jsme oba vzteka. Ten nás brzy přešel, protože ono není nic tak, jak vypadá. Když táta otevřel dveře Alfréda, vyděšeně a neochotně jsme vystoupili. Máma ale vyndala z tašky, co v ní nosí piškotky, aportek. A nám došlo, že jdeme na procházku i s těmi novými pejsky. Trochu v nás se ségrou šrotovala myšlenka, zda se budeme o naši boudu dělit ještě s nimi, ale já měl co dělat, abych běhal za aportkem, takže se mi z hlavy brzy tato idea vypařila. 

No ale k těm dvěma pejskům. Byli to ještě malí prcci. Asi bráchové. Jeden se jmenoval myslím Sebastien, ale jméno toho druhého si už nepamatuju. Ale teta na ně volala fňufňu. Jistě vím jen to, že si je nepamatuji z doby, kdy jsem bydlel v Opřeticích. Procházka s nimi byla parádní, protože mi nebrali aportek. Ale stejně byla škoda, že byli celou dobu na vodítku, byla by větší sranda, třeba někdy příště. Asi po čtyřiceti minutách táta s mámou vrátili mne a ségru do Alfréda. K našemu potěšení. A oba pejsky Fňufňu předali zpátky tetě. Veškeré otázky, které vyseli ve vzduchu byly vyřešeny. Se ségrou budeme stále spolu v benešovské boudě. Trošku nám bylo líto Fňufňu, že nemohou jet s námi, ale snad si je brzy někdo vezme a budou mít i oni svou rodinu.

Po příjezdu domů nám máma s tátou řekli, že v té bedně byli piškoty pro kamarády, kteří bydlí v Opřeticích. V té tašce pak byla láhev vína pro tetu, láhev Plzeňského pro strejdu a pár kalendářů. Také jim tam pro kamarády nechali nějaké peňauze, aby měli na přilepšenou.

Tak si tak říkám, že ti lidé nejsou zas tak špatní.

Další výlet do Prahy...

16. února 2020

Ahoj kamarádi,

tak jsme opět vyrazili do hlavního města České Republiky, kde má svou boudu děda Kája. Ani nebudu popisovat nástup do Alfréda, cestu a výstup z Alfréda. Po příjezdu k dědovi jsme se jak se patří přivítali. Dostali jsme baštu, tak zvanou Kájovku. Po chvilce poledního klidu jsme už šlapali na procházku. Šli jsme opět do toho velikého lesa. Bál jsem se, co mne tam čeká. Jistě si vzpomínáte, že jsme v tomto lese na poslední procházce narazili na obrovské psí stopy. S mrazením v zádech a s aportkem v mordě jsem tedy do toho lesa vstoupil. Šlo se celkem dobře, protože máma s tátou mi jako vždy házeli aportky. Asi po dvou kilometrech jsme opět narazili na stopy. Byly jiné než posledně a také nebyly tak velké. Říkal jsem si kolik různých pejsků v tomhle lese bydlí a jal jsem se tomu přijít na kloub. Jelikož mi doma občas říkají, že jsem moula, převtělil jsem se do role komisaře Moulaina. Očichal jsem ty zvláštní stopy. Ten pach i tvar mi přišli povědomé. Kde já jsem tyhle stopy jen čichal, kde já jsem ten pach jen viděl? I když jsem pořád běhal za aportkem, neustále jsem se snažil rozpomenout. Občas jsem i s aportkem zaběhl kousíček do lesa a větřil, větřil, ale nic nevyvětřil. Po cestě jsme potkali spousty malých lidských štěňat, i dospělých lidských pejsků. Někteří se jen tak procházeli, jiní běželi, jiní jeli na takovém prapodivném stroji mající dvě velká kola. Asi se byli také vyvenčit. A ti běžící a jezdící určitě běželi a jeli za aportkem jako já. Akorát nebylo nikde vidět nikoho, kdo by jim aportky házel. Jsou divní ti lidé napadlo mne. Potom jsem ale opět spatřil ty stopy a z Fida se opět stal vyšetřovatel. No spíš vyvětřovatel. Pořád jsem větřil, ale stále jsem si nemohl vzpomenout odkud jsou mi ty stopy povědomé.

Po dalších pár kilometrech jsme narazili na rybník, kde na vodní hladině plavali takoví bílí pejsci, jedni měli takové dlouhé bílé krky a bílou srst a divnou mordu. Místo předních nohou měli křídla. Divné bylo, že neměli vyplazený jazyk, jako má každý pejsek na procházce. Ti druzí pejsci měli měli naopak černou srst ale stejně divnou mordu. Pak jsem si vzpomněl, že v Opřeticích  měla teta a strejda podobné pejsky. No nechal jsem to být a pokračoval jsem honění aportku. Ségra Franca jako vždy za mně vyřizovala pesemesky a odpovědi na naše vzkazy, které jsme tam zanechali posledně. Pak se znova objevili ty stopy. Na zádech jsem měl husí kůži. Ihned jsem si vzpomněl, že ty bílí pejsci se jmenují husy. Chá, měl jsem radost, že jsem něco vyřešil, ale ty stopy mě v mysli trápily pořád. Už jsme se pomalu blížili k civilizaci, takže nám máma s tátou nasadili vodítka. Najednou mi o chřípí zavadil onen povědomý pach, který jsem viděl na těch stopách. A pak jsem to ucítil. Přímo před námi stál v ohradě veliký pes. Byl hnědý s bílými ponožkami a cosi hledal v trávě. Asi ztracený aportek. Hlavou mi proběhla myšlénka, že mu dám svůj, aby nebyl smutný, ale rychle jsem ji zase zahnal. Okamžitě mi ale naskočila vzpomínka, odkud ten pach a stopy znám. A hádejte odkud. Z Opřetic . Vzpomínám si, že tam také byla ohrada, ve které běhal podobný pejsek společně s jinými, kteří měli takovou hodně huňatou srst.

Záhada vyřešena. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem záhadu vyvětřil. Komisař Moulain opět nezklamal. No a s klidem v duši a s aportkem v hubě jsme pomalu mířili do dědovi boudy. Byla to moc krásná procházka. Máma s tátou sice říkali, že byla kratší než posledně, ale mne to tak nepřipadlo. Díky aportku jsem opět naběhal víc kilometrů než máma s tátou a u dědy v boudě jsem se natáhl jak široký, tak dlouhý. I celou cestu domů jsme se ségrou pochrupkávali a všiml jsem si, že i máma oko zamhouřila. Táta ne, ten musel řídit. Po návratu do Benešova, jsme ještě chvilku podřimovali. Máma nás stejně ještě vzala na dvě procházky. To bylo včera, v sobotu. Dnes je neděle čtvrt na deset a už máme v nohách šest kilometrů. Máma mě se ségrou vzala na procházku. Šli jsme klasicky na pole a potom mezi domkama kolem pana veterináře, který asi ještě spal, protože se tam nesvítilo a venku byla ještě tma. Kolem sedmé jsme už byli doma, kde nás přivítal táta. Do teď jsme si spolu hráli, ale musel jsem vám něco napsat, tak jsme toho nechali. Ale jak tohle dopíšu okamžitě v tom budeme pokračovat. Ještě vám tady vyvěsím pár fotek ze včerejška a rozloučím se.

To by bylo pro dnešek všechno. Počítám, že si teď budu chvilku hrát s tátou a potom půjdeme na procházku. Už se zase moc těším na balonek. Ještě než Vám řeknu haf mňau čau, musím vám napsat ještě jednu novinku. Vlevo nahoře na tomto webu jak je tam moje fotka, přidal jsem tam svůj podpis. Schválně na něj klikněte :-D

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Tento víkend jsem nikam nejel, ale...

9. února 2020

Ahoj kamarádi,

jak sám nadpis tvrdí, tento víkend jsem nikam se ségrou s mámou a tátou nejel. Byli jsme doma a odpočívali. Jenže ono  to zase takové nicnedělání nebylo. Nejenom že nás máma pěkně protáhla polem lesem i městem, ale když šel s námi dopoledne na procházku táta, dostal jsem pěkně do těla. Táta, jako ostatně vždycky, vzal s sebou aportek. Šli jsme jenom na asi dvoukilometrovou procházku, ale jelikož táta házel a házel, já jsem naběhal kilometrů přinejmenším deset. To bylo včera. Dnes mne čeká to samé. Určitě. Máma tátovi momentálně v troubě peče kachničku a od plotny na mne volá ať se také zmíním o tom jak ranní procházka probíhala. No tak tedy ano, přiznám se. Byla sobota, brzo ráno a na nebi svítil měsíc jako blázen. Teda takové kolo na obloze jsem ještě neviděl. Pořád jsem se zastavoval a zíral na něj. Ten měsíc mne tak zaujal, že jsme se ségrou moc neposlouchali a dělali jsme si co chtěli. Tu jsme oběhli tam a tu zase tamhle. Máma na nás pořád musela volat, abychom jsme se jí nezaběhli. Chudák toho měla plné zuby víc než my. Teď mi ještě říká ať zveřejním jednu fotku s léky na nervy. Tak jo. Ale zas tak zlobiví jsme nebyli :-)

Také vám musím oznámit, že jsem opět zraněn. Mám bebí. Při tom honěním za aportkem jsem si podrápal čumáček, ale jen trošičku. Jsem chlap a tak mne nějaký ten šrám od běhání za aportkem neodradí. Včera večer, když jsme přišli z večerní procházky, jsme se ségrou padli jako podťatí. A navíc nám máma koupila takový aportek, který když se s ním zahýbe, tak se rozbliká. Ten bude prýma, až půjdeme na procházku, kdy bude tma. Už se na to těším. Táta, a to na něj musím prásknout, není takový chlap jako já. On si pořád stěžuje, že ho po tom házení aportků bolí rameno. Pravda, hází mi ho docela daleko, ale stejně, je to ubrekánek.

Bacha, táta s mámou si oblékají bundy, jdeme se projít. Určitě i s aportkem, JOOOOOOO!!!!

Zatím haf mňau čau kamarádi.

Mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Zase jsme byli v Praze...

2.února 2020

Ahoj Kamarádi,

včera odpoledne jsme se vrátili z dalšího výletu. Opět jsme zajeli za dědou do hlavního města České Republiky, tedy do prahy. Bylo krásně teplo, takže jsme chvilku jeli s otevřeným okýnkem. Já se ségrou jsme měli po cestě čumáky vystrčené ven z Alfréda, to bylo boží. Při příjezdu k dědovi, jsme se jako vždycky nejdříve pořádně přivítali. Po olízání dědy od hlavy až k patě, jsem si musel chvilku odpočinout. To víte, je to nějakých 45 kilometrů. Pak už ale následovala papačka, kterou nám děda uvařil. Opět byla velice dobrá. No a asi půl hodiny na to jsme vyrazili na procházku. Táta na mne vymyslel takovou fintu. Vždy, když někam jdeme, i v Benešově, dá mi do mordy aportek. To má za výsledek dvě věci. Jednak neštěkám a druhak netáhnu na vodíku ani vodítko nekoušu. Spokojenost je na všech stranách. Sjeli jsme, stejně jako před čtrnácti dny, takovou krabicí ze šestého do prvního patra a už jsme juchali směrem k lesu. Skoro hned před barákem mne táta, k nelibosti mámy, pustil z vodítka. Jelikož jsem měl ale aportek, nezajímalo mne nic jiného. Ani srnky, které nám později přeběhli přes cestu. Táta s mámou mi aportek házeli, já jim ho vždy přinesl zpět a tak to šlo pořád dokola. Franca je přece jenom již trošku starší dáma, takže se tohoto blbnutí nijak zvlášť nezúčastnila, jen šla s námi a vyřizovala za mne denní výtlač, pesemesky atd.. Když jsme ušli pár set metrů, našli jsme na cestě stopy. Ale nebyli to obyčejné stopy, byly obrovské. Svatá Dášenko, co to proboha muselo být za pejska?! Chvilku jsme nad tím se ségrou přemýšleli, ale pak jsme myšlenky na podobu obrovského psa raději opustil, abychom se na procházce nebáli. Ali i tak jsem se vždycky otočil, když se někde něco v lese mihlo, nebo někde praskla větvička. Díky aportku mne za chvilku strach a obava přešly, takže už jsem se plně věnoval jen procházce. Po pár kilometrch jsme pak objevili ještě něco zajímavějšího. Myslím, že jsme objevili opravdový svatý grál. Chvilku jsme u něj zdrželi, zaštěkali jsme krátkou modlitbičku k Dášence a pokračovali jsme dál. 

Pak nám přes cestu přeběhly ty již zmiňované srnky, které, jak jsem již také psal, mne nechaly naprosto v klidu. No a když jsme vyšli z lesíku a byli jsme na cestě zpět k dědovi, měl jsem toho plné tlapky. Ještě jsme potkali kravičku s telátkem a už jsme nastupovali zase do té kisny, která nás vyvezla do patra šestého, kde bydlí děda.

U dědy jsme ještě chvilku pobyli a pak jsme se rozloučili,nastoupili do Alfréda a jechali jsme k domovu.  Tak to je vše z procházky pražské, ale teď jsem se akorát vrátil z procházky benešovské. Opět mi táta házel aportek, který jsem po návratu domů odmítl pustit a tak teď s ním odpočívám v pelíšku. 

Jsem docela utahaný, takže já jdu odpočívat a rodiče jdou obědvat. 

To je pro dnešek vše.

Kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Zimní výlet na chaloupku...

26.ledna 2020

Ahoj kamarádi,

před malou chvilkou jsem se se ségrou a rodiči vrátil z chaloupky. Když jsme do Sázavy dorazili, bylo něco kolem půl deváté ráno. Byla trošku mlha, z nebe padali její jednotlivé součástky, byla zima, prostě nevlídno. Rodiče se zavřeli v chaloupce a něco tam vyváděli. Přinesli nám se ségrou jen misku s čistou vodou a pak zase zmizeli. Nám se ségrou to bylo jedno, protože já jsem na cestě opět našel tu neskutečně drzou střešní lať a pěkně jsem ji srovnal do latě. Prostě jsem jí opět přepral. Občas táta vylez z chaloupky a šel za ní. (za chalupu, ne za tou latí) Když se vracel zpět nesl plnou náruč aportků, ale všechny je vždy odnesl dovnitř. Když jsem ho takhle viděl potřetí, počkal jsem až ho chaloupka spolkne a ujal jsem se vyšetřit, co je to za lumpárnu. Opatrně a s rozvahou jsem obešel stavení a tam jsem to spatřil. Kolem zadní části téhle veliké boudy bylo vyskládáno obrovské množství aportků. Byl jsem překvapen. Říkal jsem si, že máme vlastní psí čůrací patník, hromady aportků, co mne v téhle rodině ještě čeká? Zamyslel jsem se. Svatá Dášenko, dej mi sílu a inspiraci! Pak mne to napadlo. "Kde se ty aportky berou?" zeptal jsem se sám sebe. Na psikipedii jsem si přečetl, že jablka jsou z jabloně, hrušky z hrušně, broskve z broskvoně. I když, něco tady nesedí. O Vánocích jsme se totiž všichni dívali na pohádku, kde hrušky rostly na frňákovníku. V lebeni jsme měl nepředstavitelný zmatek. Chvilku jsem seděl a přemýšlel. Pak mi to došlo. Začal jsem hledat Aportovník. A tak jsem pobíhal po celé zahradě a hledal. Dokonce jsem zalez pod terasu, kterou táta s dědou loni postavili, ale nenašel jsem vůbec nic. No jo, ale všiml jsem si, že se začalo kouřit z komína chaloupky. "Co se to tu sakra pes děje?!" Už jsem neměl náladu na pátraní ani na přemýšlení a tak jsem zaběhl za chaloupku a jeden ten aportek jsem si vzal. Tak! Běhal jsem s ním v mordě nahoru, dolů, doleva a doprava. Ségra běhala za mnou, ale ona je menší než já a nemohla mne dohonit, to mne bavilo! Najednou se otevřely dveře od chaloupky a my jsme směli na chvilku dovnitř. Bylo tam nádherné teplíčko a čisto. Máma šla akorát vylít lavor s úplně špinavou vodou, blé. Po pravé straně od vstupních dveří jsou dveře, za kterými jsem ještě nebyl a tak jsem do nich nakoukl a udělal jsem pár krůčků. Podlaha byla studená a mokrá a tak jsem se otočil a šel pryč. Když jsem se ale ohlédl za sebe, zřel jsem, že tam po mně zůstali černé tlapičky a tak jsem se šel raději podívat do obýváčku, kde jsem spatřil kamna, ve kterých plápolal oheň a teplo od nich sálalo. Když jsem se ale do kamen podíval pořádně, spatřil jsem tam ty aportky. Některé již byly ohořelé zcela, některé jen zčásti. Pak mi došlo, že jsem se tomu divil už při první návštěvě, když jsem se seznamoval s dědou. Děda tam však s námi tentokrát nebyl. Sotva jsme se se ségrou ohřáli, šupajdili jsme zase ven, kde na nás čekaly misky s papačkou. Po Ó, jsme chvilku v klidu trávili právě spořádanou krmi, ale pak už jsme zase běhali za aportky, které nám házela máma. Byl to moc krásný den. Jelikož je pořád zimní roční období, smráká se brzy. A i my jsme šli brzy do tepla a na gauč a na véču. Už jsme se jen dívali na pohádky a pochrupkávali. Po nějaké době se máma zvedla a šla do té místnosti, které říkají spinkárna. Už jsem se moc těšil, protože posledně jsme tam spali já, ségra, máma i táta, bylo to super a byl jsem v očekávání podobného zážitku. A taky jo! Táta tedy za námi přišel později, ale když dorazil setřásl mne z peřiny, lehl si a přikryl se. Když si všiml jak vyjeveně čučím, odhrnul peřinu a já si po dní k němu vlezl. Bylo tam teplíčko, táta mne objímal a hladil. O ségru se podobným způsobem starala máma. Paráda! Když jsem se vzbudil, byla ještě tma, ale už byl další den a já věděl, že pojedeme domů. Táta nastartoval Afréda, naložili jsme zavazadla i sami sebe a frčeli jsme do boudy benešovské. Nechali jsme za zády nádherný včerejšek, tu hromadu aportků, celou Sázavu a i tu drzou střešní lať, která se tam opět vyzývavě povalovala uprostřed cesty. Toto již píši z Benešova, kde mne určitě čekají procházky a možná i s aportkem.

Ještě než se rozloučím, musím něco uvézt na pravou míru. Onehdá jsem totiž zaslechl, jak se máma s tátou baví o tom, že jim občas zdrhnu a že když nejsou doma, tak štěkám. Omyl. Já nezdrhám, já jen mapuji terén. A neštěkám, ale hlídám, když se něco za dveřmi šustne. Tak POZOR!!!

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Procházka po hlavním městě...

19.ledna 2020

Ahoj kamarádi,

včera jsem jel se ségrou, mámou a tátou na výlet do Prahy, našeho hlavního města, kde bydlí děda Kája. Nastupování a vystupování do a z Alfréda mi už nedělá žádný problém. Akorát jezdím s vodítkem, které je uvázáno na sedačku, protože strašně rád řídím a pořád se cpu dopředu. Takže takhle jsem zafixovaný vzadu. Ségra tam je se mnou, takže velký problém to není. Celou cestu jsem skrz okno sledoval ubíhající krajinu. Táta na chvilku otevřel okno a já jsem na chvilku vystrčil hlavu ven. To bylo moc prýma. Jak mi proudící vzduch nadouval pysky a hýbal jazykem. Ale byla docela zima, takže táta zase okénko zavřel. Už se těším na léto, protože to určitě pojedu na chaloupku do Sázavy a celou cestu budu mít určitě hlavu venku, doufám. No ale zpátky ke včerejšímu výletu. Když jsme dorazili do Prahy, okamžitě jsem pozdravil dědu tak, že jsem ho málem porazil. Pěkně jsem ho celého olízal, protože hygiena je je základ. Chvilku jsme blbli, ale pak jsem se musel uklidnit, protože děda má menší boudu, než mám já v Benešově. Pak jsem zaslechl, jak si máma s tátou povídají o procházce. Zpozornil jsem. Pak máma sebrala z poličky pískací balonek a strčila si ho do kapsy od kabátu. Nejdřív jsem měl obrovskou radost, ale když ho takhle schovala, zase mne přešla. No ale pak máma otevřela takovou sklenici, kde bylo určitě něco dobrého. Něco dobrého pro nás. Určitě. Hele a ono opravdu ano. Obsah sklenice vysypala do dvou misek. Jednu pak dala ségře France a druhou mně. To vám byla panečku dobrota. Děda nám uvařil masíčko se zeleninou a to opravdu dobře. Chvilku si tam pak všichni něco štěkali, ale pak už se šla máma obout, táta také, děda stále seděl a díval se do takové bedny, ve které jsem o Vánocích sledoval pohádky. Za chviličku už jsem byl připnutý na vodítku a frčeli jsme takovou krabicí ze šestého do prvního patra. Vyšli jsme ven a mne ovanul čerstvý chladný vzduch. Zhluboka jsem se nadechl abych načerpal trochu toho hlavního města. No a pak už jsme vyrazili. Chviličku jsme se motali mezi takovými vysokými psími boudami, ale pak se před námi vynořil les. Připadalo mi to, jako kdyby tam vůbec nepatřil. Najednou jsme byli v úplně jiném světě. Ale moc krásném. Koukněte se.

No byli jsme venku něco přes hodinu a věřte mi, já jsem byl úplně hotovej. Hlavně když si uvědomíte, že mi polovinu cesty máma s tátou házeli ten schovaný pískací balonek. Měl jsem takovou radost, že jsem se málem počůral radostí. Nosil jsem ji ten aportek zpátky a oni mi ho házeli tu mezi stromy, tu mezi pařezy tu do trávy a různě. Běhal jsem tam jako magor, ale tohle mne prostě ba úplně nejvíc. Samozřejmě jsme se ségrou všude podepsali a vyčůrali jsme spousty pesemesek.  Máma s tátou ušli asi čtyři kilometry, ale já asi tak šest :-) Nicméně celý den jsme si moc užili, bylo to moc hezké. Ke konci procházky mi už trošku došel dech, a tak jsem si balonek nesl v mordě a rodičům jsem ho již nedal aby mi ho zase nikam nehodili. Když jsme se vrátili k dědovi do boudy, neměl jsem již sil na blbnutí. S aportkem stále ještě v tlamě jsem ulehl na sofa a odpočíval jsem. Pak jsem dostal žížu a mně došlo, že pudu muset balonek pustit. No ale pud sebezáchovy byl silnější a tak jsem jej pustil a šel se napít. Když jsem se vrátil zpět k odpočinku, balonek už tam nebyl. Dostal jsem strach, že se někam ztratil, ale pak jsem si všiml, že je zpět na poličce, kde na mne bude čekat do příští návštěvy. Před odchodem a nástupem do Alfréda jsem ještě zaslechl, že příští víkend pojedeme do Sázavy. Už se moc těším. A také jsem pevně odhodlán, že tu střešní lať dám opět do latě. 

Cestu zpátky si moc nepamatuji, protože jsem já i ségra podřimovali. Vzbudilo mne jak táta vypnul Alfrédovi motor. Otevřu oko a hle, jsme u mojí boudy v Benešově. Když jsme dorazili dovnitř, napil jsem se a šel jsem pokračovat v odpočinku.

Tak a to je vše. Moc bych si přál vzít vás všechny s sebou, ale to nejde, bohužel :-(

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

A stehy jsou venku!!!

Ahoj kamarádi,

dnes jsem byl opět u paní Dr.. Prý mám zadel moooc pěkně srostlou.  Ale abych vám vypověděl celý příběh. V úterý jsem byl na kontrole. Dr. mi naordinovala ještě nějaké bobule. Umyli mi bebíčko a já neplakal. Opravdu. Ležel jsem tam na tom jejich pultíku a skoro jsem usnul. Sestřička s paní doktorkou mi zadel omývaly jakýmsi roztokem, který mně rozpustil strup. Ten strup, který jsem nenáviděl, páč svědil celého Fida.

Ale dnes! Dnes jsem jel na veterinu, i se ségrou. Měli jsme v plánu ještě cestu na chaloupku. Paní Dr. se na mne podívala, i ten jejich ponk dolů svezla a já jsem naň naskočil, tedy za pomocí táty, a pak mne vyvezli nahoru aby se ke mně nemuseli ohýbat. Paní Dr. se začala vrtat v mé zadeli. Prý: "Jů, už to je pěkné!" A pak vzala do ruky takové placaté a ještě jedny ostré nůžky. Chvilku jsem se bál a dával jsem to patřičně najevo, ale pak jsem tam skorem usnul. Povalili mne totiž na levý bok, táta mne zalehl i se sestřičkou a jak jsem na sobě cítil živočišné teplo, málem mne to uspalo. Když mne odlehli, stehy byly venku. Juchehc!!! Hele :-)

Klobouk jsem na hlavě sice ještě měl, ale prý už jenom na den, dva abych si to ještě nerozdrásal. Dostal jsem od sestřičky piškotku a už jsem hopkal za ségrou a za mámou do čekárny. To bylo přivítání. No a pak už jsme pádili k Alfrédovi, který nás odvezl na chaloupku. Byli jsme tam sice jen asi hodinku, ale i tak jsem stačil přeprat střešní lať, která se tam tak drze válela uprostřed cesty. No fakt, koukněte.

Když jsme se pak se ségrou a s rodiči vrátili domů, lehl jsem si a jal jsem se odpočívat v pelíšku od Ježíška. Po nějaké době jsme šli na procházku, a bez krunýře. Jůůůů. A s aportkem !!! Bylo to prostě prýma. Teď už jsem doma, s límcem už zase navlečeným :-( Ach jo, ale ty dva dny to už vydržím.

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Hepy Ňů Jír...

1.1.2020

Ahoj kamarádi,

tak a nový rok dvacet dvacet je tady. Včerejší noc nebyla tak tichá, jak se zpívá v té koledě, ale upřímně, mně ty bumbejchle byly úplně u zašitý zadele. Ségra Franca se trošku bála, ale když zjistila, že mně je to úplně jedno, tak byla celkem v klidu. Zatímco za okny řádila pumelenice, doma nezazněl jediný štěk. Prostě jsme to se ségrou bojkotovali. Táta nás přes ten největší bordel šudlal a když zjistil, že nám je to párek, šel ven odpálit tu svojí pyrotechniku. Poctivě zapálil prskavku. A navíc dával prskavky všem kolemjdoucím. Ti z toho měli ohromnou radost, protože se vrátili do svého vlastního dětství, kdy vlastně nic jiného než prskavky nebylo. To mi táta vyprávěl, když se vrátil.  Po jeho návratu a po utlumení toho rámusu jsme šli i se ségrou ven. Táta říkal ať se jdeme vyčůrat a vybombardovat, ať si to neneseme do nového roku a hlavně aby se nám nevyvalil bok.  Ráno, když nás máma vzala na tříkilometrovou procházku, jsme se ségrou očuchávali ty zbytky po bumbejchlích. Zatím co se jich ségra ze strachu vyhýbala, já jsem je všechny poctivě počůral. To ne z důvodu, aby znova nevybouchly, ale aby každý kolemčtoucí pejsek věděl, že jsem tam byl, a první. No a také z toho důvodu, že až si to ty blbečkové budou po sobě sbírat, aby věděli, že příště jen v rukavicách :-)   Teda pokud to nebudou opět uklízet táta s mámou, ale to je v rodině.

Máma už zase vaří, ale zhrozil jsem se, když jsem zaslechl, že budou mít k obědu kočku s párkem :-O Kam jsem se to dostal....

Takže kamarádi, Já, Franca, máma Romča, táta Buri a Alfréd Vám všem přejeme ten hepy ňů jír. Prostě všechno nej!!!

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Druhá návštěva u MVDr...

30.12.2019

Ahoj kamarádi,

dnes jsem byl opět u pana Dr.. Nakonec se máma s tátou a s panem doktorem domluvili, že mi ty gatě zašijou. Poslouchal jsem jejich rozhovor a docela jsem měl v kožíšku vítr. Když táta řekl, že teda šití raději jo, očekával jsem nejhorší. A taky jo. Píchli mi injekci, to bylo v pohodě. Pak si vzali na paškál ségru Francu, že jí ostříhají drápky. Poslední, co si pamatuji, bylo jak sestřička říkala, že to není nutné. V polospánku jsem si ještě říkal, že to je jasný, když chodíme denně 12 kilometrů. Co chceš jako stříhat?! A pak se mi zdálo o Dášence, jak počůrala psí patník v Sázavě. Jak mi Franca vyprávěla o své ségře Máje. Taky se mi zdálo o klobásách a granulích, jež jsem ulovil. A pak taky o tom ... 

... pak jsem se probudil. Tyjofka!!! Normálně mám gatě zašité, a jak krásně. To musím pana Dr. Martina pěkně pochválit. Táta ráno nenastartoval auto, takže jsme šli pěšky tam, i zpět. Když jsme došli domů, táta s mámou mne uložili na sofa, abych dospal "opici". Asi za půl hodiny jsem se zvedl a koukal jsem po okolí. Jo, tady to znám...

Pak jsem přišel k mámě a tátovi, hubu nazutou v trychtýři jsem si opřel o mámu, tělo o stůl a ocas o tátu. Inu, svůj k svému... Trochu se se mnou ještě houpala podlaha, ale věděl jsem, že jsem doma. Musím přiznat, že jsem na tátu vrčel a cenil zuby, ale on pochopil, že jsem ještě v limbu a že toto nemá brát vážně. A také nebral. Nyní jsem již plně funkční. Piju, kakám, papám, chodím na procházky, blbnu a vymýšlím bejkárny. Ale opatrně. Mám přece jenom čerstvě zašité gatě, a jak krásně. Myslím, že všichni zúčastnění si zaslouží pašáka. Dr. Martin, celé osazení veterinární kliniky Benešov a konec konců i táta s mámou. Jukněte jakou mám krásnou zadel, kterou mi ten vlčák může políbit. Políbit, ale nekousat. 

Táta říkal, že by také už nikdy nemusel. Já jsem ale štěkl, že ten pes za to nemůže, protože vina je hlavně na její paničce. Na tom jsme se shodli, takže plánujeme hon. Když je ta sezóna. Terčem nebude vysoká, černá ani jiná zvěř. Terčem pro tentokrát bude nejenom panička oného psa, ale i jiní nezodpovědní páníčci, kteří neberou zřetel na bezpečí ostatních pejsků, kočiček, morčátek, myšek, včeliček a ptáčků. 

Zítra je ten další prapodivný svátek těch lidí. Nějaký Silvestr. Já, Franca, Máma i Táta jsou za, aby nelítali o půlnoci ty pitomé rachejtle a bumbjechle. Táta s mámou uznává jedinou pyrotechniku a to jsou prskavky. Ty baví i mne. Takže i já se ségrou se zapojuji pro tichý Silvestr. Prosím!!! A děkuji za všechny zúčastněné. Berte ohled na mne, na marůdka, ale i na ostatní kamarády, kteří opravdu trpí, mohou trpět a také na ty, kteří to špatně snáší. Vy můžete ublížit nám, ale i my ze strachu můžeme ublížit vám, což nechceme. A později bychom si těžko vysvětlovali a omlouvali se za něco, co jsme vám i vy nám způsobili. Vezměte to prosím na vědomí. Pokud píši nějaké psíkoviny, tedy gramatické chibi, berte prosím na vědomí, že jsem po narkóze.

Pěkný a úspěšný rok 2020 přejeme Vám všem!!!

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu! 

Váš Fido

Tak jsem byl u pana MVDr...

27.12.2019

Ahoj kamarádi,

jak jsem psal posledně, natrhli mi prdel. Konkrétně jeden vlčák, který na poli za barákem běhá neustále bez vodítka. Jak jsem se dozvěděl, nejsem jediný, kdo má s tímto psem, tedy vlastně fenkou, takovou zkušenost. Pokousala i již zesnulou ségru Máju, které prokousla ucho, i ségru Francku, kterou potrhala na krku, tak i naší milou malou sousedku Meggie. A nezlobte se na mne, když fenku toho vlčáka nazvu čubkou. Možná si to oslovení spíše zaslouží její panička, která ji naprosto nezvládá. Táta se zařekl, že jakmile ji ještě jednou uvidí s tímto psem na volno a bez náhubku, natvrdo zavolá policii, protože tohle už není normální. Já jsem se právě vrátil od paní doktorky, která se mi na moje bebí podívala. Není to tak malé jak jsme si všichni mysleli. Dostal jsem do kožichu dvě injekce, jednu anibiotickou a jednu proti bolesti. Kvičel jsem tam jak protržený, ale to jenom tak. Vůbec mne to nebolelo! Každý den, ráno a večer, to musí táta s mámou vyplachovat hypermanganem, namazat nějakým speciálním gelem a musím papat ještě nějaké prášky. Paní doktorka také říkala, že není úplně vyhráno. Může nastat možnost, že by to špatně srůstalo a to bych pak musel ještě na operaci. Ale tomu já nevěřím, jsem šikovnej a statečnej! Také jsem dostal krunýř abych si bebí nemohl lízat, ale ten jsem si po půl hodině sundal, takže máma s tátou vymýšlí jiné řešení. Také jsem viděl jak máma pláče. Rodičů je mne líto, protože jsem u nich jenom chvilku a bojí se, že k nim ztratím důvěru. Ale já je mám moc rád, protože vím, že oni za to nemůžou. Já jsem byl totiž na vodítku a docela daleko od té čubky. Jenže té dvounohé čubce utekla ta čubka čtyřnohá a bylo vymalováno. Nemůžu říct, že je mi to příjemné a že to ani trošku nebolí, ale i tak pořád vymýšlím lumpárny a hraji si s aportkem. Na procházky samozřejmě chodíme pořád, ale už ne, když tam vidíme čubku s čubkou. Takže kamarádi držte mi packy ať pěkně a rychle srostu abych mohl zase blbnout se Simbou a ségrou a také i s mámou a tátou.

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Natrhly mi prdel...

25.12.2019

Ahoj kamarádi,

jak jsem slíbil, píši. Včera Ježíšek opravdu přišel. Dostal jsem se ségrou mnoho dárků. Táta dostal k Ježíšku jeho vysněný dress ALL BLACKS!!! Byl z toho na větvi. Jééé. Skoro,  no slzy uronil. My jsme se se ségrou dopravili domů už kolem půl osmé ráno. Procházka je samozřejmostí. Co se stalo ale odpoledne... Natrhly mi prdel. Ano, natrhly mi mé hodobožové žíhané gatě.  Šel jsem s mámou na procházku, když v tu ránu přiběhl jiný pejsek a jal se do mne kousat. Byl to pejsek od paničky, jež má asi pět pejsků. Kdybych nebyl na vodítku a kdybych nebyl tak unavený, bylo by po něm. No nic. Přišli jsme domů, máma mi spočítala tlapky a bříško ručníkem. Jda k misce, všimla si máma kapičky krve. A hele, co je ty náš blbečku. Jukl i táta a hle. Byl jsem tím pejskem skalpován na levé noze v oblasti slabin. Máma mi to vydesinfikovala, táta nasraný málem šel do mdlob. Povídal, ty moulo, jsi tu chvíli a už takové drámo. Počkej, já si tu paničku podám!!! A to mi slíbil, protože jak jsem se dozvěděl, i France ten daný psík prokousl krk a Máje ucho. Takže jestli ode dneška ten jejich magor nebude nosit košík, vyštěkáme to na jakákoliv místa, aby se tak nestalo mne, ségrám, či jiným kamarádům! Já jsem v pořádku, páč jsem chlap. Pravda, když mi máma desinfikovala moje bebí, kňučel jsem jako fena Čau Čau, ale dal jsem to. Pravda je, že jsem od té doby hodný. Ani čůrat se mi nechce. Táta má o mne strach. Tak ho nechám vycukat... 

No ale politujte mne, prosím... Já dělám, co můžu, ale tady mi to moc neprochází...

Také jsem si všiml, že Fidovi příhody nesou velmi zásadní gramatickou chybu. Fidovi s měkkým i! To jsem nějak poštěkal. Ale jsem pes, tak snad mi to odpustíte. A vlastně jsem to tak napsal schválně :-D  Protože se ty příhody staly opravdu mně. Pro štěňata: Ty příhody, ale staly se pánovi. Fidovi. Z Opřetic. Jasný? Myslím, že jsem to oštěkal dost jasně!!! Radši mi držte drápky, ať se mi zalátají gatě bez MVDr. a neřešte to, co je pro kočku :-)

Hafg

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Jsem v Praze...

24.12.2019

Ahoj kamarádi, 

kolem osmé hodiny ráno jsem dorazil do té jejich Prahy. Praha je hlavní a historické město. No není to tu špatné. Nejenom, že jsem se zase viděl s dědou, ale byli jsme na docela dlouhé procházce v Milíčovském lese. Asi hodinu a půl. Musel jsem jít na vodítku, páč to tu neznám a včera jsem trošku tátovi podrásal nervy. Já vím, neměl bych to, ale mně to baví :-D Zase jsem mu utekl na koleje, ale nic nejelo, rozhlédl jsem se. Ale budu se snažit, aby mne ta moje zvědavost už nikdy nepřekecala. Lumpárny ano, ale odcamcať pocamcať, tak to říká táta. Ale jinak se mi v Praze moc líbí. Procházka byla fakt super a to nejen pro to, že táta vzal s sebou aportek. To bylo moc prýma. Když okolo nikdo nebyl táta s mámou mě pustili a mohl jsem lítat na volno po louce a po lese a honit aportek. Cestou domů, když už jsem byl zase na vodítku,  jsem si poslušně nesl aportek v mordě. To aby mi ho nikdo nesebral. :-D

Jo a také jsem upravil jednu říkanku...

Tři aporty pro krále elfů pod nebem,
sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
devět páníčkům: každý je k smrti odsouzen
jeden pro jediného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden aport vládne všem, jeden mi vše káže,
jeden všechny povely, do jednoho sváže,
v zemi Mordor, ať už tam se ségrou serem, nebo neserem.

:-D

Zítra napíšu víc, hlavně o tom jestli Ježíšek přišel i tentokrát :-D
Ještě jednou Vám přeji krásný Štědrý den a bohatého Ježíška!!! 

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Ježíšek existuje!!!

22.12.2019

Ahoj kamarádi,

Ježíšek opravdu existuje! Jak jsem psal posledně, táta s mámou šli v sobotu na procházku. A když se vrátili, nesli spousty věcí. Byli jsme se ségrou moc zvědaví, co přinesli a tak jsme do nich žďuchali a všelijak doráželi aby nám to prozradili, ale byli neoblomní. Místo toho jsme šli na procházku, což také nebylo špatné. Když jsme se vrátili, spočítali jsme ručníkem tlapky a bříško a šup na piškotku. A jelikož jsme se ségrou na rodiče pořád doráželi ať nám ukáží, co přinesli, podíval se táta na mámu, máma na tátu a na chvilku zmizeli do pokojíčku. Pak se vrátili a to, co přinesli nám oběma vyrazilo dech. Prý to přinesl Ježíšek! Nové pelíšky, aportky, nějaký ten pamlsek a takové svítící přívěsky na obojek. Prýma! Já osobně jsem ihned pelíšek vyzkoušel a s aportkama si hraji pořád. Dokonce jsem s nimi i spal :-D  Prý ježíšek přijde ještě jednou a to v Praze, kam pojedeme v úterý. Tak tohle se stalo včera.

Dnes se stalo mnoho dalšího. Kromě toho, že jsme byli na procházce, že jsme si hráli s aportkem, že jsem ještě testoval nový pelíšek, máma nám oběma sundala obojky a Francu vzala do takové části mojí boudy, kam vždycky jenom nakouknu. Nevím, co to je za místnost, ale táta s mámou tam chodí každý den. Když se Franca vrátila zpátky, byla mokrá, ale krásně voňavá a heboučká. Čul jsem nějakou bejkárnu, a taky jo. Když mně máma zavolala, šel jsme k ní velmi obezřetně, ale přece jen má zvědavost byla silnější. Vešel jsem do té tajemné místnosti a za mnou se zavřely dveře, znejistěl jsem. Pak mne máma vzala do náruče a vložila mne do takové bílé věci, říkala tomu vana. Pak vzala takovou divnou hadici a celého mne postříkala vodou. Nebylo to nepříjemné, ale když mi stříkala vodu na hlavu, trošku mi to vadilo. Nalila na mne takovou prapodivnou věc, strašně to klouzalo, ale moc vonělo. Pak mne máma začala strašně drbat, úplně všude. To bylo Boží!!! Pak mne znovu opláchla vodou načež mne začala drbat ručníkem. Když bylo hotovo, otevřely se dveře a já jsem mohl jít zpátky do boudy k ségře. Byl jsem také heboučký a voňavý. To prý bylo proto abychom se líbili Ježíškovi. Teď už jsme se ségrou úplně suší a chystáme se na procházku. Tak doufáme, že se moc nezaprasíme, aby k nám v Praze Ježíšek ještě jednou dorazil. Moc se těšíme!!!

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Jejej...

20.12.2019

Ahoj kamarádi,

jak jsem posledně mluvil o tom lidském zvyku podivném, tedy o tom Ježíškovi a Vánocích. Tak na tom opravdu něco bude. Máma je zalezlá vedle v pokojíčku a pořád tam s něčím šustí. Táta šel na nějaký firemní večírek, ale přišel dříve, než slíbil. Šel pěšky ze Staré Myslivny až domů, což je asi cca šest kilometrů. Prý přijde nějaký Ježíšek, chá, to jsem zvědavý. Vždyť já věřím jen na Dášenku a stvořitelem je pro mne pan Čapek. Karel i Josef, aby bylo jasno. Páč znám pár Čapků a táta prý také, kterým bych nejraději natrhl trenýrky. No jo, ale máma povídala, že tento notebook, na který píši, prý také přinesl Ježíšek. Asi mně, táta má svůj, ten starý a pomalý. Dnes do toho nového pořád čučel a jak jsem pochopil, zkoušel nastavit emaily. Podle toho jak se tvářil, tak se mu to moc nedaří. Ještě musí nastavit asi čtyři. Jelikož ho to už nebavilo, šel se vyvenčit, tak jsem se chopil této nádherné nové klávesnice abych vám to všechno popsal. Ale jestli tátovi přinesl Ježíšek nový notýsek, tak to já ze ségrou dostanu určitě také něco pěkného. Upřímně, mně by stačil ten tátův starý notebook a bylo by jasno. Nicméně jsem zaslechl, že táta s mámou si zítra dělají nějakou procházku a mají v plánu jakýsi svařák. To také nevím, co je, ale jelikož se naši rodiče mají stále rádi, tak doufám, že to bude něco moc pěkného, co si moc užijí. Celý rok se totiž (o mne jen chvíli) o nás starají a vlastně nemají moc času na sebe. Tak jsme se s Francou domluvili, že jim tu sobotu teda necháme a přichystáme jim také nějakou tu radost. Nebude vytažený koš, aportky pěkně uklidíme a budeme pěkně hodní. Bacha, táta už jde, musím končit.

Hodně dárků kamarádi Vám a tetě i strejdovi!!!

Moc na vás myslím, Váš Fido.

 TÁTA:

"Fido FUJ!!!  Nech tu klávesnici od  Ježíška!"

TÁTA:  Nezlobte se na mne, že do toho FUJuji, ale Fido se rozjel a já chci jít už do peří. 

"Fido Nelízej!!!!" 

"Ale tati, já tě rád vidím!, je to dost, že jsi také doma." 

TÁTA: no a tak si jdu jako sobecký otec zoubky vyčistit a záda narovnat do peří. Ale Fido a Franca zajisté dostane jisté pošudlání a na jemném poležení od rodičů poňuňání.

"Tati a můžu ti olíznout ouško? A tati můžu tě kousnout do pr... do .. o .. opravdy?"

Ne Fido, jdeme spát! Franco!!! Kde jsi, ke mně! Fido!!!

To už si ale dělám legraci, leží u mne oba a povídám jim starý zákon, kterak Dášenka počůrala Sázavský patník na chaloupce.

Oba chrupkou a těší se na Ježíška.

Fido a Franco, promiňte mi, že jsem se Vám do toho vložil...

Za naši smečku

Buri s paní Bé

Fido - uáááá 

Franca - Uáááá

p.s.: a teď se jde na pohádku! O Dášence! Joooo!!!

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Chci Vám popřát...

14.12.2019

Ahoj kamarádi,

je to jenom pár misek granulí a pár kilometrů v tlapkách navíc od doby, kdy jsem se naposled ozval.  Chtěl bych Vám všem popřát k Vánocům a k Novému roku. Nevím, co to mají lidé za zvyk, ale prý se to dělá a táta mi pomohl vyrobit přáníčko. Takže, přátelé, nepřátelé, kamarádi, přeji Vám všem krásné prožití Vánočních svátků a v příštím roce ať Vás potká jen to nejlepší, co si přejete, po čem toužíte. Ať se dočkáte nových rodičů jako já a ať jsou hlavně hodní. Vy samozřejmě zlobit můžete, ale jenom trošičku.

To by bylo. S tátou a s mámou vymýšlíme pořád nějaké piškuntálie a bejkárny. Nejenom, že si se mnou a s Francou hrají, ale učí mne pořád nové a nové věci. Třeba že nejdřív než dostanu piškotku, musím si na povel sednout a pak i lehnout. Pak dostanu odměnu. Také že než mi položí na zem misku s baštou, že nesmím do ní zabořit hlavu jako magor, ale počkat a pak způsobně baštu zkonzumovat. Nehltat, nesrkat. Poslední tečkou ale je, že ze mne táta udělal celebritu.

Koukněte :-D

Táta mi kladl na srdce, že nesmím zpychnout a že se nemám chovat jako nějaká primadona, že jsem stejně pořád jen ten moula Fido, pán z Opřetic. Tak jo. Od nápadu s výtvorem vizitek jsem upustil, rozhovory s novináři odmítám, kamery nevyjímaje. Zahnal jsem i myšlenku na zlatý aportek s perletí a diamantový obojek. Prostě stojím na zemi, na všech čtyřech.

 A také jsem s tátou dal dohromady psídesatero, rádoby nápsíboženské. Pravda, bodů je dvanáct, ale psírkev to jistě pochopí. Hleďme je. 

- Někdy se podívám na fenku, ale nesesmilním. V srdci nosím jen Dášenku. 

- Nekdy závidím jiným pejskům kotce. Ale já ctím matku svou a svého otce. 

- Někdy čuju, že sním ségře misku, prostě zradu. Ale já vím, že nepokradu. 

- Někdy kousnu tátu s mámou, když mne myjí. Ale já vím, že nezabiji. 

- Nemám jiného Boha než Dášenku. Občas mám pochybnosti, když máma peče roštěnku. 

- Jméno Dášenky nikdy neberu nadarmo. A když už, tak kvůli OSE a ne zadarmo. 

- Určitě jednou týdně vzpomenu na Dášenku. Ale záleží na počasí, jak je venku a zda já půjdu pod pláštěnku. 

- Nikdy neštěknu křivého haf. I kdyby se mne pokoušel strhnout dav. 

- Nikdy nepožádám granuli bližního svého. Aby mi neužral z pokrmu mého. 

- Nikdy neprásknu ségru, že odpadkový koš vyhrabala. To by mne Dášenka do pekla hnala. Prostě nezradím. 

- Nepožádáš statku bližního svého. Házím bobek a štěkám na něco takového. 
 
- Nepokusíš aportku bližního svého, neb nikdy nevíš, kdy sám se staneš jeho aportkem. 

A když už vejdu do kostela, vždy si sundám čapku. Děkuji vám za Dášenku pane Čapku! 

Dneska už máme se ségrou v tlapkách už asi osm kilometrů a určitě dnes ještě nějaké nachodíme. Ale já se nedám. Mne neutahají :-D

Jo a také rád koušu tátovi šňůrky od mikiny, mne to strašně ba, ale tátu už moc ne :-(

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Dlouho jsem se neozval...

12.12.2019

Ahoj kamarádi,

dlouho jsem se neozval, ale nebojte se, všechno je v pořádku. Táta s mámou mají teď takové hektické dny, jsem je vůbec nechtěl otravovat s tím, aby mi nastartovali počítač. Sám to ještě neumím, protože svými velkými tlapkami nedokážu zmáčknout to správné tlačítko. Už tak mi dává zabrat abych napsal to, co napsat chci a ne třeba toto: "Olwfhka uzevc kjfsazer." :-D

Tak a co se děje u nás nového. Na procházky se ségrou, s mámou a s tátou chodíme pořád. Minulou neděli jsme jeli na chaloupku, kde mi máma házela tenisák, prýma! Táta ten se jenom poflakoval. Děda něco vyráběl v kuchyni. Celkově byla nálada taková pochmurná. Pochopil jsem proč. Rodiče a děda totiž chaloupku zazimovávali. Bylo jim určitě smutno, že se sem nějakou dobu nepodívají a mně to bylo také moc líto. Ale také jsem zaslechl dědovo povzdechnutí. Povídal, že se třeba na nějaké Vánoce v Praze vyprdne, zavolá a sejdeme se v Sázavě. Tak za prvé, vůbec nevím, co je to Praha, i když vlastně jo, chvilku jsem tam bydlel, tak uvidíme co se z té jejich Prahy vyvrbí. A za druhé nevím, co jsou to Vánoce. Zase ty jejich podivné zvyky. Nejdřív Mikuláš s čertem a andělem a teď tohle. Doufám, že nebudu muset říkat zase nějakou básničku. Něco mi ale říká, že budu muset dokonce zpívat. Na to jsem tedy také pěkně zvědavý.

Kamarádi, jistě jste si všimli, že Vám, tetě i strejdovi táta s mámou poslali malinkatý dáreček. Byl tam i kalendář, který je vytvořený z Vašich fotografií! Jooo. Na jedné z mnoha procházek, kdy šel s námi Simba a strejda Jenda jsem zaslechl, jak si povídají o tom, že nějaké kalendáře ještě budou, že je prodají a korunky za ně věnují Vám! Na granulky, na pana doktora, na hračky, na mňamky a tak. Také jsem zaslechl, že táta povídal, že kalendář ještě vylepší. Na to jsem také zvědavý.

Ještě Vám musím napsat, že minulou neděli, kdy jsme se vrátili ze Sázavy, jsem byl na procházce s dalším pejskem od Vás. S Míšou, jehož rodiče jsou teď  Vladimír a Káťa Holí. Byla to také moc velká legrace. Míša mi povídal historky z Opřetic, strašně jsem se musel smát. Také si teď uvědomuji, že spousty z Vás z Opřetic mám ve velmi blízkém okolí. Zkusím na ně sehnat adresy, napíšu jim a naplánujeme velkolepé venčení pánů a dam opřetických. Třeba to vyjde.

To je pro dnešek vše, protože táta má dovolenou, to znamená, že je doma. Chce upravit ten kalendář, takže už mne pomalu vyhání od počítače. Také říkal, že máme nějaké objednávky na svíčky, takže budu muset přidat tlapky k dílu.

Jo a také už umím sám nastupovat a vystupovat s Alfréda! Jsem prostě pašák :-)

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Mikuláš...

7.12.209

Ahoj kamarádi,

to bylo zase něco. Nejenom, že jsem prodal dost svíček z vosku od včelích séger, ale také se stalo mnoho nového. Onehdá na procházce jsem tátovi utekl na koleje. Byla to sranda, když jsem tam tak pobíhal po tom štěrku. Táta teda takovou radost neměl. Volal na mne, že jsem blbeček a ať jdu k němu, jinak budu placatý. Chvilku jsem si z něj dělal ještě  legraci, ale pak už jsem pelášil k  němu. Když jsem viděl, že  se o něj pokouší infarkt, uvědomil jsem si, že jsem to asi přestřelil. Pak po tom štěrku proběhl takový velký pes, že jsem tátův strach o mne pochopil. Večer jsem se mu pak omluvil olíznutím celého jeho obličeje. A pozor líznutím jedním lízem. Vzhledem k velikosti mého jazyka a k velikosti jeho obličeje, to opravdu nebyl žádný problém. 

Také vám musím všem oznámit, že už umím nějaké ty povely.  Třeba sedni, lehni, pojď sem, k noze, zůstaň a čekej. Jsem na sebe docela pyšný. Doufám, že táta s mámou také.

Nedávno, ve čtvrtek to bylo, jsem šel s tátou na procházku. Měl jsem takové divné tušení. Slyšel jsem zvonění zvonů. Ale ne takových, co slyším každou neděli z kostelů. Tohle bylo jiné. A navíc to zvonění doprovázelo řinčení řetězů. Fakt jsem nechápal, co se děje. Ségra něco naznačovala, ale já jsem nevěděl, co to něco je. Pak jsem to pochopil. Z ničeho nic se přede mnou objevil takový divný pes.  Byl špinavý, černý a smrděl kouřem. Pravda je, že s ním byla i moc krásná fenka, která byla bílá a měla křídla a s nimi ještě takový vysoký milý pejsek s véééélkou čepicí. Když jsem na ně zaštěkal, a táta mne zkrotil, řekl mi ten černý pes ať řeknu básničku, že prý mne jinak vezme do pekla. Já jsem do pekla nechtěl, protože za prvé nevím, kam by mne vzal, a za druhé mně se doma líbí. Tak jsem jim teda tu básničku zaštěkal. Tuhle:"Já jsem pražskej Pepík, ještě jsem si nefik. A navíc mi je doktor ufik". Ten pejsek s těmi křídly se trošku začervenal, ten s tou čepicí povytáhl obočí a ten špinavej se začal smát. Moc jsem tomu nerozuměl, ale byl jsem rád, že mne nakonec do pekla neodnesli, že jsem mohl jít, i když vyděšený domů, kde jsem dostal piškotku, večeři a pomazlení. 

Opravdu nechápu, co ty dvounozí pejsci mají za zvyky...

Teď prý mají nějaké Vánoce, tak jsem na to zvědavý!

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

Ale ale...?

30.11.2019

Ahoj kamarádi,

vím, je teprve sobota, ale tohle Vám musím prostě napsat. Dnes ráno poslala tátovi ýmejl nějaká Lucie a chtěla po něm nějaké svíčky. Také napsala, že mi posílá pusinku na čumáček. Ale ale, řekl jsem si. Tak jsem to vzal raději do svých všech čtyř tlapek. Lucii jsem hnedle odpověděl, že svíčky připravím. Tátovi tak ulevím a sám se seznámím s novou fenkou. Nicméně svíčky jsou již  připravené k odběru a já natěšený na fenku, jaká to bude rasa. Doufám, že bude také taková čistokrevná - útulková - středisková, jako já a ségra, prostě NEJ.  Jo a také se musím pochlubit, že jsem s rodiči připravil takové malé překvapení pro všechny z Vás. Myslím, že teta ze strejdou Vám to stejně již vykvajzli :-D Jo a zítra mám také opět slíbenou návštěvu, Simbu! To bude zase Simbióza :-D

Zítra Vám napíšu víc.

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu a strejdu!

Váš Fido

A je to tu zase...

24.11.2019

Ahoj kamarádi,

je tu zase neděle, tak opět zhodnotím uplynulý týden. Od pondělí do pátku je to takové nudné. Ráno dvakrát procházka, pak ještě odpoledne a jednou večer. Každé ráno rodiče někam odchází, ale zase odpoledne přijdou. Prý chodí vydělávat korunky, aby bylo na granulky a jiné dobrůtky. Ještě, že je tady se mnou ségra Franca. S tou si chci moc hrát, ale občas bývá pěkná netýkavka. Ale rodiče mi nechávají aportek, takže když má ségra nechtěnky, drtím jeho a to mne hodně ba. No jo, ale to, co na mne včera ušili táta se strejdou Jendou, z toho jsem se opravdu posadil na zadek. Totiž, zrovna když naše kukačka Dorotka odkukala dvě hodiny odpoledne, zazvonil tátovi telefon. Něco do něj zaštěkal a ihned se začal oblékat bundu. Chvíli jsem nevěděl, co se jako děje, ale pak na mne a na ségru zavolal a šli jsme ven. Tešil jsem se jako malé štěně. Když jsem ale spatřil, kdo na mne před barákem čeká, měl jsem radost ještě větší. Věřte nebo ne, kromě strejdy Jendy a tety Jany tam byl ještě pejsek, SIMBA!!! Joooo kamarád Simba od Vás z Opřetic. 

Jak jsem se od něj dozvěděl, strejda s tetou si ho vzali už v pondělí. Takže už i Simba má svůj nový domov, a jak mi ještě prozradil, není jediný, takže to byla úplně nejvíc nejlepší zpráva. Takže v hojném počtu jsme šli na procházku. Já samozřejmě bez vodítka, Simba na vodítku. Hned jak jsme došli za barák, strejda ale Simbu z vodítka pustil, to bylo radosti. Běhali jsme po poli jako malí, to vám byla symbióza. Měli jsme obrovskou radost ze společného setkání. Ségra šla s námi, ale moc se do naší hry nezapojovala, měla nechtěnky, ale upřímně, mně to bylo úplně jedno. Došli jsme až na konec pole a šli jsme zpátky. Cestou jsme potkali pár flákajících se holubů. Se Simbou jsme se na ně pro tentokrát vykašlali, protože jsme měli jeden druhého.

Po téhle procházce, která trvala asi tři čtvrtě hodinky, jsem byl unavený, jako kdybych byl venku celý den. Simba se mi pak svěřil, že byl na tom podobně. Naši rodiče nám slíbili, že se budeme vídat častěji, což nás strašně moc potěšilo. Simba mi ještě vyprávěl, že když mu byl Jenda kupovat obojek, byl v tom samém obchodě jako já s tátou. A také byl uvnitř a koupil mu stejný obojek, jako mám já. Když tam prý vešel, paní prodavačka na něj prý zavolala jů Simba! Prý ho byla ještě v neděli venčit. Tak to mne teda hodně pobavilo. Svět je prostě malý. Pak jsme se už ale se Simbou rozloučili, šel se ještě představit babičce. No a já jsem šel se ségrou domů. Už se moc těším až Simba zase za námi přijede, bydlí od nás jen kousek.

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu!

Váš Fido

To byl zase týden...

17.11.2019

Ahoj kamarádi,

to Vám povím, to byl teda týden. Jsem rád, že si chvíli odpočinu. Totiž ve čtvrtek a v pátek měl táta dovolenou, takže jsme byli se ségrou v jednom kuse na procházce. Ale řeknu Vám, že to bylo moc prýma. Za barákem totiž město Benešov končí, a je tam jenom pole a lesy, takže můžeme se ségrou blbnout jak se nám chce a jak nám samozřejmě táta s mámou dovolí. Ale většinou to funguje tak, že dovolí. V jednom kuse mi hází jakékoliv aportky a já je pořád nosím zpět. Strašně mne to ba! Akorát jak říkám, jsem rád, že si chvíli odpočinu. Jednou, to jsme byli na procházce s mámou, jsem spatřil, jak se na poli poflakuje hejno holubů. No a hádejte. Na nic jsem nečekal a fofrem jsem mazal tu bandu flákačů rozehnat. Ty mrňaví opeřenci ale umí lítat. Ne že by vyletěli nějak vysoko, prostě jen tak kopírovali terén. A tak jsem je tam honil jako blázen a oni z toho měli očividně srandu. Já teda taky, to se musím přiznat. A mám pocit, že se dobře bavila i máma. Jindy, to jsem byl zase na procházce s tátou, strašně foukal vítr. Nějací lidé na poli venčili pejsky. Ale byli to zvláštní pejsci. Oni se totiž venčili strašně vysoko nad zemí na takových strašně dlouhých vodítkách. No koukal jsem jako blázen, to si určitě dovedete představit. Chvíli jsem to pozoroval, ale pak mne táta zavolal a já běžel za ním. Ušli jsme asi půl kilometru, když jsem zaslechl takové prapodivné šustění. Zkoumal jsem, co vydává takový zvuk. A pak jsem to spatřil. Totiž na takovém maličkém keříku byl za větvičku zaháknutý igelitový bubák. Byl docela směšný. Tak jsem si řekl, že když on vystrašil mne, tak já vystraším jeho. Rozeběhl jsem se za ním, když najednou silně foukl vítr a bubák pelášil pryč. Tak to ne, řekl jsem si a pelášil jsem za ním. A jak to dopadlo? To víte, že jsem ho dostal. Myslím, že ten už si nezastraší. Táta z toho měl docela legraci, ale hned jak jsem bubáka dohonil, zavolal mne a bubáka mi sebral. Strčil ho do kapsy a pak ho vyhodil do žlutého kontejneru. Proč zrovna do žlutého nevím, protože tam byl ještě kontejner zelený, modrý a hnědý. Mně se tedy nejvíce líbil ten modrý. Také Vám musím říci, že jelikož na každé procházce lítám jako blázen, vracíme se se ségrou zablácení až po uši. Táta s mámou nám pak ručníkem spočítají všechny tlapky, jestli jsme jako nějakou venku nezapomněli, podrbou nám bříška a mně ještě utřou z mordy švihadla. A co vám budu povídat. Je to asi hodinku, co jsme se zase vrátili z procházky, takže jak jsem již říkal, jsem rád, že si na chvilku odpočinu...

Zdá se, že mně sousedi mají rádi, protože nikdo ještě ani tátovi ani mámě nevynadal, že občas štěkám. Jeden soused mi dokonce říká fešáku a tvrdí, že jsem čistá rasa. No to bych štěk! Máma říkala, že se poradí s nějakým internetem. A ten internet mámě řekl, že jsem sedmihradský honič. Jinak se sousedům moc líbí jak se dívám z okna a štěkám na ně. Už jsem zaslechl, že jsem dostal přezdívku Kelišová, čemu teda jako moc nerozumím. A taky vám musím říci, že už ani nevím, co je to vodítko. Takovej já jsem pašák. 

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu!

Váš Fido

Druhý výlet na chaloupku

10.11.2019

Ahoj kamarádi

právě jsem se vrátil z hradu. Ba ne, dnes jsem se opět vrátil z chaloupky. Bylo to boží. Posuďte sami. V pátek odpoledne jsem ještě s malou pomocí nastoupil do Alfrédka. Byla sice tma, ale i tak jsem z okénka pozoroval ubíhající podzimní krajinu, kolem projíždějící auta a pasoucí se srnky. Když jsme dorazili na místo, již jsem věděl kam mám běžet. Navíc na nás už čekal děda. Jak se patří jsem ho přivítal, ale pak už jsme se ségrou pelášili na baštu, kterou nám děda připravil. Byla moc dobrá. Chvilku jsme si hráli, samozřejmě s tenisákem.  No a pak už jsme šli spát. A jako minulý týden jsem si lehl k rodičům a k ségře do postýlky. To bylo moc prýma. Zdál se mi sen o pečené jitrnici, která šla společně s chlebem do světa. Cestou potkali ještě křen, kečup, hořčici a jelito. Než jsem ale stihl svůj sen dozdát, vzbudila mne máma, která otevřela dveře od chaloupky a já jsem se šel vyčůrat a tak. Musím vám také sdělit, že před chaloupkou je taková verandička, která, když se zavřou okna a dveře, je příjemná v tom, že tam neprší, nefouká a je tam teplíčko. Ve dveřích té verandy jsou ještě jedny, menší dveře. Ty jsou pro nás, pro čtyřnohé kamarády. A heč, hned jsem se naučil jimi procházet sem a tam  aby táta s mámou nemuseli otevírat ty dveře větší. Pak máma vzala vodítko a šli jsme se jako posledně projít ještě spící Sázavou. Byli jsme se podívat na policajty, šli jsme kolem různých obchodů, které byly ještě ale zavřené. Courali jsme se takhle asi hodinku a půl, ale bylo to moc příjemné. Když jsme dorazili na chaloupku, měl jsem takovou žízeň, že jsem vypil celou misku vody, které táta s mámou říkají bazének. To vám také musím říci. V pátek nám táta koupil dárečky. Již zmiňovaný bazének na vodu a ještě aportek. Ale ne ledajaký aportek. Tenhle má na jednom konci míček, který tolik miluju a na druhé straně je takové ouško, to zase miluje ségra. Takže se budeme s Francou přetahovat a na to se už moc těším. Jelikož na tátu lezl nějaký chcíp, byl celý den v chaloupce, kde vyráběl svíčky. Moc krásně to uvnitř vonělo včelím voskem. No co, byl jsem celý den venku s mámou a s dědou, kteří mi házeli tenisák. Ségra se šla občas schovat do chaloupky, protože pršelo, ale mně to bylo jedno, protože jsem měl míček. Když už byl večer, koukali jsme všichni na takovou tu krabici, ve které se hýbají obrázky. U toho jsem již klimbal a ségra také. Pak se najednou táta zvedl a šel spát. Tak jsem šel taky a zase do postýlky. V noci mne vzbudil táta, který se musel jít vyvenčit a tak jsem šel s  ním. Byla trochu zima, ale jasné nebe a měsíc svítil jak blázen. A svítil přesně na náš psí patník, tak jsem ho prostě musel počůrat. Pak jsme se vrátili do pelíšku, kde jsme pokračovali přesně tam, kde jsme skončili. Pak tátovi zazvonil budík a mne bylo jasné, že co nevidět vyrazíme k domovu. A také ano. Když táta otevřel Alfréda, sám a bez pomoci jsem doň vyskočil a ségra za mnou. Chvíli jsem se díval z okénka, ale byla taková mlha, že jsem si raději na zadní sedačce lehl k ségře a přemýšlel jsem proč to Kebule s tou mlhou zase tak přehnal. V Benešově jsem už sebejistě z Alfréda vystoupil a šel jsem se ségrou domů. Doma jsme se chvíli váleli, ale pak jsme šli na  procházku. BEZ VODÍTKA!!! Chápete?! Mohl jsem si běhat sem a tam a tam a sem. A navíc jsem na poli našel tenisák, takže mi ho táta s mámou házeli a já jim ho pořád nosil zpátky. To bylo prostě úplně boží. Taky se musím přiznat, že u nás před barákem rostou borovice. A ty šišky, ty jsou úplně nejvíc! Ty jsou víc než tenisák. Vždycky si jednu propašuji domů a tam jí rozkoušu úplně na cucky. Pravda, udělám trošičku bordel, ale ani jednou mi táta s mámou nevynadali. Takže další týden v novém doma je za mnou. Myslím, že jsem moc hodný, protože mne táta pustil k počítači. Doma jsem ještě neztropil žádnou škodu. Na procházky chodím bez vodítka, hlavně s tátou, protože máma se ještě trošku bojí, ale já myslím, že se nemá čeho bát. Já jim jen tak neuteču.

Takže kamarádi, mějte se moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu!

Váš Fido

První výlet na chaloupku s novou rodinou

3.11.2019

Ahoj Kamarádi,

dnes ráno jsem se vrátil z výletu. V pátek v odpoledních hodinách jsem se ségrou Francou a s novou rodinou nastoupil do plechového pejska. A pozor! Už vím, že ten plechový pejsek se jmenuje Alfréd, ta paní, co jela s námi, že se jmenuje Romanka a ten trouba, co řídí se jmenuje Tomáš, ale všichni mu říkají Buri. A také se musím pochválit, protože jsem už do Alfrédka nastoupil sám. Pravda ještě s menší pomocí, ale už mne nemuseli brát do náruče.  Když jsme dorazili na místo, zjistil jsem, že se nacházíme ve městě Sázava. Byla sice tma, ale moc se mi tam líbilo. Přivítal mne takový malý milý starší pán. Mí rodiče mu říkali Kájo, ale mně poradili ať mu říkám dědo. Tak jo.  Nejdříve jsme se ségrou dostali večeři, ale pak už jsem se začal seznamovat s novými prostory a hlavně s dědou....

Po dobré večeři jsme pak šli ještě na chvilku ven. Tam mi táta házel tenisák, který já tuze rád aportuji. Blbli jsme tam asi půl hodinky, ale pak šup zase do tepla. Ihned jsem zaujal všechna důležitá místa a pozice...

Když jsme se ségrou a s dědou jen tak polehávali, všiml si táta, že mám na levé zadní noze blonďaté drápky. No fakt, koukněte se :-)

No a pak už jsme šli spát. Pravda, bylo něco kolem půl dvanácté a vůbec jsem nečekal, co mne ještě v Sázavě čeká. To jsem se měl dozvědět až v sobotu ráno. Brzy ráno...

V sobotu mne totiž v pět hodin vzbudila panička a pustila mne na zahradu. Nebe bylo jasné a měsíček mi osvítil něco, co jsem musel okamžitě počůrat. Patník. Ano, čtete dobře. My máme se ségrou vlastní psí patník, teda to je něco!!!

Asi v půl šesté ráno vzala máma vodítko a šli jsme na procházku. Prošli jsme skoro celou Sázavu a máma mi i ukázala další zahradu, která jim patří a kde má hrobeček ségra Mája, která umřela ve věku nedožitých 21 let. Když jsme se vrátili zpět na chaloupku, to bylo něco kolem půl sedmé, začala teprve ta správná rošťárna. Táta mi házel aportky. To byla taková sranda. Pak mi táta přicvakl vodítko. Jelikož byly dušičky, děda s mámou jeli na hrob babičce, prababičce a pradědovi a já s tátou jsme šli na hrobeček ségry Máji. Zapálili jsme jí svíčku a na křížek jsme dali její obojek. Bylo to smutné. I ségra Franca to pocítila, protože jak jsme došli k hrobečku okamžitě se otočila a běžela zpátky na chaloupku. Takže ani my s tátou jsme se tam moc nezdržovali a šli jsme za ní. Po návratu na chaloupku jsme se ségrou trochu hlídali.

Takže den byl parádní stejně jako celý výlet do Sázavy. V sobotu večer, když jsme šli po večeři spát, jsem drze vlezl do pelíšku k mámě a tátovi. Víte, co bylo super? Že tam už byla i ségra a mě tam nechali také, až do rána. Prostě paráda. No když jsme pak v neděli ráno společně nastupovali do Alfréda, uvědomil jsem si, že moje nová rodina je vlastně fajn. Když jsme dorazili domů do Benešova a Alfréd otevřel své dveře, vyskočil jsem z něj a šel jsem domů a pozor, bez vodítka. Byl jsem na sebe moc pyšný a myslím, že táta s mámou také, protože jsem zaslechl jak se baví o tom, že až půjdeme na procházku, tak cestu zpět zkusíme jít bez vodítka. Už se moc těším a doufám, že rodiče nezklamu.

Takže kamarádi, mějte se v Opřeticích moc krásně. Moc na Vás všechny myslím a pozdravujte tetu!

Váš Fido

Jak to všechno začalo...

Dne 27. října jsem se z útulku v Opřeticích  ocitl v novém doma. Tehdy jasem napsal toto...

Ahoj kamarádi,

měl jsem dnes zvláštní den...

Dnes jsem měl příležitost jít na procházku s nějakejma lidma... Ale bacha, měli s sebou pejska, který, jak jsem odposlouchal, se jmenoval, vlastně jmenovala Franca. Přemýšlel jsem, co je to za pitomý jméno. Po dlouhém očuchávání jejích partií jsem se dozvěděl, že franca znamená španělsky volná. I ona jest krve čisté útulkové. Juch, jaké překvapení, že jsme oba ze stejného rodu. Po návratu z procházky si ti lidé cosi štěkali s tetou, co se o mne a o vás starala v Opřeticích, a najednou ha. Jali se mne nakládat do ještě většího - plechového - pejska, který měl na sobě nějaké včely či co. Po té, co mne teta pomohla naložit, páč to ještě neumím, skočila za mnou i ta Franca a dokonce i její panička. Ten fousatý si sedl za volant. Vyjukaný jak blázen jsem dorazil do Benešova, kde jsme zastavili u nějakého obchodu. Ten trouba, co řídil, vylezl z toho kovového psa a někam zmizel. Za chvilku byl zpět a tahal mne do nějakého baráku, kde teda prodávali spousty pelíšků, dobrot a mlsů pro pejsky, rybičky, kočičky a jiné kamarády. Ta jeho paní mne pořád držela na vodítku, vůbec jsem nevěděl, která bije. Pak ten blb přišel s nádherným obojkem, zkusil mi ho, byl mi velký. Opět ten trouba odběhl, ale za vteřinu byl zpět s obojkem ještě hezčím a mně padnoucím. Vykulený jak zavalený horník jsem byl opět naložen do již zmíněného plechového psa a jeli jsme zase někam dál. No, asi po šesti minutách otevřel ten plechový pes pravý bok a já s tou paní a s Francou i s tím troubou, co řídil, jsme se ocitli na ulici. Chápete? Ve volném prostoru bez plotů! Jů! No jo, ale co bylo dál. Chvilku jsem očuchával rohy, stromy, lampy. Prostě jsem zkoumal terén. Vlastně jsem vůbec netušil, co se jako bude dít. No, dělo se to, že ti lidi otevřeli takovou velikou boudu, kam jsem teda jako vešel. Když jsem vyšlápl asi dvacet schodů, otevřeli další boudu, kam jsem teda také vešel. No byl jsem jako v Dášenkově vidění. Jů aportky, misky, pelíšky. Ihned jsem se chopil tenisáku, který jsem si velice oblíbil a blbnul jsem s ním do té doby, než mi ho ten vousatý blbec schoval... blbec. Chvíli jsem se očuchával, poznával s Francou, nyní již se ségrou. Občas na mně tak blbě koukla, ale chápu. Byla chuděrka překvapená stejně jako já. Jak jsem pochopil, vyčmuchal, vykoukal z té nové ubikace, ti dva dvounozí pejsci asi nedávno přišli o pejska čtyřnohého. Viděl jsem tam totiž fotku krásné psí paní, pod kterou hořela svíčka. Vedle svíčky byl takový ten hloupej papír s křížem, kde se psalo, že ta psí paní měla nedožitých 21 let. Polkl jsem, tak dlouho tady s nimi musím být?! Pak ale přišel ten trouba i s tou milou paní, oblékli mi ten nádherný nový obojek a pak cvak. To cvaklo vodítko. A juchů šli jsme i se ségrou Francou na procházku. Byli jsme venku asi hodinku, boží. Ségra se mi moc líbí, od začátku. Jsem sice větší, ale asi jsem se zamiloval. Ta kůže, ten rámec těla, ty oči...

ehm.. Po té co jsme se vrátili, dostal jsem já í ségra Franca piškotku a ten trouba odešel pryč. Proč? Jeho paní ale vytáhla ze skříně takového malého směšného pejska s hadicí, který tak prapodivně vrčel. Tenhle pejsek měl takovou šňůru, která se zastrčila do takového bílého prasečího rypáčku. Měl takové veselé červené tělíčko a z něj vedla taková směšná varhánkovitá roura a na konci měla takovou divnou širokou hubici. Ta paní s ním jezdila sem a tam, bylo to moc veselé! Pak se z ničeho nic objevil zase ten trouba. Já vyjukanej. A hle. Na ten můj obojek se přicvaklo zase vodítko a se ségrou jsme šli zase ven. Juchau! No, hodinku minimálně jsme venku byli. A pak zase do té nové boudy. Chvilku jsme si hráli, i se ségrou. Nějaká ta bašta a pak spát. Nachystali mi takovou deku na zemi. Gauč jsem již prozkoumal, ale ta deka je boží v tom, že si jí vždy mohu ustlat, ušlapat dle svého. Usnul jsem. Pak mne probudilo "Fido!". Co je, říkal jsem si, vždyť jsem nic neprovedl. Cha Chá, zase ven. Čůrat, přečíst a podepsat denní výtlač.

Tak a to je vlastně celý dnešní můj den. Ségra už šla spát. Ti dva už také. A já? Já si půjdu opět lehnout na tu deku, i když Gauč je volný. Přátelé, moc na vás myslím a přeji vám jen to nejlepší!!! Budete mi moc chybět, ale na druhou stranu doufám, že už vás nikdy neuvidím.

A jejda, ten trouba jde asi čůrat či co. Musím končit. Kdyby se moji noví rodiče dozvěděli, že si hraju s jejich počítačem, asi bych dostal do kožíšku.

Pa kamarádi, přeji vám moc štěstí!!!

Váš Fido